Není na světě prezident ten, co by se zavděčil lídrům všem. Letité pořekadlo je ve své parafrázi nejnověji pečetěno úmornou povolební přetahovanou. Hlava státu tahá tak, aby byla znovuzvolena, ozývá se z jednoho konce lana. Ne, ne, prezident se chová standardně, kontrují druzí i samotný Hrad.
Václav Klaus z povahy věci prostě nemůže ve svých nynějších úvahách vynechat kalkulaci, zda mu ta či ona sněmovní konstelace přiblíží nebo oddálí možnost pobytu v hradčanských salonech o dalších pět let. Stejně tak ovšem neexistují žádné indicie, že prezident se primárně snaží využít povolební situace právě k tomu, aby Českou republiku uvedl z pozice hlavy státu do druhé dekády třetího tisíciletí.
Existují spíše takové indicie, jež mluví proti tomuto tvrzení, a které nejčastěji slýcháme z úst představitelů Strany zelených.
Za prvé, Václav Klaus nechal politikům dost dlouhý čas na to, aby se topili ve vlastním potu při sáhodlouhých jednáních. Do hry výrazněji vstupuje až tehdy, kdy se situace jeví téměř bezradnou. Hrál-li by primárně ve svůj prospěch, vstoupil by do debat zřejmě mnohem dříve.
Za druhé, podstatněji, prezident se prostě z povahy věci musí ve svých krocích snažit respektovat vůli majoritní části společnosti, již reprezentuje. A vzhledem k tomu, že Václav Klaus reprezentuje společnost, jejíž elektorát přál z více než 65 procent stranám ODS a ČSSD, je přirozené, že nejbystřeji naslouchá argumentům přicházejícím z Jánského vršku a z Lidového domu. Takové chování lze nazvat různě: Posedávání na dvou židlích; konstruování velké koalice či dokonce opoziční smlouvy číslo dvě; nebo také jako nadstranické a zcela standardní jednání.
Ano, Václav Klaus jedná standardně, dává-li přednost většině voličstva. Kdyby Strana zelených získala ve volbách třeba přes třicet procent, jistě by prezident dával vyšší prioritu jí. Tato strana však zatím reprezentuje relativně úzký okruh občanů, a proto je jí přikládán i nižší - nikoliv nulový - význam. To je přece přirozené, demokratické a transparentní, abychom použili oblíbené fráze politiků.
Za třetí, z pohledu prezidenta a vlastně i celé společnosti, je nejpřínosnější takové řešení, které v nejvyšší možné míře zaručuje stabilitu. Boj dvou stovkových bloků o každý zákon, o každou novelu takovým rozuzlením zjevně není. Z pohledu prezidenta je tedy přirozeně kýžená nějaká forma dohody mezi dvěma nejsilnějšími stranami, ať již to bude menšinová vláda taková či maková, nebo velká koalice. Je pochopitelné, že tento prezidentův postoj je v rozporu s tužbami malých stran, ale opět - je v danou chvíli maximálně přirozený, demokratický a transparentní.
Kdo nyní napadá Václava Klause za to, že primárně sleduje své vlastní zájmy, pouze populisticky a nestátotvorně horuje za své vlastní partikulární zájmy. Zatímco Václav Klaus jedná státnicky v zájmu většiny elektorátu, jeho kritici v této věci vykazují mnohem nižší dávku rozumného nadhledu.
