Krčský les pod Thomayerovou nemocnicí je zdrojem dvou atrakcí. Před porodnici odtamtud občas zabloudí mufloni. Tu ještě fajnovější představuje úzká chodba, která vede do podzemí z lesní cesty těsně pod areálem špitálu. Za mřížemi se skrývá třípatrové zařízení postavené v šedesátých letech minulého století. Podzemní nemocnice se 72 lůžky a dvěma operačními sály je opravdu působivé retro.
Ti starší z nás se rázem přenesou do dob, kdy ve školách pravidelně navlékli igelitové pytlíky na končetiny a ve smradlavých plynových maskách klopýtali s mrskajícími se choboty po schodech do protiatomového krytu - povětšinou do tělocvičny nebo do jídelny.
Nemylme se ovšem. Krčský relikt z dob, kdy se vážně počítalo s útokem zbraní hromadného ničení, je plně funkční. „Do hodiny jsme povinni uvést zařízení do provozu,“ říká Pavel Florian, správce podzemní nemocnice, která je chráněným zdravotnickým pracovištěm pro případy mimořádných událostí včetně jaderného nebezpečí.
Většina technologií je tu ze 70. let, ale fungují. Pravidelně se kontrolují i expirace léků. Údržba a provoz zařízení stojí 450 tisíc korun ročně a hradí je sama Thomayerova nemocnice. Jen elektřinu platí hasiči, kteří mají s nemocnicí smlouvu, že může být podzemí využito v rámci Integrovaného záchranného systému.
Komentář: Jak nám svět drobet zvlčel
Krč je z pohledu jaderného nebezpečí jedním ze zvláštních úkazů robustního systému ochrany civilního obyvatelstva, který byl zbudován za socialismu a dodnes je udržován při životě. Přitom nikdo nepočítá s tím, že by byl pro tento účel využit.
Pro staříky a pro opilce
„Výbuch atomovky?“ směje se specialista na urgentní medicínu Petr Mokrejš, který nás provádí sklepním špitálem. „Pokud by na Prahu spadla cíleně zbraň současných parametrů, kterou disponují armády, polovina obyvatel umře hned a nebude je mít kdo pohřbít, druhý půlmilion nebude mít kdo ošetřit,“ přemýšlí jeden z mála lékařů, kteří se u nás zabývají medicínou katastrof. „My nejsme vůbec připraveni na takovou událost. My nejsme dokonce připraveni ani na situace, které mohou reálně nastat, třeba výbuch cisterny s nebezpečným nákladem na ulici 5. května, hromadnou nehodu nebo průmyslovou havárii typu výbuchu Spolany,“ dodává Mokrejš.
Naráží také na to, že pravobřežní část metropole nemá dodnes jediný centrální příjem, který by dokázal zvládnout velký počet pacientů, o dekontaminační jednotce nemluvě. A podzemní nemocnice by ani v krizové situaci příliš nepomohla. Je koncipována jako labyrint úzkých chodeb, kde se nevyhnou ani dvoje nosítka. „Je pěkné, že máte záložní kapacitu 72 lůžek, ale s propustností šest pacientů za hodinu toho příliš nenaděláte,“ konstatuje lékař. V jednom ze dvou operačních sálů v nemocnici ale viditelně pookřeje. Předvádí nám narkotizační aparát z 80. let. „To je blbuvzdorný přístroj. Opravíte ho kladivem. Princip je pořád stejný, jde jen o design. Ty nové mají víc blikajících světýlek, “ reaguje s úsměvem na nedůvěřivý novinářský pohled. Po chvíli zápasení s hadicemi se mu jej skutečně podaří zprovoznit. I s obstarožním vybavením by si prý troufl na drenáž hrudníku.
Nemocnice naposledy posloužila při povodních v roce 2013. Když Botič vytopil domov pro seniory Sue Ryder, našlo tam útočiště 40 stařečků. Vedení domova se pak zalíbilo druhé podzemní patro natolik, že má s Krčí smlouvu, aby ho mohli v případě potřeby využít. Stačilo dodat přímotopy. Na přelomu tisíciletí se změnila nemocnice na záchytku. Jednomu rekordmanovi tehdy naměřili 4,39 promile.
Možná to bouchne. Historie Projektu Manhattan, největšího vědeckého podniku všech dob
Zejména cizinci po probuzení z deliria byli konsternováni, kde se to ocitli, všechno si chtěli fotit a personálu trvalo bezmála půl dne, než je vypakoval. Při povodních v roce 2002 sem byl potom evakuován domov důchodců z Karlína.
Největší krytem je metro
Podobná podzemní zařízení, která jsou součástí krizových plánů metropole, jako má Thomayerova nemocnice, existují ještě pod Bulovkou a Všeobecnou fakultní nemocnicí na Karlově náměstí. Systém ochrany civilního obyvatelstva a jeho ukrytí při útoku zbraněmi hromadného ničení z dob studené války je v Praze opravdu monstrózní. Na jejím území je 768 stálých krytů s kapacitou 150 tisíc lidí.
V Praze se počítalo s ukrytím až 40 procent obyvatelstva - největším stálým krytem (ještě existuje kategorie improvizované úkryty) by bylo metro. Pojalo by až 332 tisíc lidí. Pověsti o existenci obřích podzemních prostor jsou ovšem jen legendy. Kromě jednoho - pod malostranským Klárovem je stanice metra, která nebyla nikdy zprovozněna, a spekulovalo se, že mělo jít o tajný úkryt pro nedaleký Úřad vlády - by se staly útočištěm pro obyvatele samotné tunely a vestibuly. Jediné speciální prostory pro ochranu obyvatelstva jsou hygienické buňky s nouzovými WC a místnosti, které by složily jako sklady mrtvol.
Při budování podzemky se za socialismu s variantou krytu vždy počítalo, proto byly zřízeny v rámci metra tři technická centra na Klárově, na Smíchově a Chodově - v těchto podzemních prostorách by se vyráběla elektřina a probíhala ventilace vzduchu. Ty jsou dimenzovány na 72 hodin. Pak by museli lidé ven. Čtvrté centrum v Libni už nebylo dostavěno - přišla sametová revoluce. Jako kryt pro 15 tisíc lidí by sloužil také Strahovský tunel, kde jsou dovnitř zalitá devadesátitunová ocelová vrata. I v metru jsou vzducho- a vodotěsná vrata (ano, ta, která se příliš neosvědčila při povodních).
Kam dopadne příští atomovka? V posledních letech se scénáře mění
V osmdesátých letech se tradovalo, že ochranná funkce metra byla navržená na parametry ruské atomové bomby, protože o té se na rozdíl od té americké daly čerpat znalosti v zahraničních médiích. Dnes představuje metro patrně větší bezpečnostní riziko než zálohu pro případ nějakého útoku. Kdyby tam terorista použil jadernou, chemickou nebo biologickou zbraň, podzemí a koncentrace lidí by její účinky znásobilo.
Praha nicméně protiatomové kryty stále udržuje při životě. Město jich má přímo ve správě 295. Roční náklady na jejich údržbu včetně krytové funkce metra se pohybují kolem 47,5 milionu korun (z toho 45 miliony přispívá ministerstvo financí na metro).
Správa služeb hlavního města Prahy zaměstnává několik „krytařů“. Jedním z nich je pan Miroslav. Práci krytaře mu dohodil jeho otec před čtyřiceti lety. „Hlavně musí všechno fungovat. My tady mažeme i šroubky u osvětlení,“ říká muž, který má na starost největší protiatomový kryt v Praze. Kryt Bezovka v Praze 3 pod Parukářkou by vstřebal více než dva tisíce lidí. „Dieselagregát je z roku 1959 a díky Mírovi funguje dokonale dodnes. Zkoušíme ho tak jednou za čtrnáct dní, “ pochlubil se jeho kolega Vítek, který je krytařem patnáct let. Že by se mělo v jejich krytařských životech něco měnit, muži nepředpokládají.
Agregát na věčnost
Samo město Praha na svém bezpečnostním webu přitom píše, že použití úkrytů k ochraně obyvatelstva je nereálné z mnoha důvodů. „Jsou morálně zastaralé, jejich charakter ochrany se neslučuje se současnou strategií a uměním vedení válek i inteligencí zbraňových systémů,“ uvádí se v dokumentech. Město hodlá do budoucna minimalizovat náklady na provoz a údržbu krytů a podporovat jejich mírové využití.
Do krytů by nikdo nešel
Je to trochu absurdní. Jako bychom na jedné straně ustrnuli v 80. letech minulého století - máme stovky protiatomových úkrytů, na druhé straně je zřejmé, že v dnešním světě nikdo s masovou evakuací obyvatelstva nepočítá. Dotaz na to, co by se dělo, kdyby na Prahu spadla atomovka, zástupci ozbrojených a bezpečnostních složek považovali za vtip. Armáda se s otázkou po ujištění, že opravdu nejde o letní apríl, vypořádala jednoduše - zabezpečení ochrany obyvatelstva je v gesci ministerstva vnitra. To nás odkázalo na Státní ústav pro jadernou bezpečnost, kde jsme celkem očekávaně také nepochodili.
U hasičů jsme dopadli o něco lépe. „Pak by přece žádný plán už nebyl potřeba,“ reagoval Martin Kavka, mluvčí pražských hasičů. Následně navrhl přeformulovat dotaz na použití tzv. špinavé bomby, kterou lze sestrojit mnohem snáze než klasickou jadernou zbraň, a proto by se mohla stát zbraní teroristů. Funguje tak, že radioaktivní látky do širokého okolí rozpráší výbuch klasické trhaviny. „Obecně bychom v současné době předpokládali minimální pravděpodobnost použití špinavé bomby'.
Jsou mnohem snazší (logisticky) a levnější způsoby, jak citlivě zasáhnout obyvatelstvo, nicméně úplně vyloučit tuto variantu nelze. Kořeny obav hledejme především v bezpečnostní situaci v postsovětských republikách po roce 90, kdy byl zaznamenán černý trh se štěpným materiálem,“ říká Kavka. S masovým ukrýváním obyvatelstva se už podle něj ale nepočítá ani v případě teroristického útoku jadernou zbraní. „Do krytů by nikdo nešel. To je přežitek studené války, resp. doby, kdy se uvažovalo o konvenčním bombardování. Obecné doporučení je odjet z postiženého místa,“ podotkl Kavka.
Takže rada na závěr: někam se prostě vypařte.
Čtěte také:
