Výstava obrazů v Obecním domě
perex
Dekadence (úpadek, pád) je starý termín, který se ve výtvarném umění a především v literatuře ustálil jako označení širokého spektra nálad a duchovní atmosféry, poznamenávající přelomovou dobu „fin de siecle“, konce století, pevně spjatého s posledním univerzálním slohem, označovaným dnes nejčastěji jako secese. Zejména od druhé poloviny devadesátých let 19. století začala nazrávat globální celospolečenská krize vrcholící první světovou válkou, fatálním střetem, znamenající definitivní konec po staletí respektovaných hodnot a ustálených kánonů a počátek zrodu moderního umění.
Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 je podtitul výstavy s názvem V barvách chorobných, která je otevřena od 14. listopadu 2006 do 18. února 2007 v horních sálech pražského Obecního domu. Jde o jeden z nejpozoruhodnějších současných výstavnických počinů. Autoři výstavy se opřeli o čtyři charakteristické tematické okruhy, které nenásilně vedou i méně poučeného diváka, aniž by ztrácel přehled a povědomí základních spojitostí. Návštěvník má možnost sledovat „jakýsi imaginární příběh dekadentního tvůrce, sdělovaný díly vyjadřujícími vztah k sobě, k druhému, k nehmotnému světu a smrti“.
Okruh první: Zachmuřený, zhýralý, morózní (portrétní a autoportrétní stylizace).
Umělci zvolna opouštějí pouhé realistické zobrazení tváře, zájem soustřeďují na introspekci a hlubší duchovní aspekt, ať již při pohledu na sebe samého (Maxmilián Pirner - Vlastní portrét 1890; Jan Konůpek - Autoportrét, 1907) nebo na postavu cizí (Vratislav Nechleba – Jarmil Krecar z Růžokvětu, 1903). Za důležitý mnohdy pokládají typ osobnosti podmíněný více důrazem na určující atributy než na „věrné“ zachycení rysů ( Jan Konůpek – Oscar Wilde, 1907). Nechávají se volně inspirovat známými literárními, biblickými nebo legendárními postavami (Hanuš Schwaiger –Krysař, 1909; František Kobliha – Zánik domu Usherů, b.d.; Felix Jenewein – Jidáš Iškariotský, 1897; Hugo – Steiner-Prag - Golem, 1916; Jan Konůpek – Hamlet, 1908), jejichž protějšky se stávají posléze i zjevy podstaty veskrze imaginární, snové (Jan Zrzavý – Vražda, 1918; Emil Holárek – Anděl, 1910) nebo zrodivší se v hlubinách jejich rozjitřené psýchy a v pavučinách nepřetržitě atakovaných nervů (Karel Hlaváček – Subtilnost smutku /Autoportrét/, 1896).
Okruh druhý: Démon láska (tragika milostného citu, žena jako oběť i původce zničení). Lásce se dostává v zešeřelé době dekadence zejména polohy nešťastné a dramatické, téměř vždy traktované v neblahých osudových konstelacích. Za Erotem v pozadí postává bůh smrti Tanatos a erotický akt končívá v zoufalém finálním dramatu, zaplacen i cenou nejvyšší – životem (Maxmilián Pirner – Noc milenců, počátek 20. století; August Brömse – cyklus Dívka a smrt, 1902; Karel Špillar – Žena jedoucí na ďáblu, kol. 1900). Na scéně se objevují známé tragické postavy bájí a mýtů, ztvárněné často i sochařsky, jako chlípný faun (Ladislav Šaloun), vládkyně podsvětí Hekaté (Max Pirner), nymfomanská císařovna Messalina, chrabrý rytíř Tristan (František Kobliha) nebo vraždící Medea ze známého plakátu Alfonse Muchy. Nechybí oblíbené ženské alegorie Bídy (Emil Holárek), Rezignace (Ladislav Šaloun) a Jara (Jan Konůpek). Milostné obsese, roztoužení a představy nutně provázejí bolest a hrůza. Jedním z nejčastějších témat je proslulé Pokušení svatého Antonína (Alfred Kubin, František Kobliha, Josef Váchal…) a krvavý příběh princezny Salomé (Josef Jakší, Bohumil Kafka, F. T. Šimon, Alfred Kubin, Josef Wenig, Hugo Boettinger, Emil Filla). Na kříži často visí krásná nahá žena. Tento ikonografický motiv má ovšem již blíže k sadisticky akcentované blasfemii než k připomínce utrpení a mučednické smrti Spasitele (Max Pirner: Homo homini lupus, 1901, série fotografií Františka Drtikola z let 1913 až 1914 a podobně)
Okruh třetí: Satanické halucinace (temný svět démonů různých herezí, noční můry rozjitřené imaginace). Také zde hraje jednu z dominantních úloh žena, chápaná povětšinou jako nebezpečný element či nástroj zhoubných svodů, nedovolených vzplanutí a zámyslů samotného satana. Její fantom posouvá se však více do sféry mlhavých vidin, přeludů a vizí, umocněných tentokrát i drogami, především hašišem a opiem, známějším v této době spíše pod názvem laudanum, a legendární „zelenou čarodějkou“ - absintem, likérem francouzské bohémy. Jejich prostřednictvím a účinky zaplňují se plátna i četné grafické listy nejrůznějšími éterickými náměsíčnicemi (Maxmilián Pirner), harpyjemi (František Hradecký), věštkyněmi (Gabriel Max), epileptičkami (Bohumil Kubišta) a divoženkami (Josef Váchal), jejichž partnery nemůže být nikdo jiný než čaroděj (František Kupka, Richard Teschner), vizionář (Bohumil Kafka), zaklínač (Jaroslav Panuška), upír (Jaroslav Panuška), hypnotizér (Bohumil Kubišta), popřípadě snad ještě alchymista, hledající panaceu na všechny bolesti tohoto nemocného světa. V oddílu jsou instalovány i zádumčivé podvečerní nebo noční krajiny, plné opuštěnosti, plíživého strachu a nostalgické tesknoty, z nichž vynikají jedinečné práce Františka Kavána (Krajina v modrém, 1895, ilustrace k veršům Karla Hlaváčka, 1899).
Okruh čtvrtý: Očistec smrti (neodvratné, dobrovolné i nedobrovolné umírání, smrt jako východisko). Většina všech emočních halucinací musela nutně korespondovat se stavem krajního a konečného naplnění – s majestátem Smrti jako takové. V dílech umělců dekadence byla zobrazována v nejrůznějších podobách a pojetích. Od symbolického vyjádření strachu (Oto Gutfreund - Úzkost, 1911) a zásvětních krajin (Josef Váchal – Záhrobí, 1907), přes reflexi hrůzných zhoubných nemocí, v nichž na prvním místě stál mor (Felix Jenewein, Beneš Knüpfer, Alfons Mucha, Emil Holárek), až po samotný její personifikovaný přízrak, který hojně zaplňuje obrazy Jaroslava Panušky (Umrlec pronásledovaný krkavci, 1898, Duch mrtvé matky, 1900, Návštěva mrtvého, po 1900) a kubisticky laděná plátna Bohumila Kubišty z roku 1912 (Polibek smrti, Zátiší s lebkou). Všichni tito hypersenzitivní tvůrci jako by smrt vnímali na každém kroku a rozhodně nebyla pro ně „velkou utěšitelkou“ tak často, jak se ji snažili představit a líčit někteří jejich píšící souputníci.
Důstojnou součástí výstavy, nesoucí název jedné z básní Jiřího Karáska ze Lvovic ze sbírky Hovory se smrtí, je výpravný katalog, vydaný Obecním domem a nakladatelstvím Arbor vitae. Vedle desítek kvalitních reprodukcí, odkazujících nejednou i k příbuzným dílům cizí provenience, zahrnuje tři kvalitní studie českých odborníků (Otto M. Urban, Daniel Vojtěch, Luboš Merhaut). Díla, která výstava soustřeďuje, jsou nejen názorným svědectvím počátečního zlomu celkového paradigmatu moderní doby, kterou dodnes prožíváme. Jsou i zrcadlem, které (přes všechnu svou nedokonalost) dokáže o nás říci mnohem více, než si vůbec chceme připustit.
