Kdybych mohla, vybuduji rodinnou módní firmu, říká známá pražská „hadrářka“ Lenka Vejvalková
Móda je náročný byznys. Náklady jsou vysoké: vybavení obchodu, image, kvalitní personál, hodnota skladových zásob, zboží za tři čtyři měsíce staré, a do toho všeho ještě klimatickými změnami zvýšená kolísavost počasí. Známá pražská „straccivendola“ (hadrářka) Lenka Vejvalková líčí, v čem spočívá tajemství úspěchu velkých italských módních značek.
* Můžete popsat svoji zkušenost s velkými značkami italské módy?
Na úvod bych chtěla říct, že jsem teď v říjnu prodala posledních deset procent akcií společnosti Prospekta Moda CZ, kterou jsem založila a celou dobu řídila. Je to přesně 20 let, co jsem poprvé byla v Miláně na módní přehlídce. První značku, kterou jsem do Prahy přivedla, byla Versace, s níž jsme v roce 1995 otvírali první franšízingový obchod v Česku. Následovaly Ferragamo, Zegna a Hermes. Rok 1999 byl pro nás mezníkem, protože jsme otevřeli první obchod v Pařížské ulici, který byl pro značku Leonardo Ferragamo také vůbec první franšízou na světě. Po této pražské zkušenosti se firma rozhodla expandovat i jinde ve světě. Později pak v Pařížské přibyly značky Sergio Rossi, Etro, Ermenegildo Zegna, Brunello Cucinelli, Ermanno Scervino a samozřejmě celosvětově známé značky Dolce Gabbana, Valentino, Giorgio Armani, Ralph Lauren a Blumarine. Od roku 2007 jsme začali prodávat Pradu, Miu Miu, Tod’s, Jimy Choo a později pak Fendi, Bottega Veneta a Diesel.
* Přinesla vaše spolupráce s těmito velkými italskými rodinami něco Česku, samozřejmě kromě špičkové módy? Ovlivnily nějak zdejší kulturu?
Když jsme v roce 1995 otevřeli první obchod, všichni chodili kolem výloh a nevěřili těm cenám, byli v šoku. Nechápali, že něco může stát desetitisíce, ale byli tu lidé, kteří začali vydělávat peníze, stavět domy, kupovat drahá auta a díkybohu se i hezky oblékat. Tady nejde o to si jen koupit nějaký ten hadr, ale opravdu mít na sobě kvalitu, která vznikla tou nejlepší italskou řemeslnou výrobou z kvalitní kůže, kašmíru nebo bavlny. Nelze se na to dívat jen jako na něco, co má vysokou cenu. Jsou látky, které se umějí ochlazovat, když je teplo, nebo jejich povrchová vrstva obsahuje enzymy, které látku stáhnou, když se poleje, aby se do ní voda nevsákla. Je to svým způsobem umělecké dílo, unikát.
* Kdo zná Itálii a Italy, ví, jak se tam lidé oblékají, jak o svůj vzhled pečují. Bylo obtížné Čechy naučit podobně esteticky uvažovat?
Trošku jsme je vzdělávali už tou nabídkou. Italští muži jsou více na módu a hlavně si více dovolí. Není problém ženy oblékat módně, ale českým mužům trvá déle přijmout módní impulzy, brání se tomu. V Itálii chlapi mají všechno vypasované, u nás když přišel Čech do obchodu, chtěl to mít hlavně volné a pohodlné. Velké rozdíly jsou pak v nošení kalhot; v Itálii, ale taky ve Francii nebo Španělsku, chlapi nosí kratší kalhoty, ale pod tím nosí podkolenky, protože je pro ně největší faux pas na světě, aby někdo viděl jejich chlupaté nohy! Tady se chlapům podkolenky nelíbí; říkají, že je škrtí. Naopak u žen ty rozdíly jsou menší, akorát ve střední Evropě se jde více do barevnosti a do tisku, v Itálii ženy hodně nosí černé barvy.
* Jaké je podle vás tajemství úspěchu takových značek?
Řekla bych, že to je jejich rodinná tradice. Ve Francii jsou třeba módní značky už normální akciovky. Hlavní rozdíl mezi na burze obchodovanou společností a rodinnou firmou je ten, že ta rodinná – zejména, když je majitel návrhář – opravdu dělá více to, co chce a co považuje za správné a vhodné pro svou image. Není svázána jenom tím, co jí diktuje burza. Jinde manažer nastoupí třeba na dva roky, a buď přinese čísla, nebo ne. Mluvíme o bohatých rodinách, které ekonomická stránka tolik netlačí, proto mnohdy upřednostňují zpětné investování zisku do podniku, aby
» tradice žila dál. Dám příklad: Versace měl jasnou vizi, jak má vypadat jeho žena, a nezajímalo ho, co chce trh. Před rokem a půl jsem seděla s panem Stefanem Dolcem a říkala jsem mu, že když dělají hodně pánských botasek, že by mohli dělat i pro ženy, protože je po tom poptávka. On k tomu stroze: „Teď na to nemám chuť, nezajímá mě, že by se prodávaly, protože nesnáším ženskou botasku.“
* Ve světě byznysu, kde vládne nutnost prodávat, to zní docela překvapivě. Ale je v tom krása a síla…
Přesně tak. Proč bychom měli dělat všichni totéž, jen abychom se podřídili trhu? Chtěli jsme třeba piumini (péřové bundy) pro naše chladnější podnebí, a odpověď zněla: „La mia donna veste pelliccia o cappottino“ (Moje žena se obléká do kožichu nebo do kabátku). Na jedné straně si tedy stěžuji, neboť vím, že bych ty botasky nebo piumini od DG prodávala, ale zase kam bychom to pak došli? To je cesta do pekel. Někdo prostě musí mít tu odvahu jít si za svou dlouhodobější vizí. A to platí pro všechno, nejen pro módu, jinak tu budeme mít všichni všechno stejné. Tyto velké rodiny mají odvahu svoji vizi prosadit i přesto, že jsou to globální firmy, které čelí velkým tlakům ze všech stran. Vidím, že tohle dokážou jen ty rodinné firmy v Itálii. Francie, kde vládnou akciovky, pak může být úspěšnější jen krátkodobě. Naopak já věřím v sílu rodinných firem a jejich tradice.
* Co byste doporučila českým podnikatelům?
Bohužel jsem nemohla vybudovat rodinnou firmu, protože dcera odmalička chtěla být lékařkou a měla jsem jen jedno dítě, ale rozhodně bych šla do rodinného byznysu. Myslím si, že je krásné, když někdo něco vlastní celé generace, pečuje o to jinak než ten, komu to nepatří. Obecně si myslím, že manažeři se chovají k firmám úplně jinak než majitelé. Pro všechny, kteří s těmito rodinami pracují, je nejlepší právě to, že za pět, deset, patnáct, dvacet let tam pořád sedí pan Ferragamo, pan Zegna, a ne nějací manažeři, kteří se – tu rychleji, tu pomaleji –, ale pořád mění. l
Tady nejde o to si jen koupit nějaký ten hadr, ale opravdu mít na sobě kvalitu, která vznikla tou nejlepší italskou řemeslnou výrobou z kvalitní kůže, kašmíru nebo bavlny.
O autorovi| AndreAs PierAlli • spolupracovník redakce
