Čím víc za nás a o našich penězích rozhodují jiní, tím většími loutkami se stáváme
V nepříznivé hospodářské době jsou krátkodobá řešení mnohem přitažlivější. Lidi přitahují populistické názory a méně usilují o dlouhodobé životní plány. U většiny politiků je to navíc každodenní záležitostí. Ekonomové řeší dilema takzvaných záchranných stimulačních balíčků. Dle keynesiánské doktríny je nutné za ekonomického poklesu nahradit nedostatečnou poptávku vládními výdaji. Nedávno schválený Obamův balíček je poslední a zároveň největší, jaký si lze představit. Většina ekonomů jej kritizuje, protože trochu ztělesňuje předvolební program demokratů. Také se však říká, že se něco udělat musí, neboť je třeba zabránit volnému pádu světové poptávky. V čem je tedy problém? Proč klesá světová poptávka?
Teorie rozbitého okna
Světové výrobní kapacity byly budované v době až příliš umělého a neudržitelného ekonomického růstu. Mnoho podnikatelů přestřelilo a investovalo špatně. Hospodářská recese není nic jiného než proces kvalitativního přizpůsobení a přesunutí kapitálu do efektivnějších oblastí využití. V tom spočívá důvod, proč tolik ekonomů poukazuje na škodlivý vliv státních výdajů, které mají nahradit šetřící spotřebitele a podnikatele. Stát většinou poskytuje peníze nejvíc skomírajícím místům, protože politický populismus je tam nejúčinnější. Stát tím penězi daňových poplatníků udržuje při životě nepotřebné kapitálové struktury. Lidé třeba dávají najevo, že nepotřebují tolik aut, a ekonomika se tomu má přizpůsobit. Politici však raději přijdou s návrhy šrotovacích prémií, kterým se již v 19. století vysmíval slavný ekonom Frédéric Bastiat. A popsal je jako „teorii rozbitého okna“. Zasklení zbytečně rozbitého okna je na úkor nějakého mnohem efektivnějšího výdaje. Proč však potom nešrotovat opravdu důkladně? Dotažení této úvahy ad absurdum neznamená nic jiného, než že cestou z krize je zbrojení a válka. Tehdy nastane opravdu důkladné „sešrotování“, aby následně mohla ekonomika rozkvést v plné kráse.
Zadlužování budoucích generací
Dnešní dění v anglosaských centrech „svobodné tržní ekonomiky“, tedy tisk peněz, je ryzím projevem válečné ekonomiky. Státy zadlužené ve vlastní měně se mohou jednoduše zbavit části narůstajícího břemene stejně jako vždy v poválečných letech. Vše je jen otázkou míry znehodnocení. Proto se také hlavní držitelé amerických státních dluhopisů hlasitě ozývají. Tisk peněz nevytváří bohatství, jen ředí kupní sílu jejich současných držitelů ve prospěch nových. Můžeme být vděční, že Československá republika po první světové válce zažila Rašínovu deflační politiku. Ta byla ostrůvkem stability v moři inflace a především hyperinflačního tsunami v tehdejší Výmarské republice. Fatální otázka však zní: Zažíváme skutečně nějakou válku? Je nutné „válčit“ proti lidem, kteří „sobecky“ drží peníze, neutrácejí, a proto musíme vyvlastňovat i potomky našich dětí s pomocí inflace a obřích deficitů? Je třeba opravdu „válčit“?
Lidé se stávají rukojmími agregátního politického uvažování, pro které je nezajímavé vnímat individuální preference. Ve jménu „vyšší“ agregátní výkonnosti se zadlužují budoucí generace. Stane-li se řetězec dluhů a vnějších nerovnováh neudržitelný, prostě se jednou za několik desítek let natisknou peníze, nastane drsnější období stagflace a poté se pokračuje. Dlouhodobý ekonomický růst je tím kvůli distorzím relativních cen a peněžní iluzi mnohem nižší. V mezidobí pak centrální bankéři ujišťují, jak úspěšně „krotí“ inflaci. Nekrotí. Jde o další statistickou iluzi.
Posílení morálního hazardu
Je třeba rozlišovat mezi růstem indexu spotřebitelských cen a inflací v pravém historickém smyslu – tedy růstem peněžní nabídky. Arbitrárně stanovené cenové indexy byly opravdu většinou stabilní – jak v období před velkou hospodářskou krizí, tak na začátku 21. století. Právě manipulační „inflační“ cílování v době prudkého technologického rozvoje však vede k tomu, že se expanzivní politika neprojevuje v indexu spotřebitelských cen, ale v nafukujících se bublinách na trzích aktiv. V důsledku státních regulací a všeobecného optimismu bubliny praskají příliš pozdě, čímž jsou pády mnohem tvrdší. Finanční oblast pak „hrozí“ politikům, že pokud nedostane pomoc, stáhne celou reálnou ekonomiku v důsledku systémového selhání. Výsledkem je další systémové posílení morálního hazardu, který ničí individuální odpovědnost, což vytváří podhoubí pro ještě drsnější budoucnost. Převracejí se příčiny a následky. Regulace finančních trhů je dnes už natolik velká, že si lze jen obtížně představit větší. Státní regulace však vytlačuje soukromou samoregulaci. Investoři až příliš důvěřují byrokratickým „zárukám“ – o to méně pak vlastnímu úsudku. Byrokracie vytlačuje soutěž o dlouhodobou podnikatelskou reputaci. Bubliny se o to více nafukují a bobtnají a pyramidy, jako byla Madoffova, o to déle rostou. Problém není v nedostatečné regulaci, ale v tom, že byrokratická regulace je selháním sama o sobě.
Společný jev
Společným jevem krizových momentů je, že se za poklesu popisuje situace horší, než ve skutečnosti je, aby bylo možné získat co nejvíc peněz od daňových poplatníků. Šíří se skutečná demagogie strachu, která má lidem vnuknout, že bez státu by se ekonomika zhroutila. Základ tvoří útok na přirozené společenské regulativy ve jménu „spásy civilizace“. Většina 20. století byla ve znamení rozmachu doktríny nejvulgárnějšího etatistického materialismu a utilitarismu, která ničí individuální aspekty lidského konání a rozhodování. Tiskařský stroj na peníze umožnil totální války v důsledku neomezené možnosti konfiskace majetku. Sociální inženýrství „sešrotovalo“ staré civilizační principy ve jménu „společenského blaha“. Civilizační pokrok, ekonomická udržitelnost a kvalita života závisejí na kvalitě individuálního rozhodování, vnímání odpovědnosti, rizika a investování každého člověka. Čím víc za nás a o našich penězích rozhoduje někdo jiný, tím většími loutkami se stáváme. Tedy o nás bez nás. Skutečně však pro nás?
Trend
Světové výrobní kapacity byly budované v době až příliš umělého a neudržitelného ekonomického růstu.
Mnoho podnikatelů přestřelilo a investovalo špatně.
Hospodářská recese není nic jiného než proces kvalitativního přizpůsobení a přesunutí kapitálu do efektivnějších oblastí využití.
V tom spočívá důvod, proč tolik ekonomů poukazuje na škodlivý vliv státních výdajů, které mají nahradit šetřící spotřebitele a podnikatele.
Situace
Regulace finančních trhů je dnes už natolik velká, že si lze jen obtížně představit větší.
Státní regulace vytlačuje soukromou samoregulaci.
Investoři až příliš důvěřují byrokratickým „zárukám“ – o to méně pak vlastnímu úsudku. Byrokracie vytlačuje soutěž o dlouhodobou podnikatelskou reputaci.
Bubliny se o to více nafukují a bobtnají a pyramidy, jako byla Madoffova, o to déle rostou.
