Václav Havel: Všichni jsou generálové po bitvě

Bývalý prezident Václav Havel nežije ze své slavné disidentské a politické minulosti. Věnuje se mezinárodním iniciativám, připravuje svůj první celovečerní film a stále pozoruje svět.

Autor: Jakub Hněvkovský

„A z toho pozorování mi vychází, že za nejrozmanitějšími politickými a ekonomickými problémy posléze vždycky nalézáme problém mravní,“ říká.

Před lety jste řekl, že v Česku vládne blbá nálada. Jak byste náladu charakterizoval dnes?

Jednou jsem to řekl v Hovorech v Lánech, neříkal jsem to úplně za sebe, citoval jsem někoho, kdo to v nějaké souvislosti řekl. Ono se to nějak zpopulárnilo a jsem s tím výrokem mnoho let spojován. Neřekl bych, že by dnes byla obecně blbá nálada. Mám ten dojem, že problémem této doby je spíš prohlubující se propast mezi politikou a občany. Společnost mezitím dozrála, odspoda se trochu různě strukturovala, dorostly nové generace, mají své životy, ale starost mi dělá určité odcizení politiky a občanského života.

I když ani tu obecnou náladu bych nepovažoval za úplně ideální. Poseďte si dvě hodiny někde na bulváru Saint Germain v Paříži, v restauraci, která je venku na chodníku, a pozorujte lidi. A pak udělejte totéž na Václavském náměstí. Ucítíte ten rozdíl. U nás lidé pořád pospíchají, jsou jacísi nevrlí, není jich na ulicích moc. V Paříži neutíkají, ale kráčejí, jsou hezky oblečeni, nejen ženy, ale i pánové si na tom dávají záležet, vlají za nimi šály. Pro ně je to jakási událost, že procházejí bulvárem. Uvítal bych, kdyby ta atmosféra života, aspoň tak, jak ji pozoruji hlavně v Praze, se ještě trochu víc připodobnila atmosféře ve starých demokraciích.

Když vidíte odcizení mezi politikou a veřejností, jste rád, že už jste mimo politiku a můžete se věnovat i jiným aktivitám? Myslel jsem si, že jiným aktivitám se budu moci věnovat víc. Měl jsem trochu iluze o tom postprezidentském životě. Samozřejmě že se odvalilo velké břemeno, co na mně bylo. Ale nebylo to pouze břemeno, byla to ohromně zajímavá zkušenost. V prvních letech po našem převratu se měnil politický řád v Evropě a vlastně na celém světě a být účastníkem a ovlivňovat dění byl zároveň dar. Nedávno jste řekl, že program politické strany máte, i když ji nehodláte založit. Neinspiruje vás příklad důchodce Miloše Zemana nebo Karla Schwarzenberga, kteří se postavili do čela nových politických stran? Ne. Já se profesionálně politice věnovat nechci a do konce svých dnů nebudu. Ale jakýmsi způsobem jsme v politice každý. Z toho se vylhat nelze. Já jsem se nějakým způsobem politicky projevoval, byl jsem politickým úkazem vždycky. Ale jen po dobu prezidentství profesionálně. Tak teď jsem zase amatér. Ale k politice se občas vyslovujete i dnes. Například jste před volbami vyjádřil podporu Straně zelených. Proč jste vlastně nepodpořil svého bývalého blízkého spolupracovníka Karla Schwarzenberga a jeho TOP 09? Karla Schwarzenberga si velmi vážím, znám ho velmi dlouho, je mi sympatický, ale o té jeho straně toho zatím moc nevím. A hlavně nevím, jaký má ve straně vliv. Jestli není jen nějakým vývěsním štítem. Když vzpomínáte na léta v politice, bylo něco, co vás osobně při vstupu do politiky překvapilo? Mě osobně dost překvapilo, jak velmi důležité jsou osobní vztahy mezi mezinárodními politiky. Když se politici, prezidenti nebo předsedové vlád skamarádí, když jsou spolu schopni mluvit přímo, bez tlumočníka, nebo když si třeba spolu zajdou i do hospody, má to překvapivě velký vliv na vztahy těch národů. Já jsem si myslel, že tak tomu bylo jen ve středověku, že když se nějaký princ zamiloval do princezny, nebyla válka, ale mír mezi dvěma národy. Ono to platí do jisté míry i dnes. Samozřejmě nadsazuji, ale osobní vztahy, přátelství, sympatie a antipatie hrají větší roli, než jsem možná očekával. Vrátil jste se po letech v politice zpátky k umělecké tvorbě. Kdo podle vás může více ovlivnit myšlení lidí – umělec, nebo politik? Mám dojem, že na vývoj společnosti a na historii má samozřejmě kultura a literatura vliv nepřímý. Není okamžitě pozorovatelný, je nenápadnější než vliv politiků. Ale otázkou je, zda není v některých ohledech důležitější než okamžitá politická rozhodnutí či konání politiků. Vaše divadelní hra Odcházení, kterou jste napsal po odchodu z prezidentského úřadu, slaví úspěchy i v zahraničí, brzy se uskuteční její premiéra i ve Filadelfii. V Česku dokonce připravujete zfilmování hry. Proč jste se rozhodl film osobně režírovat?

Divadelní hra je vlastně polotovar, který autor nabídne divadlům a ona si pak s tím kusem naloží po svém. Myslím, že autor to má tiše a pokorně snášet a nemá se moc rozčilovat, protože jestli nesnese interpretaci někým jiným, tak má psát povídky nebo romány, ale ne divadelní hry. Hra je svou podstatou polotovarem, který je východiskem k nějakému zacházení. Něco se může autorovi líbit více, něco méně a něco vůbec, ale v podstatě by do toho neměl moc mluvit. Poté, co mnohá desetiletí se mé hry takto hrají, jsem pocítil chuť konečně sám sebe interpretovat. A navíc filmem, což pro mě znamená jakousi vnitřní satisfakci, protože jsem původně a pak i celý život chtěl být hlavně filmařem. Teď se mi to snad splní. A zároveň budu svou hru sám interpretovat. Poprvé. Zdá se mi, že se to hodí v závěru mé veřejné kariéry. Jsem docela zvědav, co z toho vzejde.

Jde o váš první celovečerní film, v němž má navíc hrát i vaše manželka Dagmar, pro niž jste hru psal. Podle čeho jste vybíral další herce?

Vyšel jsem z toho, že by to měli hrát pokud možno jiní než ti, kteří hráli v pražské inscenaci v divadle Archa. U nich jsem se bál, protože tu hru hráli asi sedmdesátkrát, že by mohli bezděky promítat návyky a způsob, jak to hrají, byť třeba sebelépe na divadle, do filmové práce.

A ve filmu to musí být úplně jiné. To byl důvod, proč jsem role obsadil jinými herci. A obsadil jsem to těmi, na které jsem si tajně už při psaní hry myslel. Ne u všech, ale u některých. Kdyby tak šlo obsadit role v divadle, bylo by to ideální představení. Film mi to umožnil, neboť tam lze pozvat kohokoli, kdo má čas. Není to jako u divadla, kde mají svůj stálý soubor a člověk je na ten soubor odkázán, protože tam neradi vidí, když tam přijde nějaký host.

Na takový problém jste narazil v Národním divadle, kde se měla původně vaše hra Odcházení hrát?

Velká pražská divadla se o hru zajímala, ale vždycky z nějakých důvodů od toho ustoupila a já si s odstupem času myslím, že je to dobře. Ta hra není pro velká divadla, je spíš pro středně velká divadla. Takže film jsem obsadil po svém, rok napřed jsme to domlouvali, protože herci mají dlouho dopředu všelijaké závazky. Ještě jednu roli obsazenu nemáme, v těchto dnech děláme castingové zkoušky a někoho vybíráme. Zatím se zdá, že by všechno mohlo klapnout, oni do toho mají chuť.

Máte při všech svých společenských povinnostech čas na další psaní?

Po pravdě řečeno moc času nemám. Nejsem ten typ, který je schopen si odskočit z večírku a napsat jedno jednání nějaké hry jako někteří moji kolegové, kteří to umějí. Potřebuji souvislejší, delší čas a soustředění, spíš se mi daří psát, když jsem mimo republiku. Knížku Prosím stručně, která vyšla před několika lety, jsem napsal v Americe, stejně jako divadelní hru Odcházení. Dříve či později bych ještě jednu hru rád napsal, mám ji docela v hlavě, ale moc času a soustředění, které bych potřeboval ke psaní něčeho většího, nemám. Ovšem nemám právo se za to zlobit na svět, většinu toho jsem si sám způsobil.

Jsem činný ve všelijakých mezinárodních iniciativách, podepisuji různé protesty proti utiskování lidí, přicházejí za mnou političtí hosté ze zahraničí, těžko si mohu stěžovat. Beztak většinu pozvání odmítám, protože nejde jezdit pořád po nějakých konferencích. Jsou někteří kolegové, bývalí prezidenti, u nichž je hlavní náplní jejich života, že objíždějí různé konference, mají přednášky a sbírají za to honoráře. Ale já touto cestou jít z různých důvodů nemohu.

Nedávno vzbudil velký zájem také film Občan Havel, který mapuje vaše působení na Pražském hradě. Není běžné, aby významní politici, natož prezidenti nechali bez cenzury nahlédnout do zákulisí i svého soukromí. Nelitoval jste toho? I když byl film uveden, až když jste z prezidentského úřadu odešel, pořád jste veřejná osoba.

Já jsem k tomu dal kdysi souhlas, takže jsem do toho nemluvil až do konečného sestřihu a různých podob. Ono je jich víc, protože kameraman, už zesnulý Pavel Koutecký, který s tím nápadem přišel a dlouhá léta to dělal, natočil asi 80 hodin. Teď v tom pokračují jiní a dělají z toho všelijaké extrakty. Prostě jsem jednou dal souhlas a zdá se mi, že lidé, kteří to dělají, jsou citliví a mají vkus, a že i kdybych cítil potřebu jim do toho mluvit, že bych neměl proč. Jsem docela rád, že se film ujal a má příznivou odezvu.

Já o žádném jiném podobném případu nevím. Je pravda, že je to unikátní projekt. Vím jen o případu jakoby filmu ze života politiků, ale ten byl natočen spíš jako propagační předvolební film. Jeden nebo dva takové filmy jsem shlédl, ale bylo na nich vidět, že je víceméně režírovali oddaní spolupracovníci dotyčného politika.

V současné době se svět potýká s hospodářskou krizí, potíže s ekonomikou a vysokými dluhy má Česká republika i další evropské země. Stále více se mluví pouze o penězích. Vy jste však vždycky kladl důraz spíš na morálku. Co je podle vašeho názoru dnes důležitějšího k řešení – ekonomika, nebo morálka?

Občas jsem podezírán z toho, že jsem takzvaný moralista. Nejsem moralista v tom smyslu, že bych vyzýval lidi k nějakému chování nebo jim dával za příklad sebe, nebo byl kazatelem. Já jen pozoruji svět a konstatuji. A z toho pozorování mi vychází, že za nejrozmanitějšími politickými a ekonomickými problémy posléze vždycky nalézáme problém mravní. Vždyť i v Americe je celonárodní pozdvižení z toho, jak sobecky se chovali bankéři, kteří byli u počátku ekonomické krize.

Nadsazování krátkodobých zájmů zájmům perspektivním, dlouhodobým, určité sobectví, šibalství, také snaha zákon obejít, obelstít či využít a zneužít, to se vždycky za těmi různými problémy skrývá. Proto jsem vždycky zdůrazňoval roli mravního řádu, na němž je potom závislý i řád právní. A často jsem o tom mluvil, ne proto, že jsem svým založením moralista, ale prostě proto, že jsem to takto pozoroval. Tak to je. A každý je velmi moudrý ex post. Všichni jsou generálové po bitvě. A ti pyšní ekonomové, kteří vědí všechno, co a jak je, vůbec nedokázali varovat svět, že taková krize může přijít. Nikdo ji nepředvídal, ale teď mají zase spoustu rozumu.

Vy jste byl vždy považován za idealistu. Nemrzí vás, že dnes vítězí spíš tvrdý pragmatismus v politice, v podnikání i mezilidských vztazích?

Ano. Bude-li to pokračovat, tak to může vést k dost velkým katastrofám. Souvisí to s tím, že jsme první ateistická civilizace, navíc globální, obepínající celý svět. O tom jsem často mluvil v různých projevech.

Ta civilizace nemá metafyzické zakotvení, nějaký pocit věčnosti, z něhož vyrůstá skutečná odpovědnost, nikoli jen taková, kterou hraji před svým okolím. To bylo také moje téma, nad nímž jsem se často zamýšlel a vlastně zamýšlím pořád. Uvidíme, jestli se lidstvo vzpamatuje bez nějaké katastrofy, nebo jestli musí podstoupit velkou katastrofu, aby se vzpamatovalo, nebo jestli se nevzpamatuje vůbec a všechno špatně dopadne. To já nevím.

Takže už nemáte tu víru jako na počátku devadesátých let, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Pravda a láska kompletně samozřejmě nezvítězí nikdy. Ale ten jakýsi aktuální příkaz dávat přednost pravdě a lásce před lží a nenávistí platí trvale.