Spor o Lisabonskou smlouvu v ODS je v podstatě střetem dvou stran pod jedním názvem
Pouhými pěti hlasy nad ústavou předepsaným 120hlasým minimem schválila sněmovna Lisabonskou smlouvu (LS). Že to ale trvalo! Šéfové států a vlád Evropské unie, za Českou republiku Mirek Topolánek, podepsali novou unijní smlouvu v Lisabonu 13. prosince 2007. V lednu 2008 ji vláda odeslala Parlamentu a 1. dubna prošla prvním čtením ve sněmovně. Z iniciativy senátorů ODS však vzápětí putovala k Ústavnímu soudu. Ten 26. listopadu 2007 neshledal mezi LS a českým ústavním pořádkem rozpor, a proto proces jejího schvalování mohl pokračovat. Soud však nezkoumal Lisabonskou smlouvu jako celek, nýbrž jen ty její části, jež ve svém podání zpochybnil Senát. Rozhodl však jednomyslně a je nepravděpodobné, že by dal za pravdu nějakým dalším výhradám, pokud by byly vznesené.
Přesto část senátorů ODS pro případ, že by po sněmovně prošla LS i Senátem, sumíruje další podání k Ústavnímu soudu. Odvolat se k němu by se po schválení Lisabonské smlouvy mohl i prezident republiky Václav Klaus a její ratifikaci oddálit také tím, že by otálel s jejím podpisem. Co by následovalo? Část právníků míní, že prezident je při ratifikaci nepominutelný, zatímco jiní to zpochybňují. S odkazem na fakt, že moc Parlamentu je odvozená od lidu, jímž je volen, zatímco prezidentova následně od Parlamentu, se domnívají, že Parlament či vláda by se mohly obrátit na Ústavní soud, aby ratifikaci LS prezidentovi uložil. Čím nás však Václav Klaus, až ta chvíle nadejde, překvapí, je při jeho kreativitě obtížné odhadnout. Kdysi se držíval zásady, že do poslední chvíle bojuje, ale dospěje-li ke zdi, hlavou o ni netluče. Ústavní tahanice nejspíš riskovat nebude, leč Lisabonskou smlouvu možná nepodepíše, jak už z Hradu prosáklo, před opakovaným irským referendem plánovaným na říjen.
Vraťme se do reality minulého týdne. Ze 79 členů klubu (a celkem 81 poslanců) ODS jich pro LS hlasovalo 33 včetně Topolánka a všech ministrů-poslanců strany. Že je to pramálo na stranu, jejíž předseda a premiér v jedné osobě Lisabonskou smlouvu v prosinci 2007 podepsal? Jak pro koho! Rebel Vlastimil Tlustý, Topolánkem titulovaný „ten člověk“, je názoru, že „ti, kteří… v ODS hlasovali pro Lisabon bez podmínek a proti usnesením kongresu, by měli ze strany odejít“. On v ní zůstane, neboť od tohoto průlomového hlasování jsou prý rebely Topolánek a jeho lidé. Synchronně s Tlustým, prvně po porážce na kongresu ODS, se ozval pražský primátor Pavel Bém s varováním, že se „dále prohloubil proces vnitřní eroze ODS a strana se pro veřejnost odklonila od další části svého programu“. Dalo se čekat, že jen co se naskytne vhodná příležitost, Bém vykope válečnou sekyru.
Nebylo to jen tak, že někteří pražští poslanci ODS a Bémovi spojenci hned po schválení LS ve sněmovně Topolánka dvakrát „podsekli“. Nejprve pomohli ČSSD a KSČM zamítnout změny zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, dávající občanským sdružením právo napadnout úřední rozhodnutí. Předseda zelených Martin Bursík pohrozil, bude-li podobná koaliční neloajalita pokračovat, jejich odchodem z vlády, což si však pražská ODS dávno a vroucně přeje. Pak přišly na řadu protikrizové zákony o snížení daní a Bémovi blízcí pomohli opozici oddálit jejich projednávání. Jistě, poslanci Petr Bratský, Jan Bürgermeister a Jiří Janeček odmítají, že jsou „novými rebely“, ale stejně jako Tlustý, Alena Páralová, Juraj Raninec a Jan Schwippel už nepatří k těm, na něž může Topolánek v kritických chvílích vsadit.
„Další bitva se odehraje v Senátu,“ věstí Topolánek. Pohříchu to nemusí být jen o Lisabonskou smlouvu, ale i o budoucnost ODS. Odhlasování LS podmiňují senátoři ODS splněním dvou podmínek: předchozím schválením smluv o americkém radaru v Brdech a novel jednacích řádů sněmovny a Senátu, jež znemožní vládě předat bez souhlasu Parlamentu do Bruselu další kompetence. Pokud však Obamova administrativa potvrdí, že radar pro ni není prioritou, sněmovnou příslušné smlouvy hned tak neprojdou. Trouflo by si i pak sedm senátorů ODS, prý rozhodnutých Lisabonskou smlouvu podpořit, pro ni hlasovat a porušit usnesení stranického kongresu? S ohledem na ústavu muselo být formulováno jen jako doporučení, nikoli jako příkaz, což někteří delegáti chtěli. Tak či onak, ten, kdo doporučení poruší, bude obviněn z neloajality a zrady programu ODS. Dnes je však zřejmé, že v ODS jde o programy dva. Ten Bémův je euroskeptický, zatímco eurorealista Topolánek chce přece jen raději sedět u unijního stolu a odtud spoluurčovat budoucnost Evropy. Bém by možná raději seděl jinde, ale kde, s kým a zdali by to desetimilionovému českému státu zaručilo mezi Ruskem a Německem lepší příští než v EU, není známo. Jde o střet vlastně už dvou stran pod hlavičkou ODS. Ano, je při něm v sázce její vnitřní eroze. Leč horší by bylo, kdyby se při střetu obou či kolika proudů v první vládní straně jejich protagonisté přetahovali o volant a v příkopu nezaviněně skončili my všichni.
