V zájmu vlasti

Mirek Topolánek a Jiří Paroubek by mohli sestavit přechodnou vládu z členů svých stran

Buď se parlamentním stranám podaří dohodnout na východisku z vládní krize během několika dní, anebo vtrhne na hřiště prezident Václav Klaus a dá průchod dlouho potlačované chuti s vervou si na něm zařádit. Toho se strany dosluhující koalice bojí jak čert kříže. Zelení by byli posláni do šaten, lidovci, možná až na Miroslava Kalouska, na střídačku a hráči v modrých tričkách vyjednoceni dle zásady, že kdo uznával kapitána Mirka Topolánka, jenž je prezidentovi protivný, už si ani nekopne. Obávat se však v takovém případě musí i Jiří Paroubek, byť měl – jak tvrdí Topolánkovo okolí – už koncem loňského roku s Hradem předjednanou dohodu pro případ pádu vlády. Protože ji však z iniciativy ČSSD a KSČM fakticky položili čtyři koaliční zrádci přidavší se k opozici, sociální demokracie nemusí mít případně slíbený honorář jistý.
Do „prezidentské vlády“ by Hrad mohl povolat politicky neokoukané tváře dle svého gusta. Třeba blížence či rovnou členy Machovy Strany svobodných občanů, kteří by byli k prezidentovi stoprocentně loajální a současně by získali příležitost představit se veřejnosti před volbami v lepším světle než šíbři ze zavedených partají. V tomto případě však lze předpokládat, že parlamentní strany by takovou „prezidentskou vládu“ při hlasování o důvěře ve sněmovně potopily. „To by byl Klausův neúspěch, který nebude riskovat. Uvidíte, že se jako konzervativec bude držet zpátky,“ utěšuje se najmě koalice. Může být. Leč pozor! I vláda bez důvěry dokáže prostřednictvím exekutivních pravomocí leccos zaonačit, jak od podzimu 2006 čtyři měsíce předváděla první Topolánkova „vláda ODS a odborníků“. Přitom by „prezidentská vláda“ bez důvěry mohla vydržet až do parlamentních voleb, poněvadž ústava nestanoví žádnou lhůtu k jejímu odchodu. Jistě, jsou to dalekosáhlé a nepodložené spekulace! Ozývají-li se však z vedení relevantních parlamentních stran, jejich obavy z Klausovy kreativity musejí být natolik silné, že vůle ke vzájemné dohodě je tentokrát neskonale větší, než byla po červnových volbách 2006.
Každá ze stran však při takové dohodě utrpí určité ztráty. Největší hrozí malým stranám. Poté, co se před týdnem na schůzce předsedů ODS, ČSSD, KDU-ČSL a Strany zelených podařilo Paroubkovi pasovat na reprezentanta celé opozice a Topolánek na základě toho souhlasil, aby osm křesel v překlenovací vládě připadlo současné koalici a stejný počet opozici, ODS a KDU-ČSL by přišly zhruba o polovinu vládních míst a zelení by skončili s jedním. V Topolánkově a Čunkově straně proto nastalo vzbouření, které umocnilo, že osm opozici přislíbených ministerstev by Paroubek získal bez veřejného přiznání, že jedná i jménem KSČM, jejímiž odborníky prý chtěl v kabinetu obsadit dvě křesla. Přiznat to však Paroubek veřejně nemohl, nechtěl-li ČSSD v příštích volbách připravit o hlasy. Škoda! Bylo by zajímavé uzřít, zda by KSČM svou deklarovanou státotvornost potvrdila vstupem do vlády, v níž by si zadala, čímž by zklamala vlastní voliče. Anebo jestli by podíl na vládní moci odmítla a potvrdila, že o ni vlastně nestojí, poněvadž jí vyhovuje být stranou protestní.
Vraťme se však k Topolánkovi a Paroubkovi. Emocionální prohlášení předsedy ODS, že se Paroubkem nenechá vydírat, return šéfa ČSSD, že suverénní strana může konzultovat i s KSČM a že by Topolánek neměl ztrácet nervy, a jejich další slovní přestřelky byly spíše představením pro veřejnost než zásadní komplikací. Tři předchozí roky si oba nemohli přijít na jméno a jejich rýsující se dohoda by na veřejnost působila nevěrohodně, pakliže by jí nepředcházely nějaké rituální tance. Dohoda však nebude jednoduchá. Domluvit se totiž bude třeba nejen o formátu překlenovací vlády, ale i o čase, jenž jí bude k vládnutí vyměřen, o termínu voleb, a mají-li být předčasné, pak o způsobu, jak k nim dospět.
Z hlediska českého předsednictví EU by bylo lepší, kdyby je dotáhla do konce Topolánkova vláda v demisi než kabinet sestavený z úředníků a diplomatů, jejž by však tak jako tak „dodaly“ parlamentní strany. A dále. Pokud mají být volby do sněmovny už letos v říjnu namísto zkrácení funkčního období současné sněmovny jednorázovým ústavním zákonem, bylo by ústavně čistší vrátit se ke dva roky starému návrhu Senátu, dle nějž by sněmovna mohla prezidentovi navrhnout své rozpuštění a umožnit mu vypsání voleb. Na udržení Topolánkovy vlády až do konce června a na „samorozpouštěcím“ ústavním doplňku začali trvat lidovci, byť tato zdržovací taktika je pro ně i pro zelené riskantní. Topolánka a Paroubka by mohla dovést k závěru, že bude jednodušší postavit přechodnou vládu složenou jen z členů ODS a ČSSD než si komplikovat život přívěsky. Lidový dům i Jánský vršek dosud možnost „opoziční smlouvy číslo dvě“ nebo jiného předvolebního souručenství odmítaly. Třeba by se však obětovaly „v zájmu vlasti“. Už jen proto, aby se pro ni nemohl cele obětovat prezident Václav Klaus.