MINISTR ZAHRANIČÍ Jan Kavan nepůsobil důvěryhodně, když zdůvodňoval, proč uspořádal v New Yorku schůzku šéfa Novy Vladimíra Železného s investory TV 3. Údajně chtěl zabránit dalšímu útoku amerických podnikatelů na český stát podle vzoru tiskového magnáta Ronalda Laudera. Čím se však český stát vůči investorům TV 3 provinil? Jan Kavan se domnívá, že ničím. Je logické, aby se ministr zahraničí roztřásl jen před pouhou hrozbou soudního sporu?
Kavanovo mlžení však sotva překvapí toho, kdo již delší dobu sleduje chování jisté party v české sociální demokracii. Není nic špatného na tom, když šéf diplomacie v zahraničí prosazuje zájmy českých firem. Jenže celá aférka kolem schůzky v New Yorku spíše dokládá styl Kavanovy politiky velice připomínající způsob jednání Miroslava Šloufa. Jde o výrazné propojení politiků s podnikatelskou sférou a soukromými zájmy. Zkrátka novodobá verze „Já na bráchu…
Spojení politiky s byznysem však může mít různé formy. Ministr průmyslu Miroslav Grégr, který má dnes pod palcem celou ekonomiku, vyznává jiný druh politických vazeb na podniky. Grégr je přesvědčen, že stát musí zachraňovat velké firmy. Také by je měl podnítit k tomu, aby fúzovaly a vytvářely stále větší kolosy. Jen tak je možné podle Grégra držet krok s globalizací.
Spojíme–li Grégra se Šloufem a přidáme–li k tomu jejich vulgárního patrona Miloše Zemana, vyjde nám celkem přesný obrázek vlivné skupiny v čele ČSSD či její vlády. Pokud by si tato parta i do budoucna udržovala svůj vliv, nejenže by snižovala koaliční potenciál sociálních demokratů, ale také by se držela na hony daleko od vizí moderní levice. Socialistická růže dnes v Česku působí uvadle.
Moderní socialisté rovněž vědí, že je třeba mít dobré vztahy s byznysem. Britský labouristický premiér Tony Blair si získal značné sympatie podnikatelské sféry. Jeho partnerství s firmami má ovšem jiný charakter. Blair se snaží chápat potřeby podnikatelů, podpořit je tam, kde je to v zájmu celé země (třeba v oblasti moderních technologií), a nepřekročit rozumné meze regulace či daňové zátěže. Ta by neměla přespříliš omezovat firmy, stát však nehodlá rezignovat na své sociální funkce.
Na rozdíl od mnoha českých sociálních demokratů si britští labouristé a jejich voliči uvědomili, že státní orgány nejsou všemocné a nemohou zaručit třeba tempo růstu hrubého domácího produktu. Tady je opravdu na místě skepse. Jestliže dnes česká ekonomika roste, kdo může spolehlivě tvrdit, že to je důsledkem toho či onoho opatření Zemanovy vlády, nebo naopak, že jde o plody činnosti předchozích kabinetů Václava Klause?
Blairův stát hodlá plnit vlastní funkce, které spočívají ve správném nastavení pravidel, ale také v poskytování kvalitních veřejných služeb – především ve zdravotnictví či školství. Tony Blair zvítězil v posledních volbách díky slibu, že jeho vláda se zaměří právě na tyto oblasti. Stát zde zůstává hlavním garantem, ale uvítá také spoluúčast soukromého sektoru.
Není pochyb o tom, že se Česko stále potýká s dědictvím minulosti a čelí jiným problémům než hospodářsky vyspělé západní země. Přesto Grégrova megalomanie není vůbec na místě. Politici nemohou určovat, jak velké mají být jednotlivé podniky. Globalizace je pro ně naopak výzvou, aby se postarali o férovou hospodářskou soutěž – tak jako to uplatňováním antitrustových zákonů činí Evropská unie i Spojené státy. Moderní levice by neměla spoléhat na přehnané zásahy do ekonomiky, nýbrž na vytváření funkčních nadnárodních pravidel. Je–-li mezinárodní byznys, musí mít také své mezinárodní mantinely.
Realističtí socialisté by rovněž měli vědět, že je třeba umět hospodařit. Jestliže Miroslav Grégr neustále zlehčuje riziko rostoucího státního dluhu, škodí tím pověsti sociální demokracie.
Mnozí lidé v ČSSD mají bezpochyby blízko k moderní evropské levici. Ti však v dnešní vládě většinou nesedí.
