Vojenský režim je větší překážkou jakéhokoli pokroku Egypta než strašidelně vykreslovaná vláda „islamistických stran“
Muhammad Mursí, šedesátiletý inženýr metalurgie a dlouholetý člen Muslimského bratrstva, se stal v prvních svobodných prezidentských volbách po roce 1952 prvním civilním prezidentem Egypta. Ještě před rokem a půl by bylo něco takového představitelné jen s velmi bujnou fantazií. Původní obavy z propuknutí hněvu a násilí v případě, že by vyhrál Mursího soupeř Ahmad Šafík, se s vyhlášením výsledků rozplynuly.
Mursí není politický nováček. V egyptském parlamentu zasedal v letech 2000 až 2005 jako nezávislý poslanec. Ve skutečnosti ale hájil barvy Muslimského bratrstva, které tehdy nesmělo oficiálně politicky působit. Zkušenosti má i z mubarakovského vězení. Zná také západní svět, sedm let působil na univerzitě ve Spojených státech. Mursího egyptští odpůrci, stejně jako mnoho lidí v Evropě, poukazují na politické směřování nového prezidenta a spojují s ním obavy z přísného uplatňování islámských pravidel v této dosud relativně liberální zemi. Jenže pro reálné uplatňování čehokoli nejprve potřebuje reálnou moc. Oproti předchozímu Mubarakovu statusu je současné postavení hlavy státu nesrovnatelně slabší.
Bez pravomocí
Jako pátý prezident v historii Egypta je Mursí zároveň prvním, který není příslušníkem armádního důstojnického sboru. A to je první velký problém, kterému bude čelit. Armáda vládne zemi od Násirova převratu v roce 1952 a bylo by naivní myslet si, že po šedesáti letech nyní ochotně předá moc do rukou civilního prezidenta. Egypťané během protestů počátkem loňského roku volali po svržení režimu. Ve skutečnosti v něm ale došlo jen k vnitřnímu převratu, kdy se klika armádních generálů zbavila konkurenční party Mubarakových technokratů. Generálové následně vytvořili Nejvyšší vojenskou radu (známou pod anglickou zkratkou SCAF) v čele s maršálem Tantávím a slíbili demonstrantům, že budou dohlížet na proces přechodu k demokracii. Na jeho konci měl být demokraticky zvolený parlament, nová ústava a nakonec i demokraticky zvolený prezident, jemuž měli vojáci k letošnímu prvnímu červenci předat moc. Kdo o slibech vojenské rady pochyboval, nemýlil se. Ke stanovenému termínu nemají Egypťané ani parlament (ten byl sice zvolen, ale poté opět rozpuštěn), ani ústavu. Mají jen prezidenta, kterému SCAF zcela zásadně omezila pravomoci. A především mají nadále samotnou Nejvyšší vojenskou radu, která naopak výrazně posílila vlastní pravomoci, a stala se tak juntou s prakticky neomezenou mocí.
„Ať padne režim! Odejdi!“ skandovaly statisícové davy na adresu Mubaraka během loňských lednových a únorových revolučních dnů. „Ať padne vojenská vláda! Předejte moc!“ pak byla hesla, která se rozléhala během demonstrací na náměstí Tahrír těsně po červnovém finále letošních prezidentských voleb. I těm, kdo s rolí armády v přechodném období původně souhlasili, dochází trpělivost. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu, jehož soudci jsou neodvolatelní a jmenovaní ještě za Husního Mubaraka, SCAF rozpustila před rozhodujícím kolem voleb demokraticky zvolený parlament kvůli chybám ve volebním zákoně. Armáda tím převzala legislativní moc. Zanikne zřejmě zároveň i parlamentem sestavená ústavodárná rada a novou sestaví opět vládnoucí generálové.
Když začátkem června po 31 letech skončil výjimečný stav, využívaný Mubarakovým režimem proti politickým odpůrcům, byl to obecně vítaný krok. Ale jen do doby, než o 14 dní později udělilo ministerstvo spravedlnosti vojenské policii a vojenské kontrarozvědce nové pravomoci zatýkat civilisty za civilní přestupky. A jelikož dosud neexistuje ústava, nýbrž jen provizorium schválené loni vojenskou radou, nebyly těsně před zvolením nového prezidenta známé ani jeho pravomoci. Generálové ale přispěchali těsně po uzavření volebních místností s řešením: k ústavnímu provizoriu přilepili dodatek, který prezidentské pravomoci stanovuje. A jsou velmi omezené. Prezident například nemá žádnou moc ani nad armádou, ani nad policií, tedy silovými prostředky.
Proto také mohly prezidentské volby proběhnout svobodně a regulérně. I když vyhrál kandidát Muslimského bratrstva, největšího mocenského soka armády, zajistila se junta dostatečně. Předání moci do civilních rukou nového prezidenta pak bude jen formalitou. Jaké ale jsou skutečné cíle armádního velení, ukryté za hesly o dohledu nad demokratizačním procesem?
Stát nad státem
Egyptská armáda si od uchopení moci v roce 1952 budovala paralelní ekonomiku, nezávislou na civilním hospodářství. Postupně se z ní stal stát ve státě, s nedávným upevněním mocenských pozic armádního velení se o ní někteří egyptští politici vyjadřují jako o „státu nad státem“. Nikdo dnes neví, jakým procentem se vojenské hospodářství podílí na celkovém výkonu egyptské ekonomiky. Kvůli tajení těchto informací se odhady značně liší, od pěti až do třiceti procent. Armáda i jednotliví generálové vlastní rozlehlá letoviska u moře i luxusní obytné vily. Stovky armádních podniků mají jak vojenskou, tak i civilní produkci, která zahrnuje pekárny, stáčírny balených vod, výrobu domácích spotřebičů, ale také například montovny terénních aut Jeep či jiných značek. Vojsku patří i rozsáhlé zemědělské plochy. Počet lidí, které armáda ve své výrobě zaměstnává, se odhaduje na statisíce až miliony. Důležité je, že tento byznys je zcela nezávislý na státní správě a kontrolu nad ním má jen armádní velení. Vojenští důstojníci mají nadstandardní zdravotní péči, vzdělání či sociální zabezpečení, vojenské závody ale zároveň neplatí daně a o jejich hospodaření nemá civilní správa ponětí. Nezávislost armády se projevuje i tím, že vojáci nemají volební právo. Hlavním cílem vládnoucí junty je uchovat si tuto nedotknutelnost, ochránit své generálské majetky a ochránit sebe před stíháním pro korupci, která v celém vojenském impériu bezpochyby kvetla a kvete podobně jako v civilní části země. Vždyť maršál Tantáví by pravděpodobně mohl být stíhán pro stejné činy jako Mubarak, kterého sesadil. A to včetně odpovědnosti za násilné zásahy proti demonstrantům během roku 2011 a začátkem roku 2012. Proto se vojenské velení tak usilovně drží a bude držet moci. Nejbezpečnějším řešením pro něj bude zakotvit nezávislost armády do nové egyptské ústavy.
Tři scénáře
Nový prezident Muhammad Mursí sice mohl oficiálně převzít moc, alespoň v nejbližší době s ní ale mnoho nezmůže. Nový parlament zasedne nejdříve za půl roku. Do té doby Mursí zřejmě vytvoří novou vládu, nahrazující současný úřednický kabinet sestavený SCAF. Kdo ale vládu schválí a kdo bude o jejích rozhodnutích hlasovat? Při neexistenci parlamentu opět vojenská rada. Jaké může mít tato patová politická situace rozuzlení? Nabízí se tři hlavní scénáře, ve všech se věci odvíjejí od osudu nové egyptské ústavy. Nejpravděpodobnější je možnost, že se vojenské radě podaří bez větších protestů veřejnosti prosadit do ústavy takové uspořádání, které armádě zaručí civilní beztrestnost a nezávislost na civilní vládě. Vojáci pak budou mít potenciálně obrovskou moc, vedle toho by ale mohl dost dobře fungovat i demokratický politický život. Muslimské bratrstvo už několikrát naznačilo, že by s dohodou se SCAF v tomto smyslu souhlasilo. Teprve velmi postupně se pak může politickými tlaky podařit roli armády v politice snižovat. Takový vývoj by byl nenásilný a pro většinu Egypťanů, kterým jde především o stabilitu a práci, v zásadě přijatelný. Pro revoluční mládež, která rozpoutala loňské nepokoje, by to ale znamenalo velké zklamání, protože hlavní cíl protestů, pád režimu, by zůstal nesplněn. Méně pravděpodobný je scénář nesmiřitelného sporu mezi armádou a politickými silami kvůli ústavě. Konfrontace mezi Muslimským bratrstvem a armádou by mohla v horším případě přerůst v násilné nepokoje až ozbrojený boj s nejasným výsledkem. A nakonec je tu spíše jen hypotetická možnost převratu uvnitř armády proti stávající juntě. Kdo z velitelů by ale chtěl stát u akce, která by armádu připravila o její dosavadní výsady?
Renesance trhem
Po nedávném rozpuštění parlamentu se volby v příštích měsících zopakují. V Egyptě jsou slyšet názory, že SCAF vlastně velmi sofistikovaně podkopává popularitu Muslimského bratrstva: nejdříve tím, že parlament s téměř polovinou křesel obsazených bratrstvem neměl možnost do politického rozhodování příliš zasáhnout, a později obdobně tím, že prezidentovi za Muslimské bratrstvo nedala příliš pravomocí. Lidé jsou pak slabým výkonem zástupců bratrstva otrávení. Faktem je, že popularita hnutí klesá, a zřejmě se tak v příštích volbách nezopakuje jeho hvězdný výsledek z podzimu loňského roku. Přesto bude ve formování egyptské politiky v následujících letech určitě hrát významnou roli. Evropská média se většinou spokojí s klasifikací egyptských politických stran na základě toho, jak moc jsou „islamistické“ nebo „liberální“. To je sice čtenářsky poutavé, pro seriózní odhad je ale toto škatulkování trochu neužitečné. Na egyptskou politickou scénu se dá nahlížet podobně jako na evropské strany, především z pohledu jejich hospodářských programů. A o ekonomiku půjde v Egyptě, stejně jako kdekoli jinde, především. V tomto světle se Strana svobody a spravedlnosti (FJP, politická strana Muslimského bratrstva) jeví jako strana pravicová a konzervativní, jednoznačně prosazující hospodářství založené na silném soukromém sektoru a hájící konzervativní společenské hodnoty. Ty jsou chtě nechtě v egyptském kontextu, na rozdíl od české reality, založené do značné míry na náboženství.
Turecký vzor
Politici Muslimského bratrstva, potažmo FJP, se netají tím, že jejich vzorem je turecká vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). To naznačuje už podobnost názvů. Do voleb šla FJP s nejpropracovanějším programem ze všech politických stran. Svůj projekt obnovy Egypta nazývá Nahda (renesance) a pojímá ho velkoryse, od reformy státních institucí či bezpečnostního aparátu až po podporu občanským aktivitám a nevládním nadacím. Výrazně se v něm zasazuje o snížení role státu v ekonomice na minimum a spolupráci bank ve prospěch malých a středních egyptských podniků. Chajrat Šátir, muž číslo dvě Muslimského bratrstva, úspěšný podnikatel a mozek jeho ekonomické politiky, předpovídá, že v následujícím období bude egyptský stát velmi chudý a bude proto třeba spoléhat na soukromý sektor. Hospodářské vize Muslimského bratrstva jsou ale v rozporu s ekonomickým statusem armády. S takto pravicovým programem si navíc strana mohla trochu podřezávat větev i u voličů (i když jich získala dostatek). Na rozdíl od naší situace po roce 1989 jsou totiž v Egyptě výrazy jako privatizace nebo liberalizace ekonomiky zdiskreditovány Mubarakovým režimem, který je označoval za cestu k prosperitě, zároveň se ale v očích lidí nevyhnutelně vytvářelo rovnítko mezi těmito pojmy a mezi rozkrádáním státního majetku vládnoucí elitou a snižující se životní úrovní. I z tohoto důvodu je dnes v Egyptě cítit nostalgie za Násirovým socialismem šedesátých let jakožto dobou hojnosti. Levicové strany, odvolávající se v Egyptě často právě na Násira a prosazující výrazně etatistický model ekonomiky, byly v nedávno rozpuštěném parlamentu také zastoupené, oproti FJP ale mnohem slaběji.
Turisté jako náplast
Do začátku realizace volebního programu FJP, případně jiných stran, je ale zřejmě ještě dlouhá cesta. I když se Mursímu podaří novou vládu sestavit, bude její rozhodování výrazně omezené již hotovým státním rozpočtem, platným od 1. července. Ten sestavila úřednická vláda a schválila vojenská rada a může jej upravovat jedině parlament, který tu ale zřejmě ještě půl roku nebude.
Schválený rozpočet je indikátorem vývoje Egypta v následujícím období a zároveň poodhaluje záměry vojenského velení. Zvyšuje státní výdaje o 15 procent. Zajímavá je v rozpočtu položka třináct milionů liber, určených pro volební komisi. Výše částky naznačuje, že ještě před rozpuštěním parlamentu počítala SCAF s novými parlamentními, ale i prezidentskými volbami, a to zřejmě po schválení nové ústavy. Čeká se i na půjčku od MMF, který zase čeká na vytvoření nové vlády s perspektivou jasnějších ekonomických plánů.
Ekonomové označují egyptské hospodářství i nyní za poměrně zdravé. Faktem ovšem zůstává, že od protestů v lednu 2011 se propadly především příjmy zahraniční měny, z důvodu poklesu cestovního ruchu a z důvodu stagnace zahraničních investic. Rok a půl trvající nerozhodné přechodné období plné politických zvratů tak vysálo téměř všechny devizové rezervy země a výrazně zvýšilo deficit státního rozpočtu. Před převratem v roce 2010 představovala turistika asi deset procent egyptského HDP a zaměstnávala asi 12 procent egyptské pracovní síly. To je přece jen dost vysoké číslo na to, aby jakákoli vláda podnikala kroky směřující k poklesu v tomto odvětví. A přestože ve výrazně turistických regionech, jako je jižní Sinaj, pobřeží Rudého moře nebo město Luxor, Mursí podlehl svému rivalovi Šafíkovi, většina podnikatelů v oboru se vlády „islamistů“ neobává.
Po loňském propadu cestovního ruchu asi o jednu třetinu vláda předpokládá, že letošní čísla se přiblíží předrevolučnímu stavu. FJP se nicméně netají tím, že chce snížit závislost egyptské ekonomiky na turistickém sektoru. Spíše než ideologické důvody ale za tímto plánem stojí důvody strategické: potřeba větší diverzifikace egyptské ekonomiky.
Dlouhá perspektiva
Egypt by po sedmnácti měsících od svržení Husního Mubaraka už konečně potřeboval efektivní vládní instituce, postavené na nové konsenzuální ústavě. Doslova jako sůl by země potřebovala hlavně vládu, jež by nahradila udržovací úřednický kabinet, sestavený převážně z lidí spojených s Mubarakovým režimem. Vytvoření nových institucí ale bude ještě několik měsíců trvat. Nový prezident a jeho neúplné pravomoci jsou jen dalším polovičatým krokem. Několikeré volby v posledních měsících nicméně ukázaly, že tento základní prostředek parlamentní demokracie v Egyptě funguje, a vyvrátily tak oblíbený západní mýtus, že Arabové nejsou na demokracii zralí. Tím, že ani vládnoucí junta nepřistoupila k pokusům o falšování voleb, získali Egypťané v instituci voleb důvěru.
