V ZAJETÍ VLASTNÍ NESCHOPNOSTI

Z e m ě d ě l s t v í

Ve vládní politice se prosazuje názor, že je třeba výrazně posílit ochranu českého trhu potravin, a nikdo se neptá na efektivnost, s jakou zemědělské podniky fungují a nakolik jsou konkurenceschopné.

Předpoklady z konce loňského roku se naplňují a česká agrární lobby získala mnohem větší vliv, než který měla kdykoli předtím. Diskuse nad otázkou ochrany trhu se tedy u nás nevede, protože se otevírá až pod reálnou hrozbou protestů zemědělských organizací. Potom je vedena směrem k přesvědčování veřejnosti o oprávněnosti požadavků zemědělců „v zájmu spotřebitelů .

Tuzemští zemědělci argumentují tím, že úroveň státní finanční podpory ve vyspělém světě je výrazně vyšší než v ČR, což podle nich podstatně ovlivňuje konkurenceschopnost jejich zboží.

Ekvivalent produkčních subvencí je u nás na úrovni jedenácti procent, v zemích EU je to 42 a v USA šestnáct procent. Kumulovaná ztráta za období 1991-1997 přitom představuje zhruba 40 miliard korun. V období let 1989-1997 vzrostly farmářské ceny o 52 procent, ceny vstupů však o 232 procent.

Nejde však jen o dotace. Především všem těmto hlasům vadí právě nízká ochrana trhu oproti jiným zemím. Například předseda Svazu zemědělských družstev a společností Miroslav Jirovský říká: „Stát nemůže čekat, že volný trh a motivační faktor producentů vyřeší vše. Zemědělci od této vlády očekávají, že se bude snažit zabránit likvidaci našeho potenciálu dočasně levným importem a ovládnutí trhu zahraničními firmami. Není to v silách samotných zemědělců u nás ani ve vyspělých zemích.

Zdá se na první pohled, že ochrana tuzemského agrárního trhu je děravá jako ementál. Producenti průběžně demonstrují proti dovozu vepřového, nedávno vláda omezila import pšenice z Maďarska, nyní se mraky stahují nad cukrovarníky. A šéf Agrární komory Václav Hlaváček tvrdí, že dovozem jsou nyní ohroženy prakticky všechny domácí komodity.

Tristní srovnání

Někteří odborníci však vyvozují z rozboru účinnosti ochrany českého trhu, že zdaleka ne vždy škodí tuzemským zemědělcům právě dovoz. Příčinou potíží je nižší konkurenceschopnost a další nešvary dosud zdaleka ne „transformovaného zemědělství.

Průměrné dovozní ceny pšenice ze západní Evropy byly podle Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky (VÚZE) o devět až dvacet procent vyšší než ceny zemědělských výrobců v ČR. Ze zemí CEFTA byly dovezeny v roce 1997 objemy nepřevyšující tisíc tun, kromě Maďarska (tak jako i v roce 1998). V letech 1996 a 1997 neohrozily podle VÚZE dovozy pšenice z EU ceny této komodity na domácím trhu proto, že byly vyšší než korespondující ceny v ČR, a to díky poměrně vysokému clu (23,1 procenta). U brambor VÚZE potvrzuje, že v cizině jsou jejich ceny o 20 až 70 procent nižší, ovšem nikoli díky subvencovaným dovozům ani nízkému clu, ale proto, že se brambory v tuzemsku produkují za vysokých a zcela nekonkurenčních cen. Dostupné srovnání existuje i v komoditě cibule. „Produkce cibule v ČR zdaleka nedosahuje evropských parametrů a je drahá, zní komentář VÚZE. Hektarové výnosy jsou v Rakousku o 177 procent vyšší než u nás, v Německu o 127 procent vyšší. „Pokud nedojde k zastavení růstu cen zemědělských výrobců, respektive zlepšení konkurenceschopnosti našich cen jinou cestou, může být účinnost ochrany domácího agrárního trhu v blízké budoucnosti velmi silně narušena, uzavírá VÚZE.

Ochranu trhu bude podle pracovníků ústavu možné pojmout aktivně, především jako zvýšení konkurenceschopnosti. Půjde o řadu opatření: zvýšení intenzity výroby, zařazení nejmodernějších výkonných a specializovaných odrůd, moderních potravinářských technologií, zvýšenou koncentraci nabídky a tak dále.

Přebytky bolí

Podobnou analýzu účinnosti ochrany trhu připravilo VÚZE i pro dalších více než deset komodit a podle Petra Tučka z tohoto ústavu je zde situace obdobná: Účinnost ochrany trhu je nízká.

Současnou nelehkou situaci našich zemědělců lze shrnout takto: růst hektarových výnosů v EU (v současnosti o 50 až 150 procent vyšší než u nás), paralelní pokles reálných cen agrárních komodit, a to i na mezinárodním trhu, souběžně vzrůstající ceny domácí produkce a tak dále. Dosud jsou rezervy i v součinnosti ministerstva zemědělství s celnicemi.

Problém ochrany českého agrárního trhu by byl relevantní ve chvíli, kdy nás naši zemědělci přesvědčí o tom, že obchodní výměna agrární produkce v tuzemsku se opravdu dá nazvat trhem. Jenže často je opak pravdou. I v České republice, stejně tak jako v celém světě, existují přece nemalé přebytky zemědělských komodit. Souběh nadvýroby některých komodit v ČR a v sousedních státech (nebo v celé Evropě) je častý. Díky stejným nebo podobným podmínkám pro hospodaření. Tuto nadprodukci musí vykoupit stát. Například v roce 1998 vydal Státní fond tržní regulace na výkup komodit pět miliard korun, oproti dvěma miliardám v roce 1997. Podniky s evidentně špatným řízením stále přežívají na úkor kapes daňových poplatníků.

Ochrana se podle této jednoduché rovnice netýká trhu, nýbrž zemědělců samotných, především těch problematických. Dosud žádné „masivní dovozy nebyly likvidační, ale pouze narušily smlouvu mezi státem a lobby o vykoupení přebytků. Stát tak platí neefektivní zemědělce dotacemi, poté platí výkup nadprodukce a její export.

Ochranářský mýtus

S nezbytnou dávkou obezřetnosti a s vědomím, že ne všechny agrární komodity podléhají stejnému scénáři, lze přece jen poznatky zemědělských ekonomických výzkumů zobecnit. Hlavní příčinou nedostatečné míry ochrany domácího trhu nejsou ani exportní subvence v zemích původu dováženého zboží, ani dumpingové ceny, a dokonce ani výše celních tarifů (i když zde jsou rezervy). Důvodem jsou především podprůměrné výnosové či užitkové parametry tuzemské produkce a z nich vyplývající vysoké náklady ústící do vysokých cen.

Zkusme při hledání odpovědi nejprve zbořit první mýtus, totiž teze o tom, že snad zesilování ochrany trhu je nějakým světovým či aspoň evropským trendem, jemuž se musíme přizpůsobovat. Ve skutečnosti je to naopak. Svět kráčí vstříc regionálním dohodám o volném obchodu (regionálním v měřítku celé planety!) - WTO (Světová obchodní organizace) jedná o uvolňování obchodu. Evropská unie je mimo jiné pochopitelně o tom, že mezi členskými státy neexistují celní bariéry. A koneckonců i často kritizovaná celní unie mezi Českou republikou a Slovenskem stále přináší více užitku než škod.

Evropské iluze

Pro zemědělství je z tohoto pohledu samozřejmě velmi specifická CAP - Společná zemědělská politika, označovaná řadou odborníků vně i uvnitř společenství za velmi ochranářskou. Uvědomme si však, že i tady je zjevná, ač postupná tendence k odbourávání obchodních bariér. Jednak pod tlakem těch kruhů v Bruselu, které v ochranářské taktice vidí ztrátu konkurenceschopnosti unie ve světovém agrárním obchodu, jednak pod tlakem zejména Spojených států, které určují světovou (a nižší než evropskou) cenu mnoha stěžejních komodit.

Lze tedy snad vyvodit, že cesta do budoucna skutečně vede přes snižování ochrany trhu. Nemůžeme se ovšem s celou záležitostí vypořádat takto šmahem. Trend je pěkná věc - začínají námitky vůči výše uvedeným tezím - ale to si máme nechat třeba zlikvidovat chovy prasat dovozem dotovaného vepřového? Vždyť je zjevné, jak unie tento import vydatně subvencuje - a my se na to máme dívat?

Na tomto místě je třeba říci, že některé dovozy některých produktů jsou někdy vskutku „nesolidní . Ale jedním dechem dodávejme, že v takových případech je nutné důkladně prověřovat skutečný stav, mít pohromadě všechny argumenty, snažit se včas vyjednávat a jen ve vyloženě krajních případech „přijmout opatření . Proč taková zdánlivě zbabělá obezřetnost? Přinejmenším proto, že už sami dobře z několika pokusů víme: jakákoli ochranářská akce vždy vyvolává reakci. Výsledkem je pak možná jakési zviditelnění odvážlivce (samozřejmě politika), který se hrdě bil za národní zájmy, ale efekt pro podnikatele bývá spíše kontraproduktivní. Dobrým příkladem může být jablečná válka s EU. Postup tehdejšího ministra zemědělství Josefa Luxe přinesl nakonec více škody než užitku. Na druhou stranu trpělivé vyjednávání ministra Fencla o vepřovém přineslo určité, i když dílčí výsledky. Ze zkušeností vyplývá poměrně jednoznačný závěr: k situacím, kdy se zvýšená ochrana trhu zdá nezbytná, by měla vláda přistupovat skutečně jako k výjimkám.

Celá věc, a to především kvůli vztahu České republiky s Evropskou unií, má ovšem ještě další souvislost - a možno říci, že jde vlastně o podstatu. Úroveň ochrany trhu přece souvisí se silou či naopak slabostí té které agrární ekonomiky. Kdo je v zemědělství silný, nemusí se tolik chránit (jinak by snad už svět byl postaven na hlavu). A musíme si přiznat, že například zemědělství Spojených států je prostě silnější než agrární sektor v Evropské unii. Základní cesta, jak se vypořádat s tématem ochrany agrárního trhu, tedy spočívá v onom posilování konkurenceschopnosti producentů.

Slabý argument

I tady jistě mohou být a jsou takříkajíc systémové výjimky (narážíme na specifiku CAP a její snahu chránit zemědělství proto, že je multifunkční, má dopad na tvář krajiny, na zaměstnanost a vůbec na život nejen samotných obyvatel venkova). To však jednak není v protikladu s tím, že volný obchod je pro skutečné a schopné podnikatele přínosem, jednak musí být taková „výjimečnost také pořádně vidět! Přiznejme si upřímně, že s vydatnější péčí o krajinu jsou na tom tuzemští zemědělci zatím na štíru. Třeba ne vždy vlastní vinou (ekonomická situace celého státu je dost vachrlatá), ale bohužel pro ně zatím nemohou příliš použít argument: chraňte nás více, podívejte se, jak kromě produkce potravin příkladně zkrášlujeme venkov.

Suma sumárum, je to sice tvrdé, ale perspektiva ochrany agrárního trhu je tato: čím méně, tím lépe.