Po desetileté zkušenosti v jednom z nejprestižnějších souborů v Evropě, Nederlands Dans Theater českého choreografa Jiřího Kyliána, se Václav Kuneš a Nataša Novotná rozhodli v Praze založit soubor moderního tance 420PEOPLE. „Mohl jsem u Kyliána zůstat do tanečního důchodu, ale prostě to bylo takové puzení. Vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn vrátit se jednou do Prahy a založit si vlastní soubor,“ říká jeho umělecký šéf Václav Kuneš.
Srovnání je nutné, protože rozdíl je obrovský. Ať už se to týká přístupu k oboru, protože na moderní tanec se u nás stále dívá jako na nějaké hobby, nebo ekonomických podmínek.
E15: Jak dobře je placen moderní tanec? A jak byste srovnal podmínky v Česku a ve vyspělé Evropě?
E15: Ale dá se tu moderním tancem uživit?
Samozřejmě, hodně lidí to dělá, ale situace je donutí dělat spoustu věcí okolo a nemohou se soustředit jen na tanec. Musí učit, dělat workshopy, přebíhat z jednoho projektu do druhého a po večerech ještě hrát v muzikálech. To jsme nechtěli a nastěstí nemusíme. Bohužel většina našich kolegů jinou možnost nemá.
E15: Nyní připravujete své první celovečerní vystoupení, které má v říjnu premiéru na Nové scéně. Na kolik nastudování tohoto představení vyšlo?
Stále ještě nejsme u konce, ale kdybychom to měli dopočítat do okamžiku, kdy začne premiéra, bude to kolem půl milionu. Největší část z grantů, které jsme dostali, jde na výplatu tanečníků. My jsme si totiž na začátku připravili tabulky, které vycházejí z našich zkušeností z Nizozemska, a podle nich jsou placeni všichni tanečníci tak, aby dostávali skutečnou odměnu za svůj profesionální výkon a ne nějakou almužnu. Takže dobře víme, co stojí práce tanečníka na den či na měsíc, a můžeme je spravedlivě odměnit. Navíc jim platíme i za zkoušky, což u nás rozhodně není běžné.
E15: Odkud dostáváte peníze?
Máme granty od pražského magistrátu či od ministerstva kultury. Prostě žádáme všude, kde žádat jde, ale bohužel ještě neumíme dosáhnout na evropské granty. Velmi významně nám pomáhá také francouzská nadace BNP Paribas. A nejde jen o peníze, neboť nás učí i manažerským dovednostem, třeba jak se prosadit na evropském kulturním trhu. Teď přijedou do Prahy na naši říjnovou premiéru, takže samozřejmě doufáme, že všechno dobře dopadne. Přijede také novinářka z Le Monde, což je pro nás a pro naše eventuální vystupování ve Francii velmi důležité.
E15: V Praze odehrajete dvě tři představení a pak se s Mirage vydáte do světa. Kolik vám platí za jedno představení třeba v Londýně či v Paříži?
Většinou se platí předem stanovené fee za jedno představení, což se pohybuje mezi šesti a osmi tisíci eur. Ale pokud hrajete třeba ve východní Evropě, musíte se spokojit s nižší částkou.
E15: A dá se odhadnout, kolik repríz nakonec odehrajete?
Odhadnout se to moc nedá. Soubor musí mít na repertoáru více věcí, které neustále nabízí. Samozřejmě už máme několik kusů, byť mnohem kratších, než je Mirage, které hrajeme čtvrtý pátý rok. A něco jsme odehráli dvacetkrát třicetkrát. Taková reprízovost by v Česku nefungovala, neboť diváci by přestali na představení chodit. Ale díky tomu, že hodně hrajeme venku, nám počty repríz úspěšně narůstají. Nastěstí svět je velký a festivalů je také dost. Pokud se vám podaří udělat něco nadčasového, je to velká výhoda.
E15: Vy jste se okamžitě po studiích dostal ke Kyliánovi do Nizozemska. To musela být obrovská škola.
To tedy byla. Dostat se hned do takového souboru bylo opravdu skvělé. Na jedné straně zjistíte, že neumíte nic, ale na druhé jsem měl také výhodu, neboť nás v Praze velmi dobře naučili „partneřinu“, tedy práci ve dvojici s kolegou, což je v souboru Jiřího Kyliána velmi důležité, ale v Evropě, snad s výjimkou Ruska a nás, se to téměř neučí a tanečníci se to učí de facto za pochodu v souborech. Ale všechno ostatní bylo hodně nové a prvních několik let byl opravdu velký záhul.
Hrozně se těším, až budu sedět jenom v hledišti a koukat se na naše tanečníky. Rok nebo dva sice ještě tancovat budu, ale když nemusím, tak už to rád přenechám mladším
E15: Jak dlouho jste tam vydržel?
Jedenáct let. Nejdřív jsem začínal v juniorském souboru a pak jsem přešel do hlavního. A to byla obrovská zkušenost, neboť jednak sjezdíte celý svět, jednak máte samozřejmě možnost pracovat s těmi nejlepšími choreografy, kteří jsou k mání.
E15: Muselo být hrozně těžké odejít, měl jste perfektní práci, dobře placenou a zajištěnou. Proč jste se rozhodl vybudovat vlastní soubor?
Nebylo to vůbec těžké. Možná to bylo tím, že jsme měli v Kyliánovi tak skvělou inspiraci. A po nějaké době jsem začal cítit, že si chci něco zkusit po svém. Mohl jsem u Kyliána zůstat do tanečního důchodu, ale prostě to bylo takové puzení. Vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn vrátit se jednou do Prahy a založit si svůj soubor. O tom jsem vždycky snil.
E15: Vlastní soubor jste nakonec založil s Natašou Novotnou, se kterou jste se potkal právě u Kyliána. Odcházeli jste už s plánem založit soubor?
Ne, já jsem odešel dřív, ale ještě jsem působil v Nizozemsku na volné noze. S Natašou jsme se pak pracovně znovu setkali v Praze právě při zakládání vlastní skupiny 420PEOPLE. To bylo před pěti lety.
E15: Co vás odlišuje od jiných skupin moderního tance?
To, že vás něco odlišuje, by měla být priorita. U nás je to snad v první řadě kontinuita a otevřenost různým druhům spolupráce. Snažíme se udržet jistou linii, v níž jde o hledání a překvapování. Chceme, aby s námi divák zároveň vyrůstal.
E15: Když jste založili soubor, museli jste se vedle umění začít starat také o byznys. Jak to je složité?
Učíme se to za pochodu, je to vysoká škola každý den. Nastěstí se nám podařilo obklopit se šikovnými lidmi, takže máme manažerku a produkční, které s tím mají zkušenosti a znají místní prostředí. Není to tedy jenom na našich bedrech.
E15: Proti hercům či většině zpěváků máte obrovskou výhodu, že s vašimi představeními můžete odjet kamkoli do světa a všichni vám rozumějí. Je nějaký rozdíl ve vnímání moderního tance v Česku a dejme tomu třeba v Mexiku, kde jste byli před týdnem?
Snad je to pochopitelné pro všechny. Někdy jde pouze o energii, kterou z jeviště přenášíte na diváka, někdy o jednoduché, ale pro všechny srozumitelné emoce – lásku, štěstí, bolest. Ale občas lidé v Česku potřebují a vyžadují nějaký návod, aby bylo už v programu napsané, co vlastně uvidí. Tak s tím trochu bojujeme, ale teď jsme se rozhodli, že o Mirage v programu psát nic nebudeme.
E15: Ovšem jim zase nabízíte diskuze po představení, což je v divadelním světě svým způsobem unikát. Jak to probíhá a o čem všem se tam mluví?
Vždycky vyzveme diváky, že kdo chce, může zůstat, a někdy zůstane dvacet, jindy třeba osmdesát lidí. Lidé se ptají na nejrůznější věci, jak nás to napadlo, jak dlouho se zkouší, jakou roli hraje muzika. Nádherné diskuze byly třeba po představení Máje, kde je navíc zajímalo propojení herectví a tance a pak také určité kuriozity jako třeba hlína či voda na jevišti, což jsou elementy, které se běžně nepoužívají.
E15: V Máji jste používali vedle hlíny či tance ve vodě také tanec s čelovkami na hlavě. To bylo hodně převratné. Jak vlastně vznikl váš Máj?
Dlouho jsme plánovali udělat něco s Davidem Prachařem a po třech letech jsme to dali dohromady. A nakonec to bylo velmi úspěšné. Na Nové scéně to sice již po deseti reprízách skončilo, ale příští rok se chceme k Máji vrátit a vyrazit s ním do regionů. Máj má velmi silný náboj a je zajímavé, jaké jsme měli rozporuplné reakce, neboť lidem se to buď velmi líbilo, nebo vůbec nelíbilo. A podobné byly i profesionální recenze. Buď jsme dostali pět hvězdiček a sto procent, nebo jenom jednu, jako by to byl totální průšvih. Zajímavé bylo, že se o Máji psalo i po roce hraní.
E15: Vraťme se k vašemu novému představení Mirage. Proč jste si vybrali žánr stand up comedy?
Já to hrozně obdivuji. Sám bych totiž nedokázal takhle si stoupnout na jeviště a hodinu bavit diváky. I když ve skrytu duše si to asi přeji. V našem představení to bude vlastně takové nastavené zrcadlo, aby si lidé uvědomili, co za vší tou srandou může stát. Proč ti komici umí tak povídat, proč povídají o sobě včetně negativních zážitků a proč se tomu vlastně smějeme. Ostatně my tanečníci jsme jim podobní. Když vylezeme na jeviště, všechno z nás spadne a najednou nás nic nebolí a tančíme naplno. Pak se zatáhne opona a my odkulháme domů. Ale to už nikdo nevidí. A vlastně ani nechceme, aby to někdo viděl. Takže si tam hrajeme s těmito motivy.
E15: Na Nové scéně odehrajete tři představení a pak vyrazíte do světa. Už máte představu kam?
Zatím máme domluvené, že v březnu s částí Mirage zahájíme festival v Cáchách v Německu, dokonce bychom tam měli mít čtyři představení po sobě, což nemáme ani v Praze. A kam dál, to ještě nevíme, protože musíme nejdřív představení dodělat, potom natočit, sestříhat, udělat z toho DVD a rozeslat po světě. A samozřejmě nesmíme při tom udělat žádný průšvih.
E15: Jak se mezi sebou shodnete: vy umělecký šéf a Nataša šéf výkonný. Máte rozdílné názory?
Máme, ale právě tyto rozdílné názory nás umělecky tlačí a posouvají dál. Ale součástí naší práce je také důvěra a víra, že oba jdeme za stejným cílem. Bez toho by to nešlo.
E15: V tomto novém představení nastala také výrazná změna – v hlavních tanečních rolích bude z vaší dvojice jen Nataša, kdežto vy už na parketu nebudete. Proč jste se tak rozhodl a jakou roli v tom hrál věk?
Jedním z důvodů je jistě věk, je mi třicet osm let, takže už aktivní tanec tolik nevyhledávám. Dalším důvodem je, že v tak velkém a dlouhém představení je naprosto nezbytné, aby se na to někdo koukal zvenku. A pokud bych v tom měl tancovat a ještě představení sledovat jako choreograf, bylo by to náročné. Před rokem to ještě šlo, ale teď už cítím, že je to takhle lepší.
E15: Není vám líto, že už překračujete hranici mezi aktivním tancem na pódiu k uměleckému šéfovi?
Já se hrozně těším, až budu sedět jenom v hledišti a koukat se na naše tanečníky. Rok nebo dva sice ještě tancovat budu, ale když nemusím, tak už to rád přenechám mladším.
E15: Jaká je důchodová hranice u moderního tance?
Není žádná hranice. Třeba v Nizozemsku u Kyliána je vedle juniorů a normální kategorie ještě skupina seniorů, kde tancují tanečníci, teď cituji Kyliána: mezi čtyřicítkou a smrtí. Takže to také jde. Klidně v šedesáti. Ale záleží na každém z nás, jak se cítí a jak dlouho chce tancovat. Třeba Nataša v Mirage stále tancuje, a i když jí je třicet šest, musí absolvovat šestihodinové zkoušky, což není žádná procházka růžovou zahradou. Nastěstí starší tanečníci na to jdou více hlavou a tolik se netrápí jako ti mladí. Ale já už ani to nedávám. Dvě hodiny denně jako tanečník ještě zvládnu, ale šest hodin je na mě už moc.
E15: Jak o sebe dbáte?
Právě že nijak zvlášť. Samozřejmě masáže či fyzioterapeut jsou dobré věci, hlavně v mém věku, ale i tam chodím, až když už to opravdu bolí. I když záleží tom, jestli to bolí dobře, nebo špatně. Tedy jestli vím, že to přejde, nebo ne. Protože bolest je u tanečníků všudypřítomná a musíme se naučit s ní žít. Naopak když člověka něco nebolí, to je nádhera, ale to se stává jen málokdy, protože s přibývajícím věkem tělo bolí častěji a častěji.
Čtěte také:
