V palebné linii

Rakousko, Švýcarsko a Lucembursko vytvořily koalici na ochranu svého bankovnictví

Finanční krize mění zavedené jistoty. Jednu z nich představuje bankovní tajemství, které některým zemím zajišťovalo vítané příjmy ze správy majetku zahraničních klientů. Jelikož však velké státy jako USA, Německo či Francie potřebují na uskutečňování nákladných programů na podporu ekonomiky mnoho peněz, trvají na přitvrzení opatření vůči daňovým rájům. Budou o nich mimo jiné jednat i vrcholní politici na summitu G20 počátkem dubna v Londýně. Zástupci 20 největších ekonomik světa mají sestavit seznam daňových rájů a odsouhlasit možné sankce, nebudou-li dotyčné státy ochotny spolupracovat při trestání neplatičů daní.

Zásah z Paříže O tom, kdo se ocitne na černé listině, o jejíž přípravu požádalo Německo a Francie Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), se mohutně spekuluje. Například francouzský list La Tribune přinesl informaci, že se na seznamu OECD nově objeví Švýcarsko, Lucembursko, Rakousko, Singapur a Hongkong. Zejména první tři země jsou docela překvapením, zatím totiž OECD uváděla jen tři evropské daňové oázy: Lichtenštejnsko, Monako a Andorru. Otázkou však zůstává, nebyl-li únik informací do La Tribune cíleným pokusem Paříže dostat některé země pod tlak. Tomu nasvědčuje i vyjádření (zřejmě neformální) německého ministra financí Peera Steinbrücka, kterého zpravodaj švýcarské televize citoval slovy: „Černá listina nikdy neexistovala, byl to jen nástroj, jak nahnat indiánům strach.“ Přirovnání Švýcarska k indiánům popudilo Bern natolik, že zdejší německý velvyslanec musel na kobereček. Navíc proti Steinbrückovi začala hromadně brojit média a dokonce se objevila žaloba žádající doživotní zákaz jeho vstupu do Švýcarska. Proti výrokům německého ministra se rovněž ohradil i náčelník indiánského kmene Yuma z USA. Obdobně se k existenci černé listiny vyjádřila i OECD s tím, že organizace pouze shromáždila údaje o tom, jak se určité státy chovají v oblasti výměny dat ohledně daňových otázek, a že je na skupině zemí G20, aby rozhodla, jak s nimi naloží. Proti tomu však stojí zjištění švýcarského deníku Tages Anzeiger. Ten získal seznam jurisdikcí, které udělaly nedostatečný pokrok při implementaci mezinárodních daňových standardů, údajně zaslaný generálním sekretářem OECD Angelem Gurríou britskému ministru financí. A zde lze najít kromě Andorry, Cookových ostrovů, Gibraltaru, Vanuatu a San Marina mimo jiné i Rakousko a Švýcarsko.

Drolící se fronta Vytrvalý tlak ze strany velkých ekonomik přinesl své ovoce – nařčené státy postupně začaly signalizovat svou připravenost jednat o přijetí standardů OECD mezinárodní spolupráce v daňových otázkách. Nejdříve se ozvali asijští hříšníci Hongkong a Singapur a hned poté přišly na řadu i dosavadní pevné bašty bankovního tajemství. Jako první povolilo Lichtenštejnsko, které nabídlo zainteresovaným státům dvoustranné dohody o spolupráci při potírání daňových podvodů a krácení daní. Následovala Andorra, jež je dokonce připravena se vzdát svého bankovního tajemství zcela, a to již letos v listopadu. Model má být stejný jako v případě Lichtenštejnska – pyrenejské knížectví hodlá rovněž uzavírat bilaterální smlouvy. Andorra přitom podlehla i tlaku ze strany francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který je zároveň andorským spoluvladařem (Andorru formálně řídí biskup ze španělského Séo de Urgell a francouzský prezident – pozn. red.) a prohlásil, že Francie bude muset zřejmě své vztahy s Andorrou přehodnotit. Posledním státem, jenž přislíbil lepší spolupráci při potírání daňových deliktů, je Monako.

Bude stačit jen podezření Po této sérii ústupků nemohly stranou zůstat ani Švýcarko s Rakouskem a Lucemburskem, jež mezitím stihly vytvořit spolek na ochranu svých bankovních tajemství. Ten však neuspěl, a tak všechny tři země potvrdily, že i ony jsou připraveny přizpůsobit svá bankovní tajemství předpisům OECD. Jestliže dosud Rakousko, Švýcarsko a Lucembursko chránilo soukromí svých vkladatelů, dokud proti nim nebylo zahájeno trestní řízení, tak v budoucnosti bude umožněno zahraničním finančním úřadům, aby získávaly údaje o kontech svých poplatníků i jen na základě důvodného podezření. Dosud platila naopak dohoda z roku 2003, kdy Rakousko, Belgie a Lucembursko prosadily, že namísto prozrazení informací o kontech zahraničních vkladatelů z nich budou vybírat srážkovou daň. Její sazba se 1. července 2008 zvýšila z patnácti na dvacet procent a v roce 2011 má následovat další nárůst na 35 procent.

Automaticky vyloučeno Ani po potvrzení ústupků ze strany Švýcarska, Rakouska a Lucemburska nelze počítat, že by tyto země přistoupily na automatickou výměnu informací, jaká je běžná mezi 24 z 27 zemí EU (kromě Rakouska a Lucemburska se automatické výměny ještě neúčastní Belgie, ta však v uplynulých týdnech potvrdila připravenost se do systému zapojit – pozn. red.). Naopak v případě zmíněných států se nadále bude jednat o konkrétní kauzy, v nichž bude muset žádající instituce předložit dostatečně zdůvodněná podezření. Navíc není jisté, nejde-li i ze strany dotyčných zemí také trochu o taktická prohlášení určená k vylepšení pozice před summitem G20. Například v Rakousku přinesl deník Die Presse informaci, že k přizpůsobení pravidlům OECD bude nutné při hlasování v místním parlamentu získat dvoutřetinovou většinu. Zdejší bankovní tajemství je totiž zaručeno ústavou a dvě silné opoziční strany FPÖ a BZÖ se již rozhodně postavily proti tomuto kroku.
Další zásadní háček může spočívat v detailech – klíčovým se totiž při vyjednávání dvoustranných smluv stane formulace „zdůvodněné podezření“. V tomto ohledu se budou muset státy jako Rakousko, Lichtenštejnsko či Andorra shodnout se svými partnery, co lze považovat za skutečně důvodné podezření. „Skutečnost, že má německý občan konto v Rakousku, rozhodně stačit nebude,“ potvrdil Die Presse rakouský ministr financí Josef Pröll. Přitom se právě mezi Rakouskem a Německem očekávají velmi tvrdá vyjednávání o každé slovo. Není se co divit, objem vkladů německých střadatelů zaparkovaných u bank alpské republiky se odhaduje na 70 miliard eur. Celkově dle údajů listu Die Welt ukryli movití klienti před finančními úřady přibližně 11,5 bilionu amerických dolarů.

Německé kladivo Některé země navíc nechtějí být odkázány jen na výsledky londýnské schůzky G20, a tak chystají vlastní nástroje na boj s daňovými úniky. Německý šéf financí Steinbrück předložil v únoru návrh zákona, který obsahuje velmi přísná opatření – nevykážou-li státy počítané mezi daňové ráje dostatečnou spolupráci, tak německé koncerny nebudou nadále smět přijímat z těchto zemí dividendy bez dodatečného zdanění. V krajním případě se dokonce počítá s možností omezit až zastavit veškeré hospodářské styky s problematickými zeměmi. Takový návrh u některých zainteresovaných států vyvolal obavy a například Lichtenštejnsko nabídlo další ústupky – korunní lichtenštejnský princ Alois prohlásil, že jeho země je připravena vybírat daně od nadací a dalších právnických i fyzických osob a ty pak posílat německých finančním úřadům. „To zabrání krácení daní, ale zároveň zachová ochranu dat našich klientů,“ řekl listu Bild princ Alois.

* BOX
Bratrská výpomoc?**
Spor o bankovní tajemství dostal i český rozměr, když se k němu vyjádřil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. „Určitě uteče tu či onde pár milionů eur, ale nezávislost země a tradice neutrálního Švýcarska má vyšší cenu. Bankovní tajemství se uchovalo po staletí, proč má být nyní zničeno?“ ptá se Schwarzenberg s tím, že Česko, dokud on bude ministrem, se pravděpodobně proti útokům na Švýcarsko postaví. Co vede nejvyššího představitele tuzemské diplomacie k obraně zájmů země helvetského kříže? Schwarzenberg sice v rozhovoru pro Neue Züricher Zeitung am Sonntag prohlásil, že je stále pyšným Švýcarem a má i švýcarský pas, ale to by možná k tak angažovanému postoji nestačilo. Navíc dle zástupců knížecí rodinné nadace (mimochodem sídlící v Lichtenštejnsku) spravující majetek rodu, nemají Schwarzenbergové ve Švýcarsku žádné nemovitosti ani bankovní účty. „Zastáváme názor, že by byl nebezpečný precedent, kdyby malé země měly podléhat tlakům velkých zemí a z tohoto titulu se zasahovalo do jejich suverenity,“ vzkázal Schwarzenberg přes svou mluvčí Zuzanu Opletalovou. Přesto by český ministr nemusel být zcela nestranný – jeho mladší bratr Friedrich von Schwarzenberg pracoval řadu let pro švýcarské finanční domy, v jejichž hlavním zájmu zachování bankovního tajemství určitě je. K jeho nejvyšším pozicím patřila funkce viceprezidenta Union Bank of Switzerland (předchůdce dnešní UBS) a následně pozice ředitele curyšské privátní banky Mirabaud & Cie. Banka Mirabaud spravovala v polovině loňského roku asi patnáct miliard eur klientských vkladů a senior partner této banky Pierre Mirabaud je od roku 2003 i předsedou Švýcarské bankovní asociace. Schwarzenberg dodnes ve Švýcarsku žije a působí ve funkci prezidenta několika tamních obchodních komor.