Český podnikatel korumpoval Ázerbájdžánce diamanty, rubíny i perlami
Co obsahuje zpráva prokurátora Davida N. Kelleyho
Před bahamským soudem sedí nedbale oblečený člověk v sepraných kalhotách a kombinaci bílých ponožek a polobotek. Nejedná se o malého podvodníka, který snad německým turistům v Karibiku prodával kradené sluneční brýle, ale o hlavní osobnost české kuponové privatizace. Je jasné, že zatímco Viktor Kožený čeká, zda (kdy) bude vydán do Spojených států, kde je obviněn ze sedmadvaceti trestných činů, sterilní a nepřátelské prostředí několika málo metrů čtverečních vězeňské cely zanechává stopy na jeho zevnějšku. Co mu zlomilo vaz? Americké ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo na svých internetových stránkách 63stránkovou zprávu „United States Of America versus Viktor Kožený, Frederic Bourke Jr., David Pinkerton“, kterou pod kódem 05CRIM. 518 zpracovala prokuratura pro oblast jižního New Yorku a podepsal ji prokurátor David N. Kelley. Na základě zprávy se týdeník EURO pokusil zrekonstruovat ázerbájdžánskou kauzu z pohledu žalující strany. Předloží soudu tato fakta:
Dva smrtelné hříchy.
Kožený je obviněn zejména z porušení dvou zákonů. The Foreign Corrup Practices Act Of 1977 (FCPA) zakazuje americkým občanům a společnostem přímo či nepřímo skrze prostředníka, kterým byl v inkriminovaném případě Kožený, podplácet státní činitele, a snažit se tím získat výhodu v jakémkoliv obchodě. Druhou porušenou právní normou je The Travel Act, který zakazuje americkým občanům a společnostem či jejich prostředníkům cestovat nebo využít jiných sítí umožňujících mezistátní styk s úmyslem porušit zákon. „Reprezentanti amerických společností a podnikatelů v zahraničí si nemohou s pomocí úplatků prorážet cestu k lukrativním smlouvám nebo si nezákonně kupovat přízeň zahraničních vládních činitelů. Ti, kteří poruší v rámci svých obchodů americký zákon, a to jak v Americe, tak v jiných zemích, budou čelit vážným důsledkům,“ řekla Alice S. Fisherová, jedna z prokurátorek zabývajících se případem Koženého. Konkrétně: Americká celostátní porota v Manhattanu obvinila šestého října 2005 Viktora Koženého, Frederica Bourkea Jr. a Davida Pinkertona z uplácení vysokých ázerbájdžánských státních činitelů, s cílem vstoupit do ázerbájdžánské kuponové privatizace a získat rozhodující podíl v ázerbájdžánská ropné společnosti State Oil Company of the Azerbaijan Republic (SOCAR), kterou by posléze mohli s obrovským profitem prodat. Obvinění předcházelo přiznání Koženého obchodních partnerů Thomase Farrella, Claytona Lewise a Hanse Bodmera. Kožený je obviněn celkem z 27 porušení zákona. Dvanáct z nich se týká porušení zákona o korupčních praktikách v zahraničí, v šesti bodech jde o porušení zákona, podle nějž je nezákonné cestovat nebo využít jiných sítí umožňujících mezistátní styk s úmyslem porušit zákon. Čtyři poslední body viní Koženého z praní špinavých peněz.
Kontext.
Ázerbájdžánské rezervy ropy a plynu (stejně jako pátrání po nich), produkci a rafinerie vlastní a obhospodařuje státní ropná společnost State Oil Company of the Azerbaijan Republic (SOCAR). V roce 1990 se Ázerbájdžánská republika rozhodla privatizovat několik státních podniků. Samotný privatizační proces byl od roku 1995 do roku 1998 řízen státním privatizačním programem. Ten specifikoval státní podniky určené k privatizaci a upřesňoval způsob prodeje. Proces řídila privatizační komise Azerbaijan’s State Property Committee (SPC). Podle zákona byla některá průmyslová odvětví, jako například ropný průmysl, považována za strategická, a podniky mohly být tudíž privatizovány pouze se zvláštním nařízením prezidenta Ázerbájdžánu, v té době Gejdara Alijeva. SOCAR byl nejdůležitějším z nich. Vláda vydala privatizační kupony, které občané země mohli volně používat, a získat tak podíly v privatizovaných společnostech. Ázerbájdžánské privatizace se navíc mohli zúčastnit i cizinci, ale pouze pokud si ke každému kuponu od vlády koupili “opci“. Podle zprávy prokuratury kontroloval Kožený dvě společnosti - Oily Rock a Minaret - které se privatizace účastnily. Se svými společníky nakupoval od července 1997 kupony a “opce“, a to za miliony dolarů, které byly do Ázerbájdžánu dováženy soukromými letadly. Spolu s Koženým investoval nejen Bourke, který za pomoci své rodiny nakoupil kupony za osm milionů dolarů, ale i několik významných institucí. Mezi nimi jedna z největších světových pojišťoven American International Group (AIG). Ta zakoupila na základě investiční dohody s Oily Rock a Minaretem kupony a “opce“ za zhruba patnáct milionů dolarů. Za investice AIG v Ázerbájdžánu byl odpovědný Pinkerton. Dalšími investory byly wallstreetský investiční fond Omega Advisors (Omega) a jeho sesterský investiční fond Pharos Capital Management (Pharos). Fondy se na privatizaci podílely částkou 151 milionů dolarů. Nakonec se ázerbájdžánská vláda rozhodla, že strategická společnost SOCAR do privatizace nepůjde. Kožený měl sice možnost za kupony získat jiné společnosti, jejich hodnota se však ani zdaleka nepřibližovala ceně ropného gigantu.
Zlatá žíla.
Dne 19. května vyrazili soukromým tryskovým letadlem na výzvědy do Baku Viktor Kožený, Frederic Bourkemu Jr. a Thomas Farrell (společník či obchodní partner Koženého, detaily zpráva nespecifikuje). Situace se jim zřejmě velice zalíbila, takže již začátkem července 1997 Kožený pověřil Farrella nákupem prvních kuponů a “opcí“ jménem společností Oily Rock a Minaret. Obě společnosti s hlavním sídlem v Baku byly založeny Koženým na základě zákonů Britských panenských ostrovů v červenci téhož roku. Jak Kožený nařídil, začali jeho spolupracovníci Koženého skupovat kupony a “opce“ ve velkém. Peníze se do Ázerbájdžánu vozily v hotovosti, jak jinak než soukromým letadlem Viktora Koženého. První várka dorazila do Baku 15. července 1997, a to přes švýcarského právníka Koženého Hanse Bodmera, který letadlem přepravil zhruba pět milionů dolarů.
Kožený ovšem od začátku věděl, že hrát čistou hru by v Ázerbájdžánu nemuselo mít smysl, jako cizinec měl značnou nevýhodu. Cesta tudíž vedla přes významné vládní činitele. Už v květnu 1997 předal Viktor Kožený společně s Thomasem Farrellem přibližně deset tisíc dolarů prostředníkovi, který měl zajistit schůzku s jedním z vládních činitelů (konkrétní jména až na výjimky zpráva prokurátora neuvádí). Po předání peněz přímo na parkovišti před vládní budovou byli Kožený a Farrell neprodleně pozváni do kanceláře, kde proběhlo setkání se členem vlády. Ten Koženého ujistil, že udělá vše, aby mu v privatizaci pomohl.
Vše v bezpečí.
Poněvadž podnikání v Ázerbájdžánu není jen náročné, ale i nebezpečné, najala už v červenci 1997 Koženého skupina několik příslušníků ázerbájdžánské bezpečnostní služby, jindy chránících prezidenta. Ti měli za úkol zajistit bezpečí Koženého a jeho společníků. Kožený také provedl dalších zhruba třicet samostatných “ochranných“ plateb ve výši dosahující jednoho milionů dolarů nejmenovanému Čečenci, který střežil již zakoupené kupony a opce. Se samotným nákupem cenných papírů Kožený a jeho společníci samozřejmě čas nemarnili. Tuto činnost vykonávalo několik osob ruské národnosti, Kožený jim dal akční jméno kurýři. Kontrolu nad kurýry převzal Farrell. V srpnu 1997 byl jeden z kurýrů z dosud neznámých důvodů zatčen ázerbájdžánskými orgány při nákupu kuponů. V době zatčení měl u sebe jeden milion dolarů a kupony v hodnotě dalšího milionu dolarů. Od toho okamžiku se situace se začala komplikovat. Bylo nutno jednat co nejrychleji. A Kožený byl připraven.
Dvě třetiny, nebo nic.
Ještě v srpnu 1997, krátce po zatčení kurýra, bylo v Baku zorganizováno několik schůzek s ázerbájdžánskými vládními špičkami, členy privatizační komise a představenstvem SOCAR. Setkání se pravděpodobně zúčastnil i tehdejší ázerbájdžánský prezident Gejdar Alijev, zpráva newyorské prokuratury však hovoří jen o „hlavním státním činiteli“. Syn Gejdara Alijeva Ilcham, současný ázerbájdžánský prezident, byl v té době viceprezidentem SOCAR. Ázerbájdžánci patrně zavětřili, že i oni mohou na privatizaci vydělat pěkný peníz, a navrhli Koženému dohodu: Povolí pokračovat v akvizicích a získat rozhodující podíl v SOCAR, ale pouze tehdy, převede-li dvě třetiny kuponů a “opcí“ Oily Rock na ně a zároveň jim dá dvě třetiny z profitu privatizace. Koženému nezbylo než souhlasit, a to i s tím, že předem zaplatí “vstupní poplatek“, který zpráva blíže nedefinuje. Dále bylo dohodnuto, že Oily Rock pořídí minimálně jeden milion kuponových knížek a čtyři miliony korespondujících “opcí“ a že Kožený zakoupí kupony od jednoho z členů privatizační komise a jeho příbuzných. I přestože v tu chvíli muselo být Koženému jasné, že narazil na hráče minimálně stejně silné, nenechal se přemrštěnými požadavky zastrašit. Okamžitě nařídil svému právníkovi Bodmerovi, aby rozdělil veškeré kupony společnosti Oily Rock do 45 holdingových firem a převedl vlastnictví 28 s nich (tedy zhruba požadované dvě třetiny) na tři společnosti: Cudina Financial SA, Estoria Portfolio SA a Enkridge Holding Inc. Tyto firmy kontrolovali ázerbájdžánští vládní činitelé.
Falešná dohoda.
Aby zakryl transfer 28 společností do vlastnictví Ázerbájdžánců, uzavřel Kožený s ázerbájdžánskými funkcionáři falešnou úvěrovou dohodu. K tomu účelu založil Bodmerem společnost Jemur Corporation. Ta uzavřela tři stomilionové úvěrové dohody s každou ze tří zmíněných společností. Celá operace byla podmíněna tím, že půjčku včetně úvěrů splatí Kožený dříve než 30. června 1998 a nebo třicet dnů po přeměně privatizačních kuponů na podíly v privatizovaných společnostech. Co však Kožený netušil? Při setkáních nakazil ázerbájdžánské činitele zlatou horečkou. Rozhodli se, že si k blížícím se Vánocům nadělí pěkný dárek a v prosinci 1997 oznámili Farrellovi, že zvyšují počet kuponových knížek, které musí Oily Rock získat, z jednoho na dva miliony. Nezbývalo než vyrazit na lov dalších investorů.
Aspenské námluvy.
Kam jinam než do amerického lyžařského střediska Aspen, známého hnízda boháčů z celého světa. Kožený vlastní v Aspenu vilu, proto nebylo nic snazšího než uspořádat několik večírků, při kterých přemlouval vlivné investory, aby s ním vstoupili do obchodu. Zda podnikatelům sliboval jistotu desetinásobku není známo, přesto některé nalákal. Na jednom z večírků se Kožený zřejmě setkal s Claytonem Lewisem, ředitelem investičních fondů Omega a Pharos. Ten mu pomohl setkat se od února 1998 až do dubna 1998 s reprezentanty různých investičních společností s cílem nashromáždit v Oily Rock a Minaretu další finanční prostředky.
Wall Street v akci.
Od 27. února 1998 do března 1998 jednal Viktor Kožený s představiteli Omega a Pharos. V téže době, jak informuje zpráva newyorské prokuratury, se Clayton Lewis dozvěděl, že Viktor Kožený podplatil několik ázerbájdžánských představitelů. Lewis rovněž zjistil, že Kožený získal tajné informace o privatizačních záměrech ázerbájdžánské vlády, včetně předpokládaného načasování privatizace. Fakt, že je investice “pojištěná“, Lewise povzbudil a již 24. března 1998 podepsaly fondy Omega a Pharos se společnostmi Oily Rock a Minaret předběžnou smlouvu o investicích v ázerbájdžánské privatizaci. Den poté Lewis zaslal dopis ázerbájdžánskému prezidentovi, ve kterém ho informoval, že společnosti Pharos a Omega jsou připraveny investovat až sto milionů dolarů. Následovala setkání Lewise s právníkem Bodmerem, při kterých dořešili detaily. Jednání vyvrcholila 30. dubna 1998, kdy byla mezi Omegou, Pharosem, Oily Rockem a Minaretem podepsána smlouva o společných investicích. Mezi 20. březnem a 23. červencem 1998 nakoupila Omega kupony a „opce“ za zhruba 126 milionů dolarů. Částku poukázala z newyorských účtů na konta ve švýcarské bance Hyposwiss, ktera byla pod kontrolou Koženého a Bodmera. V téže době získal Pharos kupony a „opce“ za 25 milionů dolarů. Peníze byly převedeny stejným způsobem. Do hry opět vstoupil Bodmer, který vybral celkovou částku a dopravil ji soukromým letadlem do Ázerbájdžánu.
A ještě AIG.
S pomocí Lewise se Koženému podařilo naverbovat dalšího vlivného investora, americkou pojišťovací společnost American International Group. První kontakt proběhl mezi Lewisem a Davidem Pinkertonem, manažerem společnosti, 26. března 1998. Týden poté se s Pinkertonem setkal Kožený osobně, aby ho obeznámil se stavem situace, a ujistil ho, že je vše zabezpečeno úplatky. I Pinkertonovi se na první pohled bezpečná investiční příležitost zalíbila, a tak 30. dubna rozeslal memorandum zaměstnancům AIG, ve kterém o investici informoval. Osmého června 1998 podepsala společnost AIG společně s Omegou, Pharosem, Oily Rock a Minaretem smlouvu o společných investicích. Okamžitě bylo převedeno patnáct milionů dolarů na účet Hyposwiss. Načež Bodmer částku vyzvedl a soukromým letadlem dopravil do Ázerbájdžánu.
Obavy ze zákona.
V průběhu dubna a května 1998 Kožený s Bodmerem nabídli Bourkeovi a Lewisovi, aby se stali členy dozorčí rady a výkonného výboru Oily Rocku a Minaretu. Ti odmítli. Argumentovali, že chtějí působit pouze ve společnosti, která bude založena v USA. Bourke a Lewis soudili, že by je převzetí funkce v sesterské společnosti Oily Rocku a Minaretu založené v Americe zbavilo odpovědnosti před zákonem FCPA a nemuseli by převzít zodpovědnost za úplatky, které Kožený přes své dvě společnosti vyplácel. Takže 7. července 1998 byly ve státě Delaware založeny společnosti Oily Rock U.S. Advisors a Minaret Group U. S. Advisors. Bourke, Lewis a Kožený převzali funkce v dozorčích radách.
Nenasytní.
Aby si udržel přízeň ázerbájdžánských vládních činitelů a pojistil úspěch v privatizaci, žádal Kožený v červnu 1998 Bourkea a Lewise, aby navýšili základní kapitál Oily Rock ze 150 milionů dolarů na 450 milionů dolarů. Částka 300 milionů dolarů posléze okamžitě putovala na účty Ázerbájdžánců. Jednalo se zřejmě o „splacení“ fiktivních půjček, které byly uzavřeny v souvislosti s převodem dvou třetin kuponů a “opcí“ v srpnu 1997. To však zdaleka nebyla jediná suma, která na konta ázerbájdžánských bossů putovala. Od poloviny května 1998 do 25. června 1998 bylo státním činitelům na úplatcích vyplaceno více než jedenáct milionů dolarů. Kožený osobně předal několik milionů dolarů jednomu ze členů privatizační komise. Aby toho nebylo málo, převedl na jeho účty další tři miliony a přidal ještě dva miliony na účet jeho syna. Krátce poté mu zavedl klientský účet u Credit Suisse Zurich obhospodařovaný Hansem Bodmerem, na který vložil 900 tisíc dolarů. Na své si přišel i druhý člen komise a jeho rodina. Na dva účty bylo separátně uloženo 500 tisíc.
Narozeninové překvapení.
Největší událostí byly narozeniny ázerbájdžánského prezidenta. Kožený zorganizoval cestu zastupitele známého londýnského klenotnictví Asprey & Garrard do Baku. Klenotník prezentoval členům privatizační komise a dalším činitelům pět darů. Každý si mohl vybrat svůj osobní prezent, kterým překvapí oslavence. Kožený sám předem zakoupil sadu šesti kancelářských stolních pomůcek s monogramem potažených aligátoří kůží v hodnotě přesahující 25 tisíc dolarů. K dalším darům, jejichž celková hodnota dosáhla 630 tisíc dolarů, patřily šperkovnice z osmnáctikarátového zlata se smaltovaným víčkem posazeným diamanty (383 097 dolarů), zvonkové tlačítko od Faberge osazené rubíny – osmnáctikarátové zlato (12 226 dolarů), další zvonkové tlačítko - osmnáctikarátové zlato (48 906 dolarů), trojhranný rámeček na fotografie osazený perlami, rovněž osmnáctikarátové zlato (101 072 dolarů). A navrch sada: náhrdelník, náramek a náušnice “daisy“, vše z osmnáctikarátového bílého zlata osazeného drahokamy (44 422 dolarů).
Třináctého května převedla společnost Minaret 593 106 tisíc dolarů na londýnské konto společnosti Asprey & Garrard. Svůj dar zaplatil Kožený přímo v klenotnictví.
Konec zlaté horečky.
Kožený se důkladně se staral i o rodiny ázerbájdžánských činitelů. Naplánoval například výlet Alijevovy dcery do Londýna. Aby se nenudila a netrpěla nouzí, věnoval jí při odjezdu 3. června 1998 kapesné ve výši dvou milionů dolarů. To, že členové privatizační komise létali od března do září 1998 bezplatně soukromým tryskáčem Koženého nebo pronajatými luxusními letadly, bylo považováno za samozřejmost. Vše platily Oily Rock a Minaret. Značnou péči věnoval Kožený i zdravotnímu stavu Ázerbájdžánců. V březnu 1998 zařídil spolu s Bourkem speciální lékařskou péči v New Yorku pro člena privatizační komise. Stejnou službu zprostředkoval Kožený v květnu 1998 jeho kolegovi. S návštěvou New Yorku byl rovněž spojen výlet za nákupy designového oblečení v jednom z nejlepších obchodních domů na Manhattanu. Krátce poté, co se vládní činitelé nechali důkladně ošetřit a zlatou žílu dostatečně vytěžili, rozhodli se SOCAR neprivatizovat.
P.S.
Zpráva prokuratury, z níž čerpáme, neuvádí vždy přesné částky. Není například zcela jasné, kolik peněz v Ázerbájdžánu skutečně “proinvestoval“ osobně Viktor Kožený? Možná napoví načasování další privatizace ropné společnosti SOCAR.
