Microsoft po deseti letech přepracoval svoji vizi bydlení
Zvoní budík, elektrický toustovač připravuje topinky a do vany se začíná napouštět voda. Celý dům, celý svět funguje díky vyspělým technologiím bez zásahu člověka. Popis takového samopohybujícího se světa je science-fiction povídkou, na jméno jejíhož autora si moje babička nevzpomněla. Zato si přesně vybavila pocit, který měla před lety, možná desítkami let, když ji četla. Byl stejný, jako když jsem jí vyprávěl o Domu budoucnosti, jak si ho představuje Microsoft. Před jedenácti lety poprvé společnost Microsoft přestavila svoji vizi bydlení budoucnosti. V loňském roce tento dům technologických vychytávek blízké budoucnosti přestavěla. „Up-datování“ systému bylo prý nezbytné, neboť mnohé z vizí roku 1994 se staly běžnou a nepřekvapující realitou. Dnes si mohou návštěvníci centrály Microsoftu v Redmondu prohlédnout Dům budoucnosti - verze 2.
Dotek, pohyb, hlas.
Klíčem k domovním dveřím jsou dlaně členů rodiny. Po jejich přiložení na veřeje už stačí říct jen „Sezame, otevři“ a jste v bytě. Na základě dlaně systém poznal, kdo přišel, a pouští jeho oblíbenou muziku. Systém rovněž ví, že právě vstupující je nyní jediným členem rodiny doma přítomným a dle denní doby buď rozsvítí světlo, nebo vytáhne rolety. Na stěně v předsíni je v malbě skrytý display, na kterém jsou informace o ostatních členech domácnosti a jejich plánovaném programu pro dnešní večer. Pohyb nejmladšího dítěte je přesně lokalizován pomocí jeho mobilního telefonu.
Jednotlivé systémy v bytě je možné ovládat nejen standardně pomocí různých tlačítek či klávesnice, ale často i pouhým hlasem či pohybem ruky – obsahují software pro rozpoznávání hlasu a gest. Systémy jsou navzájem propojené a inteligentně komunikují, takže třeba na základě surovin, které položíte na pracovní desku v kuchyni, odhadují, co chcete vařit. Přímo na pracovní desku počítačem řízený projektor pak promítne recepty, které odpovídají vybraným surovinám. Zároveň „centrální mozek kuchyně“ kontroluje, zda ostatní potřebné ingredience jsou v lednici a ve spíži v dostatečném množství.
Technologie jsou personalizované a rozpoznají, kdo je právě ovládá. Tomu přizpůsobují nabídku, například filmů dle preferencí žánrů i oblíbených herců a režisérů nebo hudby.
Perníková chaloupka v pokoji.
V zrcadle u šatní skříně je integrován displej, který ukazuje vybrané části oblečení a navrhuje jejich kombinaci a další doplňky. Samozřejmě ví, které oděvy jsou aktuálně ve špinavém prádle či v čistírně, a pro dnešní večer tedy nepoužitelné. Stejně tak lednička a spíže mají přehled o zásobách potravin, jejich spotřebních lhůtách i o tom, co je třeba dokoupit. U polotovarů připravených pro mikrovlnnou troubu je samozřejmostí informace, kterou si mikrovlnná trouba umí přečíst, a tak sama sebe přesně nastaví a pokrm připraví.
Jedním z evergreenů Domu budoucnosti je propojování obyčejných materiálů s vyspělými technologiemi. Například na zdi pověšený displej slouží jako obraz a je umístěn v běžném dřevěném rámu.
V představách Gatesových vizionářů se výrazně mění i kulisy, ve kterých se čtou dětem pohádky. Maminku předčítající Perníkovou chaloupku nebude poslouchat jenom její synáček, ale také počítač, řídící celou místnost zábavy. A tak když bude číst, že na všechno padla černá tma, světla v pokoji potemní. Když Jeníček zahlédne v dálce světýlko chaloupky, na stěnu proti dítěti se promítne obrázek vzdáleného světýlka a jak se mu budou Jeníček s Mařenkou v pohádce přibližovat, bude se přibližovat i na zdi promítaná perníková chaloupka. Podobně multimediální by měly být i počítačové on-line hry, které budou přizpůsobené i dalším elektronickým zařízením, jako jsou digitální kamery či kapesní počítače. Na základě scénáře hry - podobně jako u pohádky - se bude měnit i barva osvětlení místnosti a doprovodná hudba.
Pointou té babiččiny science-fiction povídky bylo, že vše je sice elektronicky řízené a funguje hladce, ale na planetě už nežije žádný člověk. Pointou dnešního Domu budoucnosti je, že mladší i střední generaci tato představa nejen neděsí, ale už ani nepřekvapuje.
