Bašár Asad ve funkci zklamal. Tanky v ulicích
Prezident Bašár al-Asad se stal smutnou tváří syrské revolty. Poslal armádu a její tanky do ulic, kde střílely do lidí. Odstřelovaly i mešity. Neosvědčil se a zklamal především jako politik. Vrchní velitel syrské armády, prezident Bašár al-Asad, kdysi na politiku ani vojenskou kariéru vůbec nepomýšlel. V mládí zastával jedinou veřejnou funkci – působil v čele syrské počítačové asociace. Jeho tehdejším snem bylo stát se dobrým očním lékařem. Nástupcem jeho otce, Háfize Asada, který vládl Sýrii 30 let, se měl původně stát jeho starší bratr Basil. Bašár studoval na Univerzitě v Damašku oftalmologii a v roce 1992 odjel do Londýna, kde si chtěl udělat v oblíbeném oboru atestaci. O dva roky později byl však narychlo povolán zpět domů – po tragické smrti svého bratra, který zahynul při autonehodě, absolvoval vojenskou akademii a připravoval se na převzetí žezla po svém otci.
Bez hodnosti by to nešlo
Ačkoli je Sýrie dle ústavy z roku 1973 socialistickou lidovou demokracií, pro Háfize Asada bylo nepředstavitelné, že by po jeho smrti stanul v čele státu někdo jiný než jeho vlastní syn. Bašárovy minimální politické zkušenosti nebyly z jeho pohledu až takovou vadou. Totalitní syrský režim tuto transformaci moci v roce 2000 umožnil. Protekční dosazení do čela státu se však Bašárovi nyní vrací. Doplácí mj. i na otcův neblahý odkaz, se kterým si neví rady prakticky od začátku. Jeho vláda čelí od poloviny března nepokojům, v jejichž průběhu zahynulo přes 400 lidí.
Sebevědomí Asada staršího týkající se budoucnosti země vycházelo ze skutečnosti, že to byl on, kdo dokázal z necentralizované, nejednotné a značně heterogenní oblasti vytvořit silný a z geopolitického hlediska respektovaný stát. Ještě v první polovině 20. století nebyla Sýrie celistvým státním útvarem. Mezi skupinami obyvatel existovalo napětí, a to především z náboženských důvodů. Sýrie připomínala mozaiku s většinovou populací Sunnitů. Jednu z menšin představují i Alávité, z nichž pocházel také Háfiz Asad. Již jako mladý důstojník si uvědomoval, že hlavním nástrojem stability v Sýrii se může stát jedině armáda. Postupně si vytvořil v jejich řadách autoritu a posílil i ve straně Baas (Strana arabské socialistické obrody).
Hafíz Asad se dostal k moci v listopadu 1970 díky puči, který byl posledním vydařeným vojenským převratem v zemi ve 20. století. Což však neznamenalo, že by se armáda stáhla do pozadí. Právě naopak. Ačkoli se Asad s nástupem do funkce prezidenta snažil před veřejností od armády naoko oprostit, absolutní kontrola nad ní se stala jedním ze základních pilířů přežití jeho režimu. Právě proto nastoupil mladý Bašár po návratu z Londýna na vojenskou akademii nacházející se severně od Damašku a postupně dosáhl hodnosti plukovníka. Hned druhý den po pohřbu otce v červnu 2000 byl povýšen na divizního generála a jmenován vrchním velitelem armády a ozbrojených sil. O týden později byl na regionálním sjezdu strany Baas zvolen jejím generálním tajemníkem a zároveň byl navržen na jediného kandidáta na prezidentský úřad. Parlament svižně odstranil i poslední technickou překážku a změnil ústavní zákon snižující věk prezidentského kandidáta ze čtyřiceti let na tehdy aktuálních Bašárových 34. Hlavou státu byl zvolen 97,2 procenta hlasů, jeho inaugurace se konala 17. června 2000.
Nesplnil očekávání
Po nástupu do funkce se od mladého Bašára očekával liberálnější přístup k moci. V průběhu zahraničních cest, které podnikl ještě za života otce, udělal na světové státníky velice dobrý dojem. Zdálo se, že jeho vzdělání, delší pobyt v Londýně a nakonec i neskrývaný obdiv k Margaret Thatcherové mohou být předpokladem k tomu, že se z něj stane prozápadně orientovaný politik, jakým je například mladý jordánský král Abdalláh II. Pozitivní emoce budila hned od začátku také Bašárova půvabná a pokroková manželka Asma, syrská sunnitská muslimka, která se narodila a vyrůstala ve Velké Británii. Bašár sám v jednom z prvním rozhovorů potvrdil, že vnímá demokracii jako způsob lepšího života v Sýrii, nicméně dodal, že „podobný krok se nesmí uspěchat“. Jedenáct let jeho vlády však vyvolává rozpaky. Rozčarování přerostlo v polovině března v otevřenou frustraci, která vyhnala do ulic tisíce demonstrantů. Sýrie se přes veškeré sliby žádných radikálních reforem nedočkala a ani se nijak zvlášť nezmodernizovala. Prezident republiky má i nadále v podstatě absolutní moc. Kromě toho, že je vrchním velitelem armády, generálním tajemníkem strany Baas, tajemníkem jejího regionálního vedení a jmenuje předsedu vlády, ministry, viceprezidenty, určuje také všeobecnou politiku. Dále dohlíží na její aplikaci a vydává veškerá rozhodnutí ohledně národní bezpečnosti. Má právo vyhlásit referendum, navrhuje zákony předkládané parlamentu a podobně. Zemi navíc ubývají zásoby ropy, narůstají problémy způsobené vysokým přírůstkem populace (2,5 procenta ročně) a s tím spojenou nezaměstnaností. Zhoršuje se životní prostředí a i tzv. modernizace státní správy a fiskálního systému pokračuje velmi pomalu. Minireformy a ani pouze ohlašovaná opatření na potíraní korupce evidentně nestačí. Demonstranti žádají radikální změny včetně svobodných voleb a odvolání neschopných zkorumpovaných politiků a úředníků, z nichž mnozí mají vazby na prezidenta. K nejkontroverznějším patří jeho bratranec Rami Machlúf, který vydělává díky hlavnímu mobilnímu operátorovi v zemi, společnosti Syriatel, ale také například prodejem cigaret anebo plochých obrazovek.
Za chyby se platí
Jednou z chyb, kterých se mladý Bašár hned v úvodu dopustil, bylo, že se po nástupu k moci obklopil přáteli, kteří neměli, podobně jako on, zkušenosti. Navíc neudržovali styky s armádními kruhy. Nové generaci vrcholových politiků tak mnohdy podkopávaly nohy tzv. staré struktury, které v tom uměly chodit. Ani v zahraniční politice si nevedl jako vizionář: například v roce 2003 se postavil proti invazi do Iráku, a to přes dlouholetou animozitu mezi Sýrií a někdejší iráckou vládou. Další nevýhodou mladého Bašára byl samotný neblahý odkaz jeho otce. Většinu metod fungování režimu mladý Bašár zdědil a nedokázal se proti nim postavit, natož aby je řešil. Již za vlády Háfize Asada se vše zásadní rozhodovalo v prezidentském paláci. V průběhu jeho režimu došlo k posílení bezpečnostních opatření, zpravodajské služby dostaly do rukou nebývalou moc. Odpůrci režimu byli zatýkáni, mučeni a popravováni. Podle hnutí na ochranu lidských práv pokračují tyto praktiky v Sýrii i dnes. Klíčové vládní, armádní a policejní posty i nadále ovládají Alávité, kteří tvoří přibližně dvanáct procent z celkových 22 milionů obyvatel.
Obětí přibývá
Hrozbu pro prezidentskou diktaturu představuje rovněž fundamentalistické Muslimské bratrstvo, s nímž má Damašek neblahé zkušenosti. Zástupci tohoto hnutí se v roce 1980 pokusili o atentát na prezidenta Háfize Asada a vrcholem vzájemné konfrontace se stalo potlačení jejich povstání v Hamá v roce 1982. Vládní síly měly původně v plánu zničit pouze místa, kde se povstalci ukrývali. Nicméně kvůli jejich odporu nasadily později i bojové helikoptéry a dělostřelectvo. Při náletech a ostřelování tehdy zahynuly tisíce lidí. Nynější oběti zásahů proti demonstrantům se sice prozatím počítají na stovky, nicméně kritika Bašára i jeho režimu sílí nejen doma ale i v zahraničí. Připojil se k ní dokonce i bývalý syrský viceprezident Abdal Halím Chajdám žijící v exilu v Paříži. Prezident Sýrie zřejmě stále doufá, že situaci na rozdíl od bývalých nejvyšších státníků v Egyptě a Tunisu ustojí. Z masivního prezidentského křesla, které mu zanechal jeho otec, se však stala poněkud vratká židle. Bašár pod tlakem protestů v polovině dubna nejdříve obměnil vládu a o pár dnů později dokonce podepsal dekrety k liberalizaci země. Nakonec zrušil i výjimečný stav, který platil v zemi celých 48 let. Nově schválil i dekret zakotvující právo na pokojné demonstrace. Policie však i poté ve střelbě do demonstrantů pokračovala. Prý v zájmu návratu „bezpečnosti a stability v zemi“. Neotřesitelná pozice rodu Asadů, kdy měl jeden muž v Sýrii vše pod kontrolou, je přesto už nejspíš nenávratnou minulostí.
