Skončí Scholz jako zachránce, nebo jako Stehlíci?
Kladenský průmyslový skanzen Poldi se z velké části ztratil do nenávratna. Německá firma Scholz Stahlzentrum–Ost, která v něm hospodaří již pět měsíců, totiž rozebrala letité válcovny a odkázala je do šrotu. Jejich haly budou zbořeny a pozemky mají být nabídnuty novým investorům. Do minulosti se tak propadne větší část tovární plochy. Znamená to definitivní konec kdysi slavného gigantu? Bez zařízení, které nyní končí v pecích, už totiž Poldi nebude moci nabízet válcované výrobky. Plníme plán. „Držíme se podnikatelského plánu, se kterým jsme Poldi kupovali, říká jednatelka společnosti Scholz Jana Ludwigová. „Zastaralé části továrny jdou do šrotu a z výnosů hodláme financovat perspektivní výrobu – tedy nikoli válcované, ale kované produkty. Tvrdí, že desítky let staré válcovací stolice neměly naději na přežití – současná tvrdá konkurence vyžaduje moderní efektivní provozy. Odbory jsou proti. Šéf odborů v Poldi Stanislav Tomášek je ovšem názoru, že ocelárny nemohou přežít bez možnosti následného zpracování hrubé výroby: „Je jasné, že tohle je konec velkého hutnictví v Kladně. Dvě třetiny továrny zmizí ve šrotu a firma Scholz si z toho v klidu zaplatí úvěr. Že jdou výnosy do modernizace? Já tam žádné nové investice nevidím. Tomášek sice uznává, že válcovny nepatřily k nejmladším, ale jejich věkový průměr se nijak neliší od obdobných zařízení, která běžně používají ostatní tuzemští producenti. „Ostatně Scholz je podle mých informací známý jako likvidátor firem v nových německých spolkových zemích, stačí se podívat na jeho činnost v minulých letech, dodává. Zmizely i podlahy. K nářkům odborářského bosse se přidává i bývalý šéf jedné z oceláren Tomáš Hanzlík: „Nejen stroje, ale i litinové podlahy už jsou pryč. Myslím si, že Scholz může získat v Poldi šrot za čtyři miliardy korun. Pokud by to byla pravda, kupní cena Poldi ve výši necelých 400 milionů korun by se německé firmě zaplatila více než desetinásobně. „Vše padá na hlavy konkursních správců, kteří nezahrnuli do účetních odhadů cenu šrotu tak, jak se to stalo s ocelárnou Dříň, říká Hanzlík. „Tohle celé je nesmysl, od začátku jsme tvrdili, že perspektivu vidíme v jiných než válcovaných výrobcích a že se nepotřebných zařízení zbavíme, oponuje Ludwigová. Její kolega Zdeněk Štěpánek dodává, že cena šrotu z Poldi zdaleka nemůže dosáhnout čtyř miliard korun: „Když budu optimista, tak je tady šrotu tak za miliardu, říká. „Tyto prostředky spolkne výroba. A haly? To nejsou haly, ale zříceniny. Jeho slova dokládá vzhled starobylých budov: oprýskané omítky, rozbitá okna a celek podobný Stalingradu po obklíčení šestou hitlerovskou armádou. Vedení Scholze podpírá své argumenty ekonomickými údaji za posledních pět měsíců. Příjmy ze zpracování šrotu dosáhly zhruba dvaceti milionů korun, zatímco výnosy z vlastní produkce oceli částky o více než deset milionů korun vyšší. „Likvidace začala loni v listopadu, když vynásobím odvezené tuny jejich cenou, vyjde mi 350 milionů korun, říká k těmto číslům Tomáš Hanzlík. „Buďto tedy Scholz prodává šrot za cenu hnoje, nebo utržené peníze do Poldi prostě nejdou. V činnosti jsou nyní největší Ocelárna I, kovárny, zušlechťovací a dokončovací provozy. Objem výroby se ovšem pochopitelně nedá s minulými dobami srovnat. Měsíčně nyní Ocelárna I vyprodukuje zhruba 350 tun oceli, před pěti lety za dob panování Vladimíra Stehlíka jí na stejné množství stačil jediný den. Budoucnost plná otazníků. „I kdyby Scholz hutě netuneloval, takhle miniaturní výroba nemá naději na úspěch, míní Stanislav Tomášek. Pesimistou je i Tomáš Hanzlík: „Myslím, že koncem roku skončí činnost kovárny a později celá výroba. Ocelárny přestanou existovat. Naopak Zdeněk Štěpánek tvrdí, že Poldi má před sebou růžové zítřky. Firma hodlá v budoucnu ročně produkovat 18 tisíc tun nástrojové a rychlořezné oceli, která bude dále kovárensky zpracována do kulatiny, plochých profilů a kvadrátů. Roční tržby mají dosáhnout 750 milionů korun. „Za pět měsíců ovšem nelze čekat zázraky, říká Ludwigová. Kapka v moři. Jen jedno je nyní v Kladně jisté: hutě už nikdy nebudou zaměstnávat tisíce lidí, jako tomu bylo dříve. Před rokem 1990 v jejich prostorách (tehdy ve Spojených ocelárnách) pracovalo dvacet tisíc lidí, ještě za Stehlíka bouřilo na jeho manifestacích šest a půl tisíce lidí. Scholz nyní zaměstnává 350 pracovníků, proti dobám minulým tedy pouhou kapku v moři.
