Když se z východního okraje Káhiry vydáte rozpálenou pouští směrem k Suezskému průplavu, narazíte po necelých padesáti kilometrech na nečekaný obraz: uprostřed písečného nekonečna se rýsují kontury zbrusu nových činžovních domů. Není to fata morgána, nýbrž první výsledky záměru egyptského prezidenta Abd al-Fattáha as-Sísího postavit na zelené louce nové hlavní město.
Obrat „na zelené louce“ je pochopitelně absurdní, protože nic jako zelená louka v těch místech neexistuje, což je problém, o němž ještě bude řeč. A město samo není o nic lepší. Nemá žádné obyvatele ani zdroje vody. Nemá peníze na výstavbu. Jménem Wedian (množné číslo odvádí čili „údolí“ či „koryta“; druhý překlad tu vypadá příhodněji) se pyšní teprve několik týdnů. Jednoduše řečeno má pramálo důvodů k samotné existenci. „Egypt potřebuje nové hlavní město asi stejně jako díru do hlavy,“ řekl na to téma serveru Placesjournal.org David Sims, britský urbanista žijící léta v Egyptě.
Co naopak Koryta mají, je podpora prezidenta, který se nebojí vymýšlet nové věci bez ohledu na to, jestli dávají smysl, nebo ne. Prezident Sísí (generál, jehož k moci vynesl vojenský puč) přišel s myšlenkou postavit nové hlavní město už v roce 2015. Mluvil tehdy o letišti větším než londýnské Heathrow, budovách vyšších než pařížská Eiffelova věž a infrastruktuře lepší než v Dubaji. Mluvil také o 300 miliardách dolarů, které měli do projektu vložit zahraniční investoři a egyptská vláda. A především mluvil o rychlosti. „Já to myslím vážně. Říkáte deset let? Nesmysl. Sedm let? Kdepak, začneme stavět hned!“ citovala jej tehdy televize al-Džazíra. První úředníci by se do nového administrativního sídla měli stěhovat v roce 2018; do roku 2022 se tam z Káhiry má přestěhovat celá vláda.
Neochotní investoři
Investiční stránky věci se ujal Muhammad al-Abbar, zakladatel dubajské firmy Emaar Properties, která proslula stavbou nejvyšší budovy na světě Burdž Chalífa. Al-Abbar vede ve Spojených arabských emirátech tamní pobočku globálního developerského investora Capital City Partners. „Je to skvělá příležitost postavit něco od základu,“ řekl tehdy.
To „něco“ má mít pět milionů obyvatel, stovky mešit a nemocnic, desetitisíce hotelových pokojů, tisíce škol, zábavní park větší než disneyland na Floridě a lesopark velikosti dvou newyorských Central Parků. Město má mít strukturu sedmi údolí, z nichž každé bude mít specifickou funkci - například pro umění, justici nebo školství. K nim pak mají přiléhat rezidenční čtvrti. Jak říká urbanista Sims, jde to zcela proti duchu káhirské praxe, která se vyznačuje smíšeným a chaotickým využitím prostoru.
Stavba v číslech |
---|
300 miliard USD - původně plánovaná cena vybudování nového hlavního města |
331 miliard USD - HDP Egypta (2016) |
45 miliard USD - dnešní odhad objemu investic nutných k vybudování města |
20-40 miliard USD - tolik peněz je zatím v jednání |
3 miliardy USD - tolik je na vybudování nového hlavního města již zajištěno |
700 000 kilometrů čtverečních - předpokládaná celková rozloha města |
dvojnásobek newyorského Central Parku - plánovaná rozloha tamního lesoparku |
čtyřnásobek floridského disneylandu - plánovaná velikost tamního zábavního parku |
40 000 hotelových pokojů |
2000 škol |
700 nemocnic a poliklinik |
1200 mešit a kostelů |
5-7 milionů obyvatel |
Za necelé dva roky, jež od těch chvil plných optimismu uplynuly, bylo třeba prezidentskou vizi mírně poopravit. Vyšlo najevo, že nikomu se moc nechce cpát miliardy dolarů do pouště, kterou spravuje země politických poměrů nejen nevábných (Sísího režim je z definice diktaturou), nýbrž také nejistých (Egypt během tří let vystřídal stejné množství prezidentů a oba odstavení muži posléze stanuli před soudem), nemluvě o celkem nedávno vyhlášeném výjimečném stavu.
Investory navíc nijak nepovzbuzuje fakt, že Sísího vláda chce, aby jim peníze vložené do stavby města zajistily pouze nájem, nikoli vlastnictví. Na tom se také po necelém roce zadrhla spolupráce s al-Abbarem. „Nenašli jsme společný výchozí bod pro jednání o budoucí ceně nájmu za metr čtvereční“ pravilo stroze loňské vládní prohlášení.
Čínská záchrana
Třísetmiliardový plán se začal povážlivě smrskávat; koneckonců mluvíme o zemi, jejíž veškerá ekonomika v minulém roce obnášela 331 miliard dolarů. Když se proto loni na podzim objevili dva čínští developeři, kteří byli ochotni do podniku jít, vypadalo to, že se blýská na lepší časy. China State Construction Engineering Corporation získala třímiliardový úvěr na stavbu silnic, zatímco China Fortune Land Development měla stavět vládní budovy; ty mají podle prezidentova samorostlého vnímání urbanistického rozvoje začít fungovat jako první.
Problém je v tom, že ani s Číňany nemají Sísí a jeho lidé snadné pořízení. Firma pověřená stavbou silnic v únoru z podniku vycouvala, protože se s Egypťany - podobně jako předtím Capital City Partners - nedohodla na cenách. „Egyptské firmy předložily lepší ceny,“ řeklo káhirské ministerstvo bydlení. „Práci odvedou egyptské ruce, což je správné,“ komentoval to s dávkou nechtěné sebeironie prezident Sísí.
Druhá čínská firma podepsala ještě na podzim memorandum o porozumění se státní egyptskou firmou, jejímiž vlastníky jsou z jedné poloviny právě ministerstvo bydlení a z druhé armádní stavební úřad. Od té doby však jednání oficiálně nikam nepokročila. Kromě toho, že půl roku na podpis smlouvy zrovna neodpovídá ďábelskému tempu prací, jejž prezident sliboval, je nejasná i míra angažovanosti čínského developera. Zprávy z loňska mluvily až o 40 miliardách dolarů; v posledních vyjádřeních, jež na začátku dubna publikoval panarabský server Al-Monitor.com, je řeč o dvaceti miliardách.
Stěhujeme písek po poušti
Jediným významným investorem tak zůstává egyptská vláda, což je pikantní ve chvíli, kdy se země potýká s akutní chudobou. V březnu si Káhira zajistila dvanáct miliard dolarů humanitární pomoci od několika zemí v čele se Spojenými arabskými emiráty. To je pochopitelně delikátní situace; když žádáte sousedy o stovku na cigarety, špatně se vám titíž sousedé získávají pro investice na stavbu nové garáže (zejména pokud nemáte auto).
Přečtěte si více o vyhlášení výjimečného stavu:
Po útocích na křesťanské kostely v Egyptě 44 mrtvých, prezident vyhlásí výjimečný stav
Sísí nicméně staví. Na začátku dubna vláda ohlásila, že mezi Káhirou a Suezem již stojí sedmnáct tisíc bytů. Dosud ovšem neobyvatelných, protože jim chybí všechno, inženýrskými sítěmi počínaje a dopravou konče. Jeden z architektů, kteří na to téma mluvili se serverem Egyptianstreets.com, to shrnul jednoduše: „Je to projekt pro ty, kteří chtějí věřit, že se věci posouvají kupředu a že vláda pro ně něco užitečného dělá. Ale v podstatě jsme za veliké peníze postavili silnici do pouště, abychom tam za ještě větší peníze mohli přesouvat písek z místa na místo.“
Přes to všechno není Sísího záměr úplně nelogický, a to hned ve dvou rovinách. Zaprvé Káhira má 18 milionů obyvatel a podle místních prognóz se tento počet do roku 2040 zdvojnásobí. Dosavadní pokusy o decentralizaci vedly k vybudování sedmi satelitních měst, jež měly celkem přitáhnout na deset milionů obyvatel. Přes miliardové investice v nich však dnes dohromady žije necelý milion.
Sísího režim má ke stavbě důvod navíc. Armáda dobře ví, že v káhirské verzi barevné revoluce roku 2011 nebyly nejdůležitějším prvkem internet a jeho virtuální sociální sítě, nýbrž sociální síť skutečná - fakt, že protestující ovládli veřejný prostor. Na Tahríru, tedy náměstí Osvobození (dnes také známém jako náměstí Mučedníků), se scházelo na čtvrt milionu lidí, což vládu tehdejšího prezidenta Husního Mubáraka zaskočilo. Pokud by vládní úřady stály o padesát kilometrů jinde, problém by byl poloviční. A při způsobu, jímž Sísí vládne, je otázkou, kde a kdy příští protesty vypuknou, nikoli jestli vypuknou.
Geografický tlak
Zadruhé ačkoli Sísímu může košile mocenské reality být blíž než geografický kabát, je tu fakt, že 96 procent území Egypta tvoří poušť. Na zbývajících čtyřech procentech se tísní osmdesát ze zhruba 95 milionů jeho obyvatel. To představuje problém samo o sobě, protože lidé mimo Káhiru si pochopitelně stavějí obydlí tam, kde se dá žít, to jest v úrodném pásu v okolí Nilu. Tím však povážlivě ubývá zemědělské půdy; podle odhadů OSN může současným tempem zástavby zmizet do 120 let všechna.
Kdokoli bude stát v čele egyptské vlády, musí tomuto tlaku nějak čelit. Touha ovládnout poušť také není nová. Koneckonců náměstí Osvobození se do roku 1952 jmenovalo po chedívovi Ismaílu Pašovi, jenž - inspirován Paříží - nechal Káhiru v 19. století rozšířit o moderní čtvrť Ismáílíja, jež je dnes považována za centrum hlavního města. Jen způsob, jímž svůj úkol Sísí začal, vzbuzuje víc obav než nadějí.
Přečtěte si také: