Ekonomickou stagnací jsme ztratili řadu let, ale do eurozóny jsme naštěstí nevstoupili. Teď nás do ní vhání náš prezident Miloš Zeman, aniž by naše vlastní kritéria zformuloval. Já se pokusím zamyslet nad tím, co nám v tomto ohledu napověděla minulá dekáda.
V Evropě proběhla hluboká a ničivá finanční a ekonomická krize jako důsledek toho, že se na labilní Evropu z USA přenesl nebezpečný krizový virus, který se zrodil v americkém bankovním a finančním systému. Před tímto virem Evropu euro neochránilo.
Jednou z klíčových učebnicových tezí o přínosu společné měny velkého ekonomického celku, jakým EU určitě je, však vždy bylo, že euro ochrání členské země před exogenními šoky. Exogenní šok nastal, společná měna už téměř desetiletí existovala, krize přesto proběhla.
Prudký propad
Podle stejných učebnic by měly importovanou krizí (vnějším šokem) více trpět země s vlastní měnou (jako je Česko) než země chráněné měnou společnou. Ani to se nestalo.
Hrubý domácí produkt České republiky v roce 2009 poklesl o 4,5 procenta, ale v Německu o 5,1 procenta, v Itálii o 5,5 procenta a například ve Finsku o 8,5 procenta. V kvazieurozemích Lotyšsko, Litva a Estonsko poklesl HDP dokonce o 17,7 procenta, 14,8 procenta, respektive 14, 1 procenta.
Zvýšení zadlužení evropských států by při krizi – a při použití standardních keynesiánských nástrojů fiskální a měnové politiky k jejímu léčení – nastalo tak jako tak. Ale – a to je moje dnešní teze – nebylo by tak velké. Jak jsem mnohokráte argumentoval jinde, vznik společné evropské měny radikálně snížil tolik potřebnou Selbstdisziplin neboli vlastní, vnitřní, domácí disciplínu jednotlivých zemí.
Došlo k rozmazání zodpovědnosti, kompetencí, pravomocí. Bez eura by signály o nebezpečném zadlužování dopadly na jednotlivé členské země eurozóny rychleji a o pár let dříve by pravděpodobně došlo k opatrnější fiskální politice.
I o tom statistická data jistou informaci dávají. V Česku se dluh státu jako podíl na HDP zvýšil z 28,7 v roce 2008 na 42,6 procenta v roce 2014. U eurozóny jako celku za stejná léta ze 47 na 82 procent. Nám se tedy tento podíl zvýšil o 14 bodů, jim o 35 bodů.
To není malý rozdíl. Například Irsku ze 43 na 110 procent a Španělsku z 39 na 98 procent. Průměrná hodnota u eurozemí se zvýšila ze 47 na 82 procent, u neeurozemí (ale členských zemí Evropské unie) z 36 na 56 procent.
Euro jako celek mohlo vývojem svého kurzu reagovat na měnící se ekonomické podmínky, ale reagovalo „podle průměru“, tedy nikoli tak, jak by potřebovaly jednotlivé země. Proto to nemohlo vyhovovat ani Německu nebo Řecku, ale ani Nizozemsku či Portugalsku. Česká koruna, polský zlotý a maďarský forint mohly reagovat podle svého, eurozemě nikoli.
Bylo by logické se ptát, zda pokrizové oživení nastalo dříve v zemích s eurem než v zemích s vlastními měnami. Ano i ne. Naše sousední země Německo, Rakousko a Slovensko překonaly úroveň svého předkrizového maxima (jímž byl třetí kvartál 2008) dříve než Česká republika (ta v roce 2014), ale – citováno podle výpočtů Carmen Reinhartové, uvedených na nedávné konferenci v Aténách – u dalších zemí s eurem to neplatí. Například u Itálie se návrat očekává až v roce 2021. Je tedy zcela evidentní, že euro těmto zemím ani v tomto nepomohlo.
Zglajchšaltovaná Evropa
Za úvahu stojí, co by se mohlo stát v budoucnu. Euro má a nevyhnutelně mít bude spoustu dalších nových či staronových problémů. Spojených s tím, že je Evropa chřadnoucím ekonomickým regionem, a s tím, že kvůli selhání některých zemí eurozóny může nastat měnový chaos i pro ostatní.
Nesdílím sice názor, že vystoupením Řecka či jiné země z eurozóny nastane ekonomická katastrofa (to tvrdí ti, kteří chtějí za každou cenu, tedy i za cenu zničení Řecka, aby cesta ke sjednocené a zglajchšaltované Evropě proběhla bez jediné ztráty), ale bezproblémový vývoj vnitřně svázané eurozóny určitě nenastane.
Eurozóna se bude přeměňovat v transferovou unii (neboli v jednu z mírnějších variant fiskální unie) a já jsem přesvědčen, že to pro Českou republiku nemůže být žádnou výhodou.
Ke svému smutku a zklamání jsem se přesvědčil, že Řekové ohledně eura stále ještě nechápou vůbec nic. Pořád si nedovedou představit, že by mohli a měli eurozónu opustit
Nepotřebujeme se solidarizovat s cizími – leckdy bohatšími než my – zeměmi. Oceňujme autentickou, tedy osobní solidaritu, ale nepřijímejme solidaritu elit jedněch zemí s elitami druhých zemí za peníze třetích zemí.
To, že přijetí společné měny přináší různým zemím nemalé ekonomické náklady, má několik příčin. Není vůbec bezvýznamné, s jakým kurzem země do eurozóny vstoupí. Získává tím buď jistou kurzovou výhodu, nebo nevýhodu. Vstupovat tam s vyšším než rovnovážným kurzem výhodou určitě není.
Která je ta správná hodnota kurzu, většinou nevíme. Je to ta v posledních dvou letech před vstupem? Je to ta – v našem případě – před listopadem 2013, kdy ČNB zahájila devizové intervence, nebo ta po listopadu 2013? Je to ta, ke které se dospěje zafixovaností kurzu, nebo jeho předcházející naprostou flexibilitou?
To vůbec jasné není, ale to, že špatný kurz přináší ekonomické náklady, je nesporné (neníli, jako že není, dokonalá flexibilita cen a mezd a všech dalších nominálních veličin).
Nákladem společné měny je i nemožnost samostatného kurzového pohybu. Nenákladem by to bylo jen tehdy, kdyby byla země ve všech parametrech identická se zbytkem eurozóny a kdyby v ní byla dokonalá flexibilita nominálních veličin. Identičnost ekonomických parametrů České republiky například s Irskem, Finskem či Portugalskem (a Řeckem) určitě neexistuje.
Ani se Slovenskem. Proto se rozdělila československá koruna. Období 15 let existence eurozóny nijak nepotvrdilo narůstání homogenity eurem „sjednoceného“ celku. „Díky“ euru nenastala konvergence, ale divergence ekonomických parametrů a ekonomického výkonu jednotlivých členských zemí.
Náklady eura
Nákladem je i to, že euro nutí členské země eurozóny v případě jakékoli poruchy a nerovnováhy – při nemožnosti vnější (tedy normální) devalvace – k devalvaci vnitřní, k dramatickému poklesu domácích cen a mezd. To se ukazuje – jak je to více než přesvědčivě demonstrováno Řeckem – jako ničivé. Vnitřní devalvace se stává bludným kruhem. Při nedokonalé flexibilitě cen a mezd – a to je definiční charakteristikou současné epochy – spolu s cenami klesá i produkt.
Výsledkem je, že ekonomika padá rychleji, než se oddlužuje. Otrlé postkomunistické země jako Lotyšsko to přežily, neotrlé Řecko nikoli. I to je velkým ekonomickým nákladem existence společné měny. Nákladem je i nemožnost provádět samostatnou měnovou politiku, jak v situaci její skutečné potřeby, tak z důvodů pouhého „chtění“. Země může chtít či nechtít zásahy Evropské centrální banky znamenající monetarizaci dluhů států, a proto může chtít či nechtít provádět či neprovádět rozsáhlé „kvantitativní uvolňování“.
Země může mít jinou ekonomickou ideologii, jiné obavy z inflace (či deflace), jiné představy o léčení různých ekonomických neduhů atd. Každé jiné než „její“ vlastní řešení je pro ni nákladem. Kvůli hospodářské politice, kvůli státnímu rozpočtu, kvůli daním atd. padají vlády. Přijetí eura předpokládá, že to nebude potřeba (možná proto, že vlády už ve sjednocené Evropě vlastně fakticky nebudou) – nebo to bude potřeba a pak je přijetí eura nákladem.
Urychlené zavádění eura u nás v žádném případě nedoporučuji. Pro tento svůj názor jsem uvedl řadu věcných argumentů, a navíc to nechci. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, nechce to ani výrazná většina obyvatel České republiky.
Čtěte také:
Ježek: Intervence ČNB růst nepodpoří. Dávno jsme měli přijmout euro
Zeman hodlá přesvědčit občany, že euro je dobré. Zapojit chce i Babiše
Průzkum: Dvě třetiny Čechů nechtějí euro, počet odpůrců ale mírně klesá
