Sálající kamna byla od nepaměti místem, na kterém se s prvními podzimními plískanicemi soustřeďoval život rodiny. Jak běžel čas, proměnila se i kamna s řeřavými uhlíky ve funkční a komfortní, ale neosobní žebra radiátorů ústředního topení. Po havárii v elektrárně Opatovice se zdá, že by obyvatelé Hradce Králové, Pardubic či Chrudimi rádi v těchto dnech uvítali možnost zatopit si ve vychladlých sídlištních bytech třeba i starými kamny. Namísto toho jim však zbývají jenom teplé svetry nebo rozmanitá nouzová elektrická zařízení, jejichž celkový příkon překonává kapacitní možnosti rozvodné sítě. Ještě štěstí, že nám shovívavá příroda nenadělila mrazy nebo silný vítr. Pak by bylo možno tuto situaci opravdu označit za katastrofu.
Velikášské záměry.
Otázka, která v této souvislosti vyvstává, nezní „jak mohla spadnout střecha elektrárny“; na to nechť odpoví příslušné vyšetřovací orgány. Základní otázka je jiná: jak je možné, že jediná technologická havárie zasáhla tak vážným způsobem tolik lidí? Odpověď je nutno hledat v minulosti, kdy byl v této zemi formulován a postupně uskutečňován koncept centralizovaného zásobování teplem. Velikášské záměry plánované ekonomiky vedly ke vzniku něčeho, co v Evropě – snad s výjimkou Skandinávie – nemá obdoby. Grandiózní plány „teplárníků“ vedly dokonce tak daleko, že byl navržen vznik celostátní propojené soustavy horkovodů. Jakkoliv se takové poněkud šílené projekty naštěstí neuskutečnily, vzniklo několik rozsáhlých soustav, napojených na velké centrální zdroje tepla. V oněch dobách socialisticky deformovaných cen paliv a energií nebylo vůbec podstatné, zda jsou soustavy centralizovaného zásobování teplem konkurenceschopné či efektivní. Důležité byly totiž dvě věci: zajištění odbytu uhlí a přesunutí tepláren mimo obývaná území města. Hradečtí spotřebitelé tepla tak „dýmali“ v Opatovicích právě tak, jako Pražané v Mělníce nebo obyvatelé Karlových Varů ve Vřesové.
Riziko ztráty menších zdrojů.
Návrat k normálním pravidlům tržní ekonomiky znamenal pro systémy centrálního zásobování teplem (CZT) velikou ránu. Každý obyvatel sídliště jistě potvrdí, že nejdramatičtěji rostly ceny právě u tepla a teplé vody. Utlumení sociálních dopadů nekontrolovaného, i když mnohdy ekonomicky oprávněného zvyšování těchto cen vedlo stát k regulaci tempa jejich růstu. Spotřebitelská cena tepla se přesto stala vůči jiným, decentralizovaným způsobům vytápění málo konkurenceschopnou. Státní regulace na straně jedné a potřeba dosažení alespoň nějaké ekonomické efektivnosti na straně druhé měly jediné řešení: redukci nákladů u producentů a dodavatelů CZT. Toho bylo a je dosahováno především cestou snižování rezervních výkonů, tedy likvidací menších výtopen, jejichž využívání bylo nízké. Tato cesta však zvyšuje jak riziko přerušení dodávky vinou havárie na hlavním zdroji tepla nebo tepelném přivaděči, tak i rozsah přímých dopadů havárie na konečné spotřebitele. Likvidace většiny náhradních nebo paralelních tepelných zdrojů v zásobovacím okrsku elektrárny Opatovice vedla právě k takovým následkům.
Podobná situace ovšem může nastat všude tam, kde jsou velké obytné celky závislé na dodávce z jediného velkého zdroje tepla. Přestože například v Praze zatím existují dodatkové zdroje tepla (Třeboradice, Malešice nebo Michle), jejich výkon by na pokrytí potřeb města v případě větší havárie mělnické elektrárny nebo jejího tepelného přivaděče zdaleka nestačil. Plánované rušení blokových kotelen na pražském Jižním městě již bylo programově dokončeno, a tento proces dále pokračuje i v jiných městských částech.
Poučení pro starosty.
Ekonomicky vynucená tendence trvalého poklesu spolehlivosti dodávky, nezajištěné souborem dostatečně kapacitních náhradních zdrojů, vyvolává otázky, zda jsou velké soustavy CZT opravdu tím jediným optimálním řešením. Zdá se, že hlavní poučení z opatovické havárie by si měli vzít především starostové měst a ti, kteří mají ve svých rukou regionální energetické koncepce. Pokorný návrat k rozmanitějším, dostatečně diverzifikovaným a ekologicky přijatelným formám vytápění by měl být do budoucna postačující zárukou toho, aby se významně snížilo riziko havarijních stavů s tak rozsáhlými následky. Pro příklady není přitom třeba chodit daleko. V Německu, Rakousku nebo Francii je převážná část výroby tepla zajišťována buď individuálními topnými systémy, využívajícími hlavně zemní plyn, nebo malými okrskovými výtopnami. Selhání takového topného systému postihuje pouze jednotlivce, a navíc je snadno odstranitelné.
Poučení pro stát.
Ani státní energetická politika by neměla opomenout poučení z Opatovic. Tendence výrobců tepla pohybovat se na samé hraně bezpečného zásobování zvyšuje nejen riziko regionálního energetického kolapsu, ale do budoucna přímo odporuje hlavní zásadě této politiky, kterou je zajištění bezpečného a spolehlivého zásobování České republiky palivy a energiemi. Řešení je přitom snadné. V prvé řadě by měla být formulována zásada povinného udržování rezervního výkonu u všech provozovatelů větších soustav centralizovaného zásobování teplem. Druhé opatření je jednodušší: umožnit volnou soutěž dodavatelů paliv a energií i tam, kde je teplo dosud dodáváno CZT. Pokud budou orgány státní nebo místní správy nadále blokovat konečným spotřebitelům svobodnou volbu přístupu k jiným, převážně individuálním nebo lokálním formám zásobování teplem (jakými jsou například blokové nebo domovní kotelny), nevymaní se současné teplárenství z pasti, do které se dostalo, a statisíce domácností tak budou i nadále trvale ohroženy havarijním zastavením dodávek tepla.
Tibor Homola, bývalý pracovník Transgasu.
