Politický poplach po ústeckoorlickém verdiktu
Česká politická garnitura konečně našla nepřítele republiky a tím i své téma. Od té doby probíhají horečná jednání, která na nejvyšší úrovni svolávají předseda vlády Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus. Každý den se na prvních stránkách novin objevují závěry z těchto schůzek, jejichž cílem je „nalezení postupu, jak posílit restituční hranici 25. 2. 1948“. Rozhodnutí ústeckoorlického soudu, kterým byla Františku Oldřichu Kinskému vrácena část rodového majetku, je popisováno jako „prolomení této hranice“ a bylo impulsem ke sjednocení parlamentních politických stran v jeden bojový šik.
Závěry politických porad jsou jednoznačné: hranici musíme opevnit (novelizovat zákony, možná i ústavu, vynutit žádoucí sjednocující judikát Nejvyššího soudu) a udržet, navíc povolat do zbraně ochránce země české (právní experty a zákonodárce) a prolomenou hranici zase zacelit. Jinak nám hrozí, že tou dírou po Františku Oldřichu Kinském k nám začnou proudit další nepřátelé.
Pokud boj o hranici prohrajeme, tak se podle ministra kultury Pavla Dostála, hlavního ideologa celé bitvy, „budeme muset smířit s tím, že časem bude ČR, co se týká zemědělské půdy či kulturních památek, rozparcelována mezi některé fyzické osoby pocházející z rodin, na něž byly po válce uplatněny Benešovy dekrety v důsledku jejich kolaborace s nacisty.“ (Právo 3. července)
Jednotu přístupu politických stran k tomuto tématu, skutečnou politickou národní frontu, demonstrují nejen souhlasná vystoupení zástupců jednotlivých partají, ale například i text generálního ředitele Národní galerie Milana Knížáka: „Jen jsme si odhlasovali vstup do Evropské unie, a už se z oficiálních německých míst ozývají hlasy o zrušení dekretů prezidenta Beneše. U našich soudů leží spousta majetkových žalob, které podávají potomci nacistických rodičů a naše soudy jim majetky pomalu, ale jistě vrací. Náš tisk je ve velké většině v německých rukou, a proto k podobným snahám mlčí, nebo dokonce hájí německá stanoviska.“ (Lidové noviny 3. července) Je zřejmé, jakou hranici válečnická metafora evokuje v první řadě a která země reprezentuje v myslích lidí zájmy nacistů. Knížák to ostatně spojil zcela polopatisticky vulgárně.
Slova mohou být banální a nudná, magická a čarovná, zlá a útočná, veselá a hravá, ale nikdy nevinná. Metafora Benešových dekretů a 25. února 1948 jako „hranice“ je teritoriální a válečnická a stejně jako každá skutečná válka je tato metafora nebezpečná. Potravou metaforám jsou lidské vášně a zároveň jejich nové proudy probouzejí. Válečnická metafora boje o hranici vyvolává staré strachy, nenávisti a rány.
Sociologie a ekonomie běžně pracují s teorií samosplňujících se proroctví. Nejznámější je příklad fámy o vážných potížích a nedostatku likvidity nějaké banky – po jejím úspěšném rozšíření bude banka (bez ohledu na předchozí stav) skutečně mít vážné potíže a nedostatek likvidity. Nejen samosplňující se proroctví jsou však příkladem, kdy se slova zhmotňují. Nevím sice o žádné teorii, která by popisovala důsledky zhoubných metafor, můžeme však pozorovat, co všechno válečnická metafora přivede k životu.
Pokud na chvíli zapomeneme na všechny schůzky, které svolali Špidla, Klaus, Dostál a Rychetský, na všechna jejich vyjádření a výzvy, bude ihned po válce. Německý parlament zamítl návrh požadující zrušení Benešových dekretů, vznesený při jednání o rozšíření Evropské unie, a schválil vstup deseti kandidátských zemí jednoznačnou většinou – 575 poslanců pro a jen jeden proti. A stejně tak žádný český soud neprolomil a ani nezpochybnil Benešovy dekrety. František Oldřich Kinský získal zpět majetek, neboť jeho advokát přesvědčil soud, že mandantovi nemohlo být a nebylo nic po válce konfiskováno a že je tedy nadále oprávněným majitelem žalovaných nemovitostí.
Teprve politické tance v knihovně dekretů prezidenta Beneše a politický tlak na soudy, tedy aktivita, jíž řada našich politiků nyní věnuje snad veškerý svůj čas, jsou problémem. Ty mohou být zdrojem napětí v naší zahraniční politice, zhoršení vztahů s jedněmi z klíčových partnerů, s Německem a Rakouskem, a také vyvolat atmosféru všeobecné přijatelnosti politického ovlivňování probíhajících soudních sporů. Je podezřelé, když tři české soudy neočekávaně odročí další probíhající spory s šlechticem Kinským, jen pár dnů poté, co se v případu začala angažovat moc výkonná.
Politici by měli, dokud je ještě čas, opustit své šílenství, snad probuzené vedry minulých týdnů, a zkusit se zase chvíli věnovat nudné a nepříjemné práci nad reformou veřejných financí. Nakonec totiž čert vzal hájenku i s kusem lesa, kterou by mohli vyrvat z rukou šlechty, když mezitím neřešená témata, jako jsou reforma zdravotnictví, armády či penzijního systému. Navíc válečnická metafora se může tak rozežrat, že už bude k nezastavení a soudy začnou zase rozhodovat na základě pokynů ústředního výboru Strany.
