Kdo může z principu vstupovat do chráněných území?
Ne každý Evropan je natolik svobodný, aby mohl lyžovat, sbírat houby a borůvky, či se jen tak procházet po státním i soukromém lese, kde se mu zachce, jako to může na základě nejliberálnějšího možného zákona každý český občan. A ne každý Čech je tak hloupý, aby nepochopil, že si naopak cenné kousky přírody chráníme. Proto do nich nesmí ani noha. Přesto jsou chráněná území vystavena silnému tlaku těch hloupých. Většinou si myslí, že jejich zájem lyžovat, stavět vleky a sjezdovky - nebo se jen tak procházet - je významnější než život jakéhosi tetřeva.
V tetřevím zájmu ovšem vystupují zase jenom lidé, neboť ani žádný Ezop lepší advokáty přírody nevymyslel. Ve sporech o zachování původnosti území tito tahají většinou za mnohem kratší konec než různé podnikatelské aktivity - chtivé rekreačních a sportovních parků. I oni sami však často podléhají komerčním vlivům.
Nic nemůže návštěvníka hor rozběsnit víc než zákaz vstupu do přísně chráněného území, z něhož vyjíždějí náklaďáky s vytěženým dřevem. Na Šumavě s touto dlouholetou praxí zatočil ředitel národního parku Alois Pavlíčko. A vzápětí upadl do pokušení, že novodobá vrchnost může všechno.
Provalilo se to na drobnosti, když v zimě bez sněhu umožnil běžkařskému trenéru Stanislavu Frühaufovi lyžovat se svými svěřenci na ojediněle zasněžené cestě v zóně u Březníku. Lyžaři tam ovšem vjeli auty a po jejich stopě se na území vřítila nadržená veřejnost.
Bezvýznamná epizoda nastolila tvrdé otázky. Je zákaz zimního vstupu do klidové zóny vyhlášen zbytečně? Jestliže ano, proč sem není volný vstup pořád? Jestliže ne, oč větší právo mají Frühaufovi talenti než naše děti? Kdo dal Pavlíčkovi právo rozhodovat o osudech kriticky ohrožené tetřeví populace? Může ústní rozhodnutí mocipána nahradit výrok úřadu státní správy, který mu podléhá? Státní ochrana přírody zase jednou zpochybnila sebe sama.
