V časopisu Respekt se objevila neprofesionální rešerše týkající se ve Francii žijícího spisovatele Milana Kundery. Tak lze vnímat reakci Respektu na nalezený papír obvodního oddělení velitelství SNB Prahy 6 ze 14. března 1950 o údajné udavačské aktivitě tehdejšího studenta FAMU Milana Kundery. Měl udat pana Miroslava Dvořáčka, agenta-chodce, který byl posléze odsouzen, v kriminálu strávil čtrnáct let a jen o vlásek unikl smrti. V úvodu musím ještě říct, že pana Kunderu znám, vážím si ho, a proto na takovou zprávu reaguji jistě mnohem obezřetněji než jiní.
Neinvestigativní Respekt
V tomto případě mě překvapilo médium, v němž vyšel původní článek v pondělí 13. října 2008, tedy jinak velmi seriózní Respekt, který se snad nejhlasitěji měsíc předtím vyslovoval proti používání skryté kamery v kauze Tlustý-Morava. Tehdy hájil klasickou rešeršní žurnalistiku proti investigativní a právě jedna ze základních zásad této žurnalistické práce je převzata od historiků: podle nich jeden jediný, dále neověřený a nepotvrzený pramen starý údajně 58 let, byť vypadá na první pohled hodně věrohodně, nic či skoro nic nedokazuje. Každý údaj má být ověřen ze tří nebo alespoň ze dvou zdrojů, zmínku paní Militké, že manžel pan Dlask se jí svěřil těsně před smrtí s tím, že o Dvořáčkovi řekl Milanu Kunderovi, nelze brát – podle mě – jako hodnověrný druhý zdroj.
Takže toto rešeršní pravidlo nebylo dodrženo. Podle pozdějšího sdělení historika Zdeňka Pešaty, jejich kolegy, studenta z Univerzity Karlovy, udal pana Dvořáčka naopak pan Dlask (student estetiky), který se mu tehdy sám přiznal.
Když budeme spekulovat, můžeme si dovolit říct, že to mohla být dokonce pomsta StB, nastrčená časovaná bomba z konce osmdesátých let, třeba za Kunderův esej o Husákovi jako o „prezidentu zapomnění“ či za esej o „únosu střední Evropy“. Nebo pomsta studenta Dlaska milence Militké, která ho nenechala u sebe ten večer přespat a který se mohl obávat, že se znovu oživí vztah se starou známostí, a proto šel pana Dvořáčka udat pod cizí identitou? Nebo, jak spekuloval historik Pavel Kosatík (Hospodářské noviny 16. října 2008), byl pan Dlask agentem StB, a aby nebyl prozrazen, napsali tam Milana Kunderu. To by pak zdůvodňovalo, proč pan Dlask o této události nikdy nechtěl hovořit se svou manželkou.
Další pochybnosti
Rovněž pravost dokumentu nebyla přezkoumána. Kriminalistický ústav nezjišťoval, zda papír, psací stroj, razítkovací barva a inkoust nejsou vyrobeny později, než je datum uvedené na záznamu. Ověření historiky není dostatečným důkazem. A jestliže jeden z autorů je pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů, bývá zvykem, že výsledky zaměstnanců před publikováním oponuje nějaké odborné kolegium. Což se evidentně nestalo.
Navíc, když budeme tento papír číst skutečně podrobně, zjistíme, že i kdyby to byla pravda, v záznamu nestojí, že Milan Kundera (který je v něm identifikován jen jménem a místem bydliště, chybí číslo občanského průkazu) prohlásil, že pan Dvořáček je agent, ale jen to, že má u studentky Militké kufr a chce tam přespat. To, že jde o zběha a agenta, řekla dle protokolu až paní Militká. A že by Milan Kundera šel udat na policii někoho jen proto, že chce přespat u nějaké dívky na koleji, zní rovněž velmi divně, i když tenkrát bylo za neohlášené přespání (návštěvy se zapisovaly do domovních knih či hlásily na národních výborech a služebnách SNB) až pět let vězení a Milan Kundera byl v trestu. Byl vyloučen z KSČ (za „protistátní“ korespondenci, kterou vedl s přítelem Jaroslavem Dewetterem) a mohl se obávat, že ho udá právě pan Dlask (zanícený komunista) jako muže, který to neohlásil, což byl rovněž tehdy trestný čin. Nalezený papír je jen záznam s podpisem nějakého Jaroslava Roseckého, a to bez udání hodnosti. Chybí záznam o údajné výpovědi Milana Kundery, který by musel nést jeho podpis, a ani nebyl dohledán soudní spis pana Dvořáčka, v němž by udání mělo být v původní verzi. Rovněž je podivné, že by za poskytnutí azylu agentovi vyvázla bez trestu a mohla dostudovat paní Iva Militká. Je ovšem pravda, že tresty byly vždy za komunistů selektivní, jak si pamatujeme z osmdesátých let. Za co dostal Jiří Gruntorád pět let, prošlo Ludvíku Vaculíkovi bez trestu.
Cena cti
Paní Iva Militká-Dlasková, dle rozhovoru, který poskytla svému příbuznému Ludvíku Hradilkovi ze serveru aktualne.cz, je nešťastná z publicity, kterou článek vyvolal, a cítí se být zveřejněním poškozená, i když celou kauzu sama vyprovokovala přes svého vnuka a pana Adama Hradilka, protože ji zajímalo, jak to tenkrát doopravdy bylo. Z profesionálního hlediska i tato, byť vzdálená přízeň, zpochybňuje věrohodnost celé práce.
Bohužel ostatní média reagovala ještě hůře. Tam už samozřejmě estetika diktuje etiku. Jeden vysílač se snaží přebít druhý, jedny noviny být brutálnější než konkurenční, což vede k odporným posunům. Tak třeba v úterý 14. října 2008 Česká televize odvysílala v hlavním pořadu Komentáře, události zprávu, že byl nalezen další dokument potvrzující Kunderovu spolupráci s StB, přičemž v obraze byl ukázán stejný dokument, o kterém jsem mluvil. Nešlo o StB, ale dle dokumentu o SNB, nešlo o spolupráci, ale o údajné udání. Skoro nikde se nehovoří v podmiňovacím způsobu, a to považuji za selhání prakticky všech médií: uměle vytvářejí senzaci, která se dotýká cti člověka. A ta ve starých demokraciích má před soudem větší cenu než život, neboť s poškozenou ctí musí člověk dál žít.
Pokud by udání bylo pravdivé, je to velké zklamání, pokud je to podvrh, je to prasárna, ale v obou případech to romanciéra velmi poškozuje, proto jsem přesvědčen, že takovou věc lze publikovat, jen když je nevyvratitelná.
Mně v této kauze chybí průkazný motiv, a jak víme od kriminalistů, ten je vždy velmi důležitý. Je pro mne nevysvětlitelná záhada, že by existenci takového dokumentu nevyužila Státní bezpečnost, aby Milana Kunderu dehonestovala či vydírala, když ho od roku 1968 považovala za nepřítele. Nedokážu se ale vžít do atmosféry začátku padesátých let, která byla strašlivá: třeba pan Kundera jen plnil přihlašovací povinnost jako člen kolejní rady či její důvěrník, to opravdu posoudit neumím.
Paříž je naštěstí daleko
Nechce se mi ale přistoupit k vysvětlování romanciérova díla či jeho části údajným vlastním selháním, to se mi zdá – zvláště u tohoto autora – příliš primitivní. Milan Kundera vychází z karteziánského románu á la these, je konstruktér a stal se světovým autorem právě proto, že popisuje evropský fenomén, selhání intelektuálů ve dvacátém století, který se týkal jak fašismu, tak komunismu. A motiv udávání v něm logicky představuje moment, kterému se žádný romanopisec tohoto typu nemohl vyhnout. Slídivé sledování životních stop je ale i u jiných autorů zavádějící, protože každý román je vždy konstrukcí. A nakonec dodejme, že Milan Kundera udání razantně pro ČTK popřel a pana Dvořáčka neznal.
Oficiálně se v Praze Milana Kundery zastala Akademie literatury české (Kantůrková, Žáček a Dušek) a řada spisovatelů doma (Vaculík, Uhde, Havel …) i v zahraničí. Například v Le Monde Yasmina Rezová, která napsala: „Těžko se odpouští člověku jeho velikost a sláva. A ještě méně, když dosáhne těchto kvalit a zůstává tichý. V říši hluku je ticho urážkou.“
Slovenský časopis Týždeň mi položil otázku, co znamená spor o Kunderu dnes a jestli má něco společného se sporem z konce šedesátých let, který byl prezentován jako typicky český a v němž vedl Milan Kundera polemiku s Václavem Havlem. Odpověděl jsem: Spor Milana Kundery s Václavem Havlem z konce roku 1968 a začátku roku 1969 byl pro mě hlavně o tom, jak zněl titulek odpovědi Milana Kundery v brněnském Hostu do domu – O radikalismu a exhibicionismu. Milan Kundera byl vždy obhájcem vítězství či úspěšných kompromisů a ironizoval ty, kteří věří, že „porážka spravedlivé věci ozáří světlem výbuchu celou bídu světa i celou slávu autorova charakteru“. Václav Havel v té době myslel dál a věřil (či už věděl od starších lidí, kteří byli politickými vězni), že každá zmínka o nich v médiích či petice jim v kriminálu dodává sílu a pomáhá vězňům snášet tamější útrapy. Spor byl tedy hlubší a nepředstavoval žádné české specifikum. S dnešním sporem o Milana Kunderu nemá vůbec nic společného. Dnešní spor je o žurnalistické neprofesionalitě, o nedotažené rešerši, pomocí které se Respekt a jiná média snaží donutit Milana Kunderu, aby promluvil o něčem, co se podle něj nestalo, což je metoda, kterou používala StB.
Vnášení této metody do veřejného prostoru na začátku jednadvacátého století oživuje ducha padesátých let. Tedy vzájemnou a neustálou podezíravost, která se podílí na dalším drolení již tak postmodernou hodně poškozené hierarchie hodnot.
Situace v Česku začíná připomínat atmosféru druhé republiky, kdy podobné odporné útoky na Karla Čapka přispěly k jeho brzké smrti. Doufejme, že vzdálenost mezi Paříží a Prahou Milana Kunderu před blížícími se osmdesátinami (oslaví je 1. dubna 2009) od takového konce ochrání.