Snobský podnik zdobí především zdařilá práce kuchařů
Nepochybně kultovní senzace pro určitý typ mladší novozbohatlické třídy postavená na úspěchu a proslulosti poboček v Paříži, New Yorku nebo v Londýně. Pro ostatní milovníky dobrého stolování luxusní kuriózní zážitek hodný vyzkoušení, a dokonce občasného zopakování i přes iritující kiksy servisu. Pro ty z nás, kdo si rádi při jídle vidí do sklenic a na talíř, kochají se pročítáním jídelníčku, aniž by si k tomu museli brát baterku, a pokládají večeři za příležitost k popovídání bez ohlušující muziky, spíš něco na podráždění nervů.
Nacházíte se v temných útrobách katolického pekla spíš než v bezbřehém jasu buddhistické nirvány. Nevlídné přítmí, krvavě rudé stěny, narudlé polosvětlo, temně rudé koberce, černé stoly. I ten Buddha, dominující dolnímu jídelnímu sálu do výše několika metrů, je depresivně černý a shlíží na nás jako Belzebub. Černé jsou i uniformy číšníků, kteří vám s trochou pohádkové fantazie po chvíli začnou připadat jako čertíci sem tam pobíhající a přikládající polínka pod kotle s vařícími dušičkami. Ne, to není nedostatek, který by se dal napravit, nýbrž údajně záměrná strategie a styl všech Buddha Barů na světě. Přístup „buď se vám to líbí, nebo nejste in.“ Tak těch pár hodin předstírejte, že se vám to líbí. A ono se vám to třeba nakonec i zalíbí, abyste dohnali dobu a drželi krok s nejnovějším trendem luxusního restauračního vkusu.
Vstupujete sem jako do sklepení Draculova hradu, krvavě červenými vraty do krvavě červeného schodiště padajícího do krvavě červené recepce předcházející krvavě červený bar. U vchodu a u recepce postává několik pánů v šedivých oblecích a bez kravat, u nichž si nejste jisti, zda patří k personálu, nebo k hostům. Po ohlášení rezervace a odevzdání kabátu na recepci dosednete před barem na křesílko, kde se vám sličná číšnice začne věnovat přibližně po pěti minutách a přinese vám na požádání jídelníček a nápojový lístek. Teprve až jí sdělíte, že to v této tmě ani s brýlemi nepřečtete, přinese i baterku. A pak žádaný aperitiv, který si za chvíli – dokonce i jste-li dáma – ponesete bez číšnické pomoci s sebou dolů po schodech ke stolu. Servisní nepozornost nezvyklá i ve venkovském hostinci působí v takovémto mezinárodním věhlasu jako facka.
Celým tímto podsvětím duní z reproduktorů rytmická muzika ne zrovna nejpříjemnější volby. A když se zeptáte číšníka, zda by se nedala ztlumit, dozvíte se:
„To ne, pane, ta se naopak bude později zesilovat. To je náš styl, tak to je v Buddha Barech všude.“
Zesilovat se skutečně bude a výběr hudby přejde za pár hodin z běžných amerických rytmů na sadu melodií agresivně islámských, jako by Buddha už zapomněl, jak ho před půl tisíciletím vypráskávali ze severní Indie a před dvěma desetiletími vyhazovali do povětří v Afghánistánu. Ale budiž. O buddhismu ani duchovnu to tu věru není, je to komerční zneužití Buddhova jména a člověk si říká, jak by asi dopadl takový třeba Kristus Bar nebo Mohamed Bar.
S baterkami v ruce se tedy hroužíme do nejnovější pražské asijské fúze podle pařížských receptů v podání talentovaných českých kuchařů (odkud se tolik těch šikovných kluků v posledních letech v tolika dobrých pražských restauracích najednou vyrojilo?). Mezi víny, začínajícími na pětistovce za moravský veltlínek a končící na 71 000 za Rothschildův Mouton Pauillac 1995 nacházíme znamenitý St. Emilion 2001 za 1375 korun – na tuto pražskou kategorii rozumných. A objednáváme průřez syrově rybí, zeleninový, tepelně rybí a masový, doprovázený smaženou rýží.
Nad slibnou variací sashimi z tuňáka, lososa a mořského okouníka se dostavuje první gastronomické ouha. Musím opět přiznat, že pro mě syrová ryba je syrová ryba a není-li stará a zkažená, nic jiného na ní nepoznám. Ale partnerka protřelá japonskou kuchyní sashimi prohlašuje za velmi průměrné a tvrdí, že zná v Praze nejmíň pět restaurací, které je dělají lepší. Nicméně s trochou té „zelené hořčice“, sojové omáčky a strouhaných ředkviček celkem uspokojivé zahájení.
Na druhém chodu, zeleninové tempuře, jsem trval já, patří mezi moje nejoblíbenější japonská jídla, která si občas rád dávám narychlo v japonských sushi barech v londýnském Soho. A zde na ně pěju chválu. Mimořádně čerstvé křupavé kousky zeleniny (z asi šesti druhů od fazolek a mrkve přes papriku a brokolici), obalované v tenkém těstíčku z (tuším správně má být rýžové) mouky (přichucené čímsi jako zázvor?), namáčené do nepřesoleného sójového dipu s troškou té zelené hořčice povyšují náladu do stavu odpouštění vší té tmy, hlučné muziky a předchozího nemotorného servisu. Na takto vyvýšenou hladinu spokojenosti posazujeme (a všem z celého srdce doporučujeme) zaručený klenot této restaurace – černou tresku restovanou ve dvou omáčkách. Jednou je dnes už běžně známé miso (fermentovaná rýže, sója a ječmen míchané s jakousi houbou), druhé zde poměrně neznámé yuzu, což je extrakt ze specificky japonského citrusového ovoce toho jména, které jinde na světě neroste a jehož chuť je někde mezi mandarinkou a limetkou. Jakým trikem těmito dvěma omáčkami kuchař rybu přichucoval, se mně nepodařilo zjistit, vypadala barevně neposkvrněná a omáčkou nedotčená. K ní jsme si přibrali do oranžova smaženou rýži, která chutnala po pomerančích a byla pravděpodobně podušená v pomerančové šťávě.
Masem naší volby je jehněčí kari s mangovým chutney, přeskok z kuchyně japonské na indickou až malajskou, lehké, nepřepikantněné a příjemně nasládlé. Ale maso místy tuhé až přetuhé, pár kousků nerozžvýkatelných. Novozélandské, potvrzuje číšník. No a s tím už prosím, pražský kulinární luxuse, prr. Aby vám novozélandské jehněčí vycházelo na takovou kvalitu, jakou svými cenami dnes už světem protřelým českým labužníkům dlužíte, potřebujete je dusit, produšovat, prochucovat a znovu dusit, mnohem déle než jehňata evropská. A když už mermomocí pohrdáte jehněčím šumavským nebo beskydským, chcete-li konkurovat svým kolegům na Západě, začněte si už dovážet měkké a šťavnaté jehněčí z Anglie a ještě raději z Walesu. Na této cenové a snobské úrovni je Nový Zéland neprominutelný.
+ Pestrý jídelníček asijské fúze, nový styl a trend pro novozbohatlickou vrstvu - Tma, hluk, slabší obsluha
Jídlo 45/50, Servis 17/20, Nápoje 10/10, Prostředí 9/10, Value for money 8/10, Celkem 89/100
Restaurant Buddha Bar
Jakubská 8
110 00 Praha 1
Tel. 221 776 400
info@buddhabarprague.cz
www.buddha-bar-hotel.cz
Otevírací doba: po–ne od 16 h (lounge) a 18 h (restaurant) do nočních hodin
Typ kuchyně: asijská fúze
Původ vín: ČR, Francie, Itálie, Španělsko, Austrálie, Chile, Argentina
Výběr z jídelního lístku
Vietnamské jarní rolky se sladkokyselou omáčkou 350,-
Výběr Buddha-Bar napařovaných knedlíčků „Dim-Sum“ 410,-
Kachní játra „Foie gras“ s Teriyaki omáčkou, černými lanýži a mangem 700,-
Krevetové kari v banánovém listu s kořeněnou rýží 650,-
Pošírovaná pražma královská s omáčkou „Nam pla“ 665,-
Hovězí wok s thajskou bazalkou a kešu oříšky 675,-
Pekingská kachna s dušenými hruškami 875,-
Grilované hovězí Kobe s omáčkou „Antikutcho“ 1475,-
Thajské červené kari s krevetkami a citronovou rýží 700,-
Výběr z vinného lístku
Tramín červený, výběr z hroznů, Jedlička a Novák 575,-
Pouilly Fumé Caves de Pouilly 1345,-
Pouilly Fuissé 2006 1680,-
Sancerre SAJLEX 2003 1790,-
Bourgogne Chardonnay D. Barreaud 2006 1850,-
Chablis Le Clos Grand Cru, Pinson 2006 3560,-
Zweigeltrebe ŠSVP 695,-
Bandol – La Ladiére 2005 1890,-
Rulandské modré, Mělník, Kraus 820,-
Cotes du Rhone, La Couronne du Prince 2003 890,-
Valpolicella DOC Classico Superiore, Zenato 2006 1080,-
Chateauneuf du Pape, Blasson du Prince 2006 1990,-
Chianti Classico DOCG Fonteruoli 2006 2200,-
Ermitage Grand Cru, Louis Jadot 2000 3700,-
Chateau Potensac Médoc 1999 3700,-
Chateau Lascombe Margaux 2002 5950,-
Montrachet Grand Cru 2004 16 700,-
Chateau Lafite Rothschild Pauillac 1994 20 500,-
