Žádné daně, byrokracie ani paternalismus; namísto toho levné peníze, rychlý internet a moře plné ryb. Vítejte v Mogadišu, městě, které se živí strachem.
Vypadalo to trochu jako výjev z filmu Černý jestřáb sestřelen. Před branou zahrady luxusního klubu vybuchla dodávka a probořila zeď; dovnitř vtrhli čtyři maskovaní muži ozbrojení samopaly a začali střílet do večeřících hostů. Vzápětí začala palbu opětovat místní ochranka; za pár minut byli mrtví všichni útočníci a s nimi šestnáct hostů a tři členové ochranky.
Tak popsala letní incident Manar Moalinová, třiatřicetiletá majitelka klubu na okraji somálského hlavního města Mogadišo, německému týdeníku Der Spiegel. Útočníci podle všeho pocházeli z ozbrojené islamistické skupiny aš-Šabáb. Důvodem jejich počínání byla podle odhadu Moalinové nejspíš skutečnost, že jim předtím odmítla zaplatit výpalné; jako druhá nejpravděpodobnější možnost se jevilo, že někdo z konkurenčních podnikatelů v oblasti dostal zálusk na její klub a střelce si prostě najal.
Reemigrantů přibývá
Čekali byste možná, že za takového stavu věcí majitelka sebere svých pět švestek a odtáhne někam do krajů méně bouřlivých. Koneckonců, samopalníci a pyrotechnici aš-Šabábu pozabíjeli jen za poslední rok 4200 lidí. Jenže je to jinak: Moalinová se vrátila z emigrace v Itálii a Británii před třemi lety a nikam se stěhovat nehodlá. A není v tom zdaleka sama. Za poslední dva roky přibylo do Mogadiša na 100 tisíc reemigrantů; nemluvě o těch, kteří do města přicházejí z různých koutů Somálska vždycky, když zemi hrozí hladomor, což je plus minus pořád (naposledy letos v létě; v letech 2012 až 2014 zemřelo na následky podvýživy 260 tisíc lidí).
Spoléhat na nějaký kolektivistický nesmysl, jako je policie, tady nikoho nenapadne; hezky jedná každý sám za sebe.
Co vede lidi k tomu, aby houfně jezdili do zhrouceného státu, kde z jedné strany číhá hlad a z druhé džihád? Jakkoli to zní šíleně, odpověď zní: peníze. V Mogadišu kvete byznys, kam se podíváte. V hlavním městě země, kde 70 procent lidí žije z méně než dvou dolarů na den, může nový dům přijít i na sto tisíc dolarů.
Následuje logická otázka: Jak je to možné? Odpověď je ještě šílenější než na otázku předcházející: Hlavními zdroji tamních příjmů jsou válka, násilí a strach z nich.
Atlantova přísaha
„Přísahám, při svém životě a své lásce k němu, že nikdy nebudu žít k vůli někoho jiného ani nikoho jiného nebudu žádat, aby žil k vůli mé,“ zněla přísaha, již musel složit každý nový příchozí do Mulliganova údolí, fiktivní uzavřené obce, již kamsi do Skalistých hor zasadila Ayn Randová v knize Atlas pokrčil rameny. Ačkoli je považována po bibli za druhou nejvlivnější knihu americké historie, od prvního vydání v roce 1957 se jaksi neformálně mělo za to, že trocha odstupu při jejím čtení neuškodí, jak už to u politických radikálů bývá; že je prostě krapet přepjatou reakcí na bolševický kolektivistický marasmus. Dnešní Mogadišo však žije podle její přísahy téměř doslova.
Vysvětlení je třeba vzít maličko zeširoka. Somálsko - kdysi Punt, země bohů, či podle jiné definice oblast, kam staří Egypťané jezdili za obchodem - dostalo neřešitelný konflikt do vínku ještě dříve, než coby samostatná země vůbec vzniklo. Británie, jež po porážce Itálie ovládala po roce 1945 celý východ Afriky, ponechala výměnou za předcházející válečné spojenectví sousední Keni a Etiopii rozlehlá území obydlená etnickými Somálci (koneckonců i část Etiopie přiléhající k Somálsku se jmenuje také Somálsko, aby se to nepletlo).
Když se pak v roce 1960 spojila část ovládaná Brity (pod názvem Somaliland) s částí původně ovládanou Italy, jež po válce fungovala pod správou OSN (opět pro zjednodušení pod názvem Somaliland), první myšlenkou nově samostatné politické reprezentace bylo dobýt ztracená území zpět. Každý etnický Somálec, ať žil kdekoli, byl automaticky občanem Somálské republiky. To známe i odjinud, Ataturk hlásal: „Turkem je každý, kdo chce Turkem být.“ A Maďaři to vidí úplně stejně jako Somálci.
Demokratická republika
Prvním nepřítelem na ráně byla Etiopie. V Addis Abebě však zrovna našli mocného studenoválečnického spojence v Sovětském svazu, pročež myšlenka Velkého Somálska zůstala nenaplněna, což zase podrazilo nohy vládě. Prezidenta Širmarkeho zastřelil v roce 1969 jeho vlastní bodyguard a do týdne byla u moci armáda v čele s Muhammadem Siadem Barrem. Ten přejmenoval stát na Somálskou demokratickou republiku; v souladu s tím pozastavil platnost ústavy, parlament i Nejvyšší soud, zakázal politické strany a rozhodl se budovat socialismus sovětského střihu. Když na konci studené války přestal být soudruh Siad, jak si nechával říkat, pro Moskvu zajímavý, měl jeho režim po ptákách. Nenechal po sobě nic než úrodnou půdu pro občanskou válku klanového typu, jak ji známe později i z Iráku, Afghánistánu nebo nejčerstvěji ze Sýrie.
Však také nic jiného v Somálsku po pětadvacet následujících let nebylo; buď válka, nebo hladomor, případně obojí. A vzali to hoši od podlahy: od Barreho pádu neměla žádná vláda pod kontrolou celé somálské území.
Mezitím samozřejmě účastníci konfliktů modernizovali, pročež někdejší nacionalismus ustoupil radikálnímu islamismu. „Z mnohých šéfů ozbrojených skupin se prostě stali náboženští vůdcové,“ řekl Spiegelu poslanec somálského parlamentu, jenž nechtěl být jmenován, protože se obával odplaty. „Je jednodušší tak mobilizovat mladé lidi,“ řekl. V zemi, kde je přes 70 procent lidí pod 30 let, to má svoji váhu.
Právě tak rekrutuje své lidi aš-Šabáb, dnes nejakceschopnější organizace v zemi, vládu nevyjímaje. Skupina, považovaná za tamní odnož al-Káidy, musela v roce 2011 hlavní město opustit, ale na jihu země vládne téměř neomezeně dál. A co víc, drží pod krkem spoustu podnikatelů v Mogadišu, od kterých vybírá výpalné; třeba ty nejdražší hotely platí i 50 tisíc dolarů měsíčně. Když se loni vláda pokoušela prosadit tresty za placení výpalného do rukou aš-Šabábu, splakala nad výdělkem. „Nemůžete jako vláda někomu zakazovat platit, když mu pak nedokážete zaručit bezpečnost,“ řekl již zmiňovaný poslanec.
Zbytečná vláda?
Tím se konečně dostáváme k současnému stavu věcí. Vláda sice existuje, ale v mnoha směrech pouze na papíře. Jak už bylo řečeno, není schopná zajistit bezpečnost, ale neumí ani vybírat daně. Podnikatelský modus operandi se tak oproti civilizovanému světu mění: každý se o bezpečnost stará sám, ať už platí výpalné, nebo si drží vlastní kvazivojenskou jednotku (jako Moalinová ve svém klubu). Spoléhat na nějaký kolektivistický nesmysl, jako je policie, tady nikoho nenapadne; hezky jedná každý sám za sebe. John Galt, hrdina zmíněné knihy paní Randové, by zaplesal.
Absence daní město pochopitelně přetváří. Semafory neexistují a přednost v jízdě má ten, kdo má početnější svitu; kanalizace funguje, jen když se jí zachce. Ale třeba telekomunikační firmy, které přišly na pole neorané, poskytují v Mogadišu lepší a rychlejší internet, než jaký je k dispozici na většině území černého kontinentu. V roce 2012 otevřela pobočku první tamní banka od roku 1991 s návodným názvem First Somali Bank; za půl roku musela zavřít, ale od té doby otevřelo jedenáct dalších finančních ústavů. Se stavebními firmami se roztrhl pytel.
„Všechno je tady byznys,“ řekl Spiegelu tamní podnikatel, jenž se představil jen jako Mac. „Somálsko je zemí, v níž je skoro všechno nedostatkové, kde skoro nic nefunguje, panenskou zemí bez zaběhaných struktur - je to prostě fantastické,“ dodal.
Odkud se však v Mogadišu vůbec berou peníze, můžete se nyní právem zeptat. A bude to dobrá otázka, protože odpověď na ni zároveň ozřejmí, co tedy dělá vláda, která neumí skoro nic (například spočítat obyvatele - v hlavním městě žije podle odhadů dva až tři miliony lidí). Je kanálem pro dosud největší byznys, jenž v zemi existuje - a tím je mezinárodní humanitární a rozvojová pomoc. Jen pod dohledem OSN putuje do země 1,2 miliardy dolarů ročně; o dalších zdrojích bude řeč zanedlouho.
Ztracené stamiliony
Tyhle peníze Somálci dostávají, protože jejich země je zpustošená válkou - a dobře to vědí. Zatímco na severu země se ke svým deklarovaným účelům podpora dostane, ale - jak znovu říká nejmenovaný poslanec - na jihu země je to docela jinak. Protože vláda nemá řečené území pod kontrolou, nechává za sebe jednat neziskové organizace. Ty se nějak musejí dělit s aš-Šabábem a patrně i s jednotkami keňské armády, jež si na jihu země udržuje přítomnost a vliv; v jakém poměru, nikdo přesně neví, protože to nelze kontrolovat. Podle odhadů odpovědných pracovníků OSN se k původně určeným recipientům dostane jen zhruba deset procent.
I lidé z OSN přiznávají, že jsou si vědomi toho, že jsou v zemi zapotřebí právě proto, že je na tom zle. Soukromé bezpečnostní firmy podle zdroj Spiegelu přímo aš-Šabábu platí za útoky, aby pak samy mohly požadovat vyšší gáže. Jestliže jinde jde výtěžek z byznysu na financování ozbrojených konfliktů, zde je tomu právě obráceně: válčí se, aby penězovod nevyschl.
Domácí byznysmeni s širokými rameny a ostrými lokty nejsou zdaleka jediní, komu se bezmocná vláda v Mogadišu hodí. Svou šanci ve zhrouceném státu vycítil i turecký prezident Erdogan. Obrat k lepšímu v bezpečnostní situaci - 4200 mrtvých ročně v Mogadišu znamená lepší časy - se datuje od roku 2011, kdy zemi navštívil coby první neafrický vůdce od doby George Bushe staršího. Vzal s sebou manželku a nenechal se obklopit bodyguardy, vyvolával tím dojem normálnosti. Osvědčil výborný odhad.
Turecká jízda
Somálci byli nadšeni. Mnoho pěti- a šestiletých chlapců v Mogadišu dnes nosí jméno Erdogan, zatímco mezi dívkami se rozmohly Turkiye a Istanbul. A Erdogan u toho nezůstal. Poslal vojáky, aby pomáhali vládě alespoň odsunout aš-Šabáb z Mogadiša. Postavil dvousetlůžkovou nemocnici, již sám přijel předloni otevřít. Nechal kousek za hlavním městem otevřít vojenský výcvikový tábor. Dotuje tamní vládu dvěma miliony dolarů měsíčně, chce postavit nový parlament a v plánu má výstavbu největší a nejvýstavnější turecké ambasády na světě.
Když dnes přiletíte na jediné somálské mezinárodní letiště Aden Adde, dosednete na ranvej, již postavila turecká firma Tika. Tamní nablýskaný terminál provozují její krajané z firmy Favori. Pokud uvidíte náklaďák odvážející odpadky, vězte, že jej pořídil Turecký červený půlměsíc; tamní dlažbu vyrobila firma, jejíž vybavení pořídila istanbulská radnice. Celkem Turecko za posledních pět let nasypalo podle listu Financial Times do Somálska 400 milionů dolarů výměnou za pozici v Mogadišu, o níž se třeba Američanům ani nesní, ačkoli dávají přes 400 milionů každý rok.
Erdoganovo geostrategické uvažování ještě doplňují přírodní zdroje. Na jihu Somálska je uran - ačkoli by se ho při dnešních cenách nevyplatilo těžit, což je svého druhu štěstí, protože by jinak hrozilo, že jej as-Šabáb bude dodávat Íránu. Norští experti na otřesy půdy z firmy Spectrum zkoumají, jestli po Tanzanii, Keni a Mosambiku se najde ropa i v Somálsku. (V provincii Puntland, která mimochodem zvažuje odtržení od zbytku země, se podle Asia Economic Institute o totéž pokoušela čínská státní ropná společnost CNOOC.)
Zástupci čínských potravinářských firem mezitím jednají jak s Mogadišem, tak s aš-Šabábem o možnostech výstavby továren na zpracování ryb. Zatímco čínští velkorybáři za použití metod legálních 1 nelegálních vyplenili za poslední čtvrtstoletí svá moře, Somálci se věnovali především úsilí o likvidaci vzájemnou, takže ryb v jejich vodách zůstalo požehnaně.
Články z válkou prosperujícího Mogadiša mají jedno společné: hovor reportérů s jejich zdroji bývá přerušován občasnou střelbou či výbuchy. Reportér sebou vždy škubne, zatímco domácí zůstávají klidní. Už si zvykli, jak to zní, když Atlas krčí rameny.
Dále čtěte:
