Komunistická cenzura zabránila tomu, aby se z Havla stal filmař
Václav Havel nezasáhl osobitým způsobem do moderní české historie jen jako politik a dramatik. I když se adaptace vlastní divadelní hry Odcházení stala jeho dosud nejintimnějším střetem s filmovou múzou, během svého života s ní několikrát koketoval. Podle Havlových vlastních slov je ovšem setkání s filmem v závěru jeho veřejné kariéry symbolické. Jeho rodina, především v osobě strýce Miloše Havla, se úzce podílela na rozvoji československého filmu. V období první republiky se zasloužila o vybudování domácího filmového průmyslu. Sám Václav Havel odmalička toužil stát se filmovým režisérem, dobové poměry však jeho sny zmařily. Ani bdělost komunistické cenzury však nic nezměnila na vztazích, které Václav Havel s filmem navázal. V roce 1966 se jako dramaturg podílel na krátkometrážním dokumentu režiséra Radúze Činčery Mlha. Vysoce ceněný snímek se zabýval pražským Divadlem Na zábradlí, s nímž byl Havel spojen především jako dramatik. I když v 60. letech patřil jeho zájem především divadlu, hledal Havel uplatnění i jako filmový autor. Coby na mistra absurdního dramatu se na něj obrátila klíčová osobnost české nové vlny, režisér Jan Němec. Společně napsali scénář o vražedném spiknutí opatřujícím náhradní orgány pro politické mocipány. K opožděné realizaci projektu však došlo až loni. Němec se k látce vrátil prostřednictvím snímku Heart Beat 3D. Vzhledem k výlučnému, experimentálnímu charakteru ovšem na Němcův film v kině prakticky není šance narazit.
Konec mlčení
Dvacet let normalizace Václava Havla od jeho filmové lásky brutálně oddělilo. Konec jeho vynucené izolace přinesl až rok 1989. Na dlouhou dobu se však musel soustředit na své povinnosti politika. Dluh, který s dalšími roky ještě narostl, však Havlovi začali splácet čeští filmaři. Už v roce 1990 natočil Jiří Menzel adaptaci Havlovy hry Audience s Pavlem Landovským a Josefem Abrhámem v hlavních rolích. Komorní, divadelně pojatý projekt Menzel o rok později přebil velkolepou Žebráckou operou – originálním filmovým přepisem Havlovy divadelní hry, inspirované klasickou anglickou předlohou Johna Gaye. Menzel, který inscenoval Havlovu hru i na divadelních prknech, do hlavní role elegantního šéfa zlodějské organizace Mackeatha obsadil Josefa Abrháma. V roce 1994 populární divadelní soubor Sklep vyjádřil generační loajalitu k Havlovu dílu hrou Sklep: Mlýny, inspirovanou raným opusem Život před sebou (jejž dramatik napsal s Karlem Bryndou). Absurdní komedie, již režírovali Ondřej Trojan a Jiří Fero Burda, se odehrává za socialismu ve vojenském útvaru a dočkala se i televizního záznamu a vydání na DVD. Původního scenáristického debutu se Václav Havel ovšem nedočkal. Realizace projektu The Ghost of Munich, který na motivy historických událostí spjatých s „mnichovskou zradou“ rozpracoval s Milošem Formanem, je zatím nejasná…
Není malých rolí
V rámci útěšné větičky, která má ukonejšit reptající představitele filmových „štěků“, se Václav Havel po revoluci stal vyhledávaným představitelem drobných filmových roliček. V archivních záběrech dodal autenticitu australské tragikomedii Děti revoluce (1996), švýcarskému dramatu Disparus (1998) či hranému experimentálnímu dokumentu Jana Němce Noční hovory s matkou (2001). Sám sebe – tedy prezidenta – si v kratičkém vstupu zahrál v dramatu Tomáše Vorla Kamenný most (1996) či v tragikomedii Jana Hřebejka Horem Pádem (2004). Zajímavější pro diváky byla rekonstrukce absurdní, ale skutečné události ze života ostře sledovaného disidenta nazvaná Občan Havel jede na dovolenou (2005). Adam a Jan Novákovi se tu vrátili k létu 1985, kdy Havlovo rozhodnutí udělat si pár dní volno vybudilo masivní policejní akci. Stejní autoři se v roce 2009 v dokumentu Občan Havel přikuluje vrátili k období, kdy dramatik pracoval v pivovaru. V roce 2007 v kinech zaujal celovečerní dokument Občan Havel, v němž režiséři Pavel Koutecký a Miroslav Janek nahlíželi do zákulisí soukromých i politických dramat, jež Havel rozehrál během svého prezidentování. Zatím naposledy se Václav Havel objevil v dokumentu Olgy Špátové o architektovi Janu Kaplickém, nazvaném Oko nad Prahou (2010).
