V OCELOVÉ REJŽI

Za pár měsíců nebude možná co restrukturalizovat

Lze si jistě představit Českou republiku i bez vytavení jediné tuny ocele, i bez jediné tuny vyválcovaného plechu. Koneckonců není to tak dávno, co exministr Vladimír Dlouhý jezdil po světě a vykládal, jak potlačíme těžký průmysl. Když to s dělil korejským podnikatelům, málem zmařil obchod, který v této zemi měly rozjednány Východoslovenské železárny. Dnes to ministři nedělají, ale zato zánik hutnictví v Čechách je blíže než kdy jindy.

Je rozhodně otázkou, zda akceptování vychladlých pecí je tím nejlepším a nejlevnějším řešením. Evropská unie jistě nemá zájem o další hutnický problém, když ty své řeší se střídavou úspěšností už skoro třicet let. A tak není divu, že česk é firmy dostávají do těla v pravidelných antidumpingových šetřeních, ačkoli do nich český stát nevrazí ani zlomeček evropských restrukturalizačních dotací.

Jenže i Brusel dobře chápe, že nechceme z Ostravska udělat Lotrinsko zmítané sociálními nepokoji a destabilizující již tak neklidnou politickou scénu. To všechno ale něco stojí.

Zdálo by se, že vláda ví o zapáleném doutnáku a včas reaguje. Již před prázdninami spatřil světlo světa vládní dokument, který by měl být základem restrukturalizace hutnictví. Jeho cílem je za sociálně přijatelných podmínek dosáhnout produktiv ity práce srovnatelné s evropskou konkurencí a zároveň zachovat zhruba současnou úroveň výroby přesahující šest milionů tun oceli ročně. Celá restrukturalizace spočívá přitom v tom, že na současnou úroveň odbytu je nutné redukovat kapacity schopné dnes vyrábět až deset milionů tun oceli. Tomu odpovídá technologie a v zásadě i počet zaměstnanců. Gigantické náklady spojené s udržováním těchto kapacit však již stáhly hutní podniky z velké části pod vodu. Dnes se jejich šé fové sice dohadují na koordinaci investiční politiky a rozdělení sortimentu, možná je ale už pozdě. Konkursní správci už stojí přinejmenším v případě Vítkovic frontu před vývěskou ostravského obchodního soudu. Všechno tedy může být jinak, než j ak to připravili experti Vysoké školy báňské a Hutního projektu Ostrava.

Ti samozřejmě počítali s pomocí státu. Koneckonců existenční podmínky desetitisíců lidí koncentrovaných v jednom regionu jsou dost velkým argumentem nejen pro český kabinet, ale i pro Evropskou unii. Ta projevuje pro státní ingerenci poch opení, žádá ovšem jasné a kontrolovatelné koncepce. Tu, co je na stole, však život zpochybnil.

Kořeny problému leží jistě v koncepci privatizovat hutě do rukou jejich managementu, což poradce tehdejšího premiéra Václava Klause Martin Kocourek považoval za recept proti opakování příběhu stehlíkovské Poldovky. Představy se ale trochu rozplynul y. Společnosti manažerů dostaly sice jedno procento akcií Nové huti a Vítkovic hned a další si měly zasloužit, jenže i s jedním procentem získaly podnik do užívání. Ve Vítkovicích to pojali po svém a podle posledních informací není mo c šancí k zabránění konkursu. Revitalizační agentura se sice určitě seznámí se stavem a projeví snahu, bude však nepochybně přebírat jen trosky. Možná že se z nich dají vypreparovat alespoň trochu životaschopné celky, o něž by projevi l zájem zahraniční investor.

V případě Nové huti sice není situace zdaleka tak akutní a vláda rozhodla, že by bylo třeba rychle najít strategického partnera. Druhý akcionář, kterým je IFC ze skupiny světové banky, dokonce našel nizozemskou hutní firmu, jež by se možná o o stravské železárny zajímala. Jenže i zde je více než zřejmé, že v té podobě, v jaké je podnik dnes, to jest se všemi jeho závazky a nevyužívanými a neprodejnými aktivy, nad ním velmi rychle ohrne nos. Bez státních záruk a převzetí závazků neprodá vláda ani vrátnici.

Sociální napětí roste a hutníci nejsou v případě konfliktu učitelky nebo zdravotní sestry. „Severním Čechám a Ostravsku musí přijít více peněz a není čas na dohadování, jestli superkoalice bude hlasovat pro rozpočet, prohlásil počát kem minulého týdne šéf Českomoravské komory odborových svazů Richard Falbr a oznámil, že odbory budou podporovat protestní akce. Premiér Zeman na to ublíženě prohlásil, že přece staví dálnici do Ostravy, a tak jsou takové výhružky přece jen pon ěkud přehnané. Jenže nejsou.

Zkušenost horníků právě z Ostravska je varující. Projekt restrukturalizace černouhelného hornictví byl připraven již pomalu před rokem a pak všechno usnulo. Oddělení útlumových dolů a jejich převod pod státní střechu je sice pro stát zjev ně nevýhodný, ale svou hru tady vládní úředníci s vydatnou pomocí sociální demokracie už dávno prohráli. Mají-li horníci na Karvinsku fárat ještě nějakou dobu, nezbývá státu než očistit firmu od břemen útlumu nerentabilních šachet. Pokud to neudělá, ušetří na státních dotacích a OKD zahyne v nerovném konkurenčním boji. Spravedlnost zvítězí a daňový poplatník bude platit nezaměstnané.

Rozměr hutního problému je přitom řádově větší. Ve válkách o to, zda je konsorciální smlouva podepsaná pod patronací Miloše Zemana tím správným lékem, nebo vítězstvím jedné lobby, se ztrácí to podstatné. A tím je fakt že pár desítek tisíc lidí se plácá v pořádně lepkavé ocelové rejži. Zemanova dálnice je v této souvislosti jistě dobrá věc, ale pokud by severomoravské hutě měly následovat Poldovku, tak moc neposlouží, protože bude neustále ucpaná zoufalými demonstranty.