V Česku se čeká na politickou sílu, která by mohla zvednout mlčící většinu od televizí či internetových her.
V mých předvánočních textech a vystoupeních tradičně dominují domácí témata. V poslední době se však něco změnilo a domácí témata ustupují do pozadí. Příčinou není ani ztráta mého zájmu, ani únik k méně choulostivým tématům.
Stejný posun se projevuje i při mých častých vystoupeních v zahraničí. Tam Česká republika nikoho moc nezajímá, a když už se někdo náhodou nebo ze zdvořilosti zeptá, není co silného říci. Nic mimořádně špatného, ale ani dobrého se u nás neděje. Už jsme normální Evropou.
I když se sice 28. října na několika pražských ulicích zdálo, že se blíží konec světa, bylo to – naštěstí – rychle zapomenuto a dnes už to vypadá tak, že jediným vážným tématem naší současnosti je zavedení EET. Toto téma nebagatelizuji, považuji ho za chybu, schválnost a falešný krok, ale nejsem v pozici těch našich opozičních politiků, kteří žádné jiné téma – snad kromě hrdinných prohlášení vůči Rusku – nemají.
Takže nic zvláštního se neděje. Druhým důvodem sníženého zájmu o domácí dění je nepochybně to, že se o nás už dávno rozhoduje mimo nás, že významnější v ovlivňování našich životů jsou instituce bruselské než pražské. Málokdo to chce vzít na vědomí, podvědomě se tomu vzpíráme, ale je to tak. My svou iniciativou umíme tak nejspíš něco bruselského ještě pokazit – příkladem je Bruselem vyžadovaný služební zákon, jehož nesmyslnost v české verzi, díky lidové tvořivosti našich úředníků a politiků, je zcela mimořádná.
Začíná se svět hýbat?
Neumím mluvit o světě. Jsem schopen mluvit jen o jeho jedné – pro mne však relevantní – výseči, kterou je Západ. Někdo namítne, že relevantní je pro nás v nemenší míře například Blízký východ a s ním spojená masová migrace. Nesouhlasím.
Naše kniha Stěhování národů (a její různá zahraniční vydání) argumentovala v tomto ohledu zcela rezolutně: masovou migraci do Evropy nezpůsobili migranti, ale my sami, respektive naši politici, naše údajné evropské elity, které migranty do Evropy už delší dobu a navíc s evidentním – nikoli veřejně deklarovaným – záměrem zvou.
Západ jsem už delší dobu považoval za ztracený, unavený, rezignovaný, sebeuspokojený, snažící se ještě, co nejrychleji, užívat si svých – v minulosti vzniklých – výhod a předností, svého relativně velkého bohatství, svého rozmanitého životního stylu a kultury, své svobody. Západ jsem viděl jako rychle ztrácející, samolibý, autistický, namyšlený, do jisté míry i líný. Nacházející se ve slepé uličce. Zdálo se mi, že nemá ochotu a vůli se svému pádu vzepřít.
Protože optimismus je povinností, odvážím se říci, že letošní rok v mých očích představuje určitou změnu. S radostí sleduji rodící se vzpouru proti statu quo, proti – ve svých pozicích uvelebenému – politickému establishmentu Západu. Více a více lidí začíná vnímat, že svým – zatím stále ještě relativně měkkým – řízením, regulováním a kontrolováním lidí, jejich zesilující se indoktrinací a manipulací nás všech a v neposlední řadě diktátem politické korektnosti dnešní politický establishment stále více usiluje o totální myšlenkovou nadvládu nad lidskou svobodou.
Nepřehlédněte exkluzivní rozhovor s českým exprezidentem:
Václav Klaus: Musíme se vzepřít kulturnímu marxismu
Postupné posilování pozic vzpurných politiků po celé Evropě – od AfD v Německu po Švédské demokraty, od Le Penové k holandskému Wildersovi, od italských Pěti hvězd k rakouským Svobodným – se v minulých letech projevovalo jen v dílčích volbách, v referendech a v průzkumech veřejného mínění, ale dvě letošní události znamenaly významný posun.
Byl to brexit a Trump. Byla to v obou případech vzpoura obyčejných lidí – posměšně nazývaných nevzdělanými a málo informovanými z úst fakticky nevzdělaných absolventů humanisticky orientovaných vysokých škol, kteří působí v médiích a v politice, neboť jinde by se neuživili. Obyčejní lidé odmítli dnešní model společenského uspořádání a všudypřítomnou aroganci moci.
Nikoli náhodou tento posun nastal ve dvou zemích, které tradičně považujeme za nejvíce demokratické – ve Velké Británii a ve Spojených státech. Měl jsem šanci v obou těchto zemích nedávno krátce být a posun atmosféry je tam zřetelně cítit. Zatím ale asi jen cítit. Nekladu si za cíl analyzovat evidentní rozpaky a váhání projevující se ve Velké Británii ani dnešní rozpolcenost a dezorientaci Ameriky. Uměl bych o tom říci leccos kritického, ale teď mi jde o něco jiného. Jde mi o úvahu o tom, zda se něco takového rodí či eventuálně urodí i u nás.
Chybí poptávka po změně
Jako někdo, kdo nemá nic společného ani s dnešní koaliční vládou, ani s dnešní parlamentní opozicí, jako někdo, kdo ví, že základní systémové změny u nás byly už dávno, v 90. letech, úspěšně provedeny a že současné vlády – díky tomu – mohou být jen „udržovací“, v jiné terminologii provozní, se mohu odvážit tvrdit, že žijeme v relativně úspěšném období našich dějin. Je to výrok na straně jedné triviální, na straně druhé docela složitý.
Politicky sice bojujeme – a bojovat musíme – s Babišovým propojením politiky, byznysu a médií, s téměř učebnicovou bezbarvostí Sobotky, politika postdemokratické Evropy, s odvěkým parazitováním lidovců na výhodách koaliční vlády pro stranu, která tam je „do počtu“, leckdo se také definuje soubojem – nikoli ideovým – s prezidentem Zemanem, ale žádný skutečný odpor k nikomu z nich vlastně necítíme. Jsou jedněmi z nás, krátkodobě politicky úspěšnějšími, ale my jsme – ve srovnání s minulostí a při pohledu na osudy zemí v nejrůznějších částech světa – se svou situací vlastně spokojeni.
Před třemi lety, kdy u nás kulminovala několik let trvající stagnace, uvedená v život k nám importovanou krizí let 2008 až 2009, bych nic takového neřekl. Tehdy jsme byli – s výjimkou jižního křídla eurozóny – zemí s nejdéle trvajícím vracením se alespoň na předkrizovou ekonomickou úroveň.
Svět v roce 2016: mocní pod palbou
I když se systémově a politicky nic nezměnilo, od té doby znovu nastartoval – slušný, v evropských poměrech – ekonomický růst, ekonomika za poslední tři roky (včetně letošního) vzrostla zhruba o deset procent. Stoupají mzdy a platy, nezaměstnanost máme nejnižší v EU (aniž bychom masově migrovali za prací do zahraničí – jako Polsko, Slovensko, Pobaltí, Rumunsko), obchodní bilance míří k rekordní výši svého přebytku i státní rozpočet „hrozí“ rekordním přebytkem atd. Je sice řada daleko méně příznivých trendů a tendencí, ale – ač neradi – musíme si přiznat, že žijeme v relativně klidné a úspěšné době. Nevěříme sice, že to tak může dlouho pokračovat, ale – a to bych chtěl zdůraznit – není poptávka po změně.
Není poptávka po změně, je „brblání“, tradiční české – dnes už asi ne hospodské stěžování si, protože česká hospoda hyne a v pizzerii či japonské sushi restauraci se česky dobře nadávat nedá. Přetrvává závist vůči těm úspěšnějším (a proto tolik stěžování si na korupci – lidé si nechtějí přiznat, že je někdo úspěšnější svou vlastní zásluhou). Je obava z vývoje ve světě, jehož problémy se mohou „přelít“ k nám. Je nejistota vyvolávaná domácími politickými přestřelkami a jejich mediálním přehráváním a zveličováním, jsou obavy ze ztráty autority a respektu státních institucí. Obáváme se nárůstu moci nejen mediokracie, ale i juristokracie. Nastává evidentní oslabení autority státní moci. Údajnou profesionalizací dochází k „privatizaci“ veřejné moci a veřejných institucí.
Vážná témata z našich diskusí téměř vymizela. Dominují témata, která bych nazval „aktivistická“, témata současné kulturní či civilizační revoluce, správně řečeno kontrarevoluce. Nedominují témata resortů ministra průmyslu či financí, dominují témata ministrů Dientsbiera, Marksové, Hermana či Valachové, což jsou témata nikoli naše, ale jsou to témata neziskových organizací a Evropské unie (jako nejmocnější neziskovky). To nejsou témata obyčejných lidí – neznám nikoho, koho by trápil dostatek či nedostatek inkluze ve školství, stále ještě ne zcela vítězné prosazení se feminismu či genderismu, malá pozitivní diskriminace atd. Ekonomika v podstatě přestala být tématem veřejného diskurzu (zůstalo jen lobbování).
Poražený stát a nebezpečný Špidla
Je snadné říkat, že vláda nic vážného a významného nedělá (i když je to pravda). Abychom jí ale nekřivdili – ona nemůže skoro nic významného dělat, aniž by se otevřeně vzepřela. A toho není schopna. Kromě její vlastní nekvality ji omezuje naše a evropská legislativa, její jen limitované pravomoce, smíření se s německo-rakouským systémem tripartity, nárůst moci dalších – mimo vládu existujících – centrálních úřadů, jako jsou Ústavní soud, Česká národní banka, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ombudsman atd. a mocné, takzvané nezávislé regulační úřady.
Zdá se, že je konečně stát poražen (což bylo odvěkým cílem marxistů), že se konečně prosazuje ona idealizovaná moc bezmocných, vlastně ona občanská společnost, jejíž propagace byla vždy útokem na standardní hierarchické uspořádání společnosti.
Nemohu si odpustit tři konkrétnější poznámky. Jeden z opravdu nebezpečných politiků, šéf premiérových poradců Vladimír Špidla, přišel nedávno s myšlenkou nezávislého „superregulačního úřadu“, který by spojil všechny naše regulační úřady. Je třeba dodat, že nic takového v žádné evropské zemi není. My naivní jsme si dosud mysleli, že superregulačním úřadem – každé čtyři roky ale vyměnitelným – je vláda. Mýlili jsme se.
Přečtěte si komentář Pavla Párala: Končí rok, kdy cosi začalo
V 90. letech jsme – alespoň někteří – prosazovali „českou cestu“ naší privatizace, protože jsme se velmi báli výprodeje naší ekonomiky do zahraničí. Teď splácíme důsledky Zemanovy (a sociálnědemokratické) formy privatizace. V loňském roce u nás činil čistý odliv prvotních důchodů do zahraničí zhruba 300 miliard korun. Znamená to, a to se týká celého posledního desetiletí, že touto formou z naší země odtéká osm procent vytvořeného HDP. (V Evropě více jen v Irsku.)
Má třetí poznámka míří ke státnímu rozpočtu. Loni (v roce mimořádně rychlého ekonomického růstu) jsme si na letošek absurdně schválili státní rozpočet s deficitem 70 miliard korun. Na konci letošního listopadu ale nebyl vykázán schodek, nýbrž přebytek 55 miliard. Rozdíl – i když vím, že se ještě v prosinci formou vánočních, předvolebních dárečků stačí něco utratit – činí více než 120 miliard korun.
Ve své době jsem považoval za přijatelnou chybu odhadu vývoje rozpočtu miliardy, nikoli desítky miliard korun. Je dnešní rozdíl fatální chybou analytiků ministerstva financí, nebo záměrnou politickou hrou? Nebo je to tím, že vláda neumí vydávat peníze?
Nastává tedy nějaká změna i u nás?
Já ji nevidím. Řekl jsem, že chybí poptávka, ale ona chybí i nabídka. Nevím, kdo by byl schopen ji provést. Která politická síla? Nevím, na základě jakého masově sdíleného hesla by byla tato změna vedena.
Jasné, jednoduché, lidem srozumitelné recepty v postpolitickém, postdemokratickém, postnacionálním evropském prostoru už neexistují. Je vůbec ještě možné to nějak zvrátit? Jsou brexit a Trump návodem, jak to udělat? Zrodí se u nás nějaká politická síla, která by mohla zvednout mlčící většinu od televizí či internetových her? Rád bych řekl, že ano, ale takto falešně optimisticky teď před Vánocemi končit nesmím.
Text vznikl pro vystoupení na Euro Business Breakfast, 15. 12. 2016
