Bush navrhl Wolfowitze, okolní svět se zhrozil
Ideový architekt války v Iráku Paul Wolfowitz by mohl jít ve stopách někdejšího amerického ministra obrany Roberta McNamary. Ten byl označován za architekta vietnamské války a také nakonec skončil v čele Světové banky. Americký prezident George Bush nyní do vedení této instituce, jejímž cílem je ekonomický rozvoj a odstraňování bídy, navrhuje právě dosavadního náměstka ministra obrany (a muže číslo dvě v Pentagonu) Wolfowitze.
Liberální americký politolog John Cavanagh sarkasticky poukázal na to, jaký je Wolfowitzův předpoklad pro tuto funkci: stejně jako kdysi McNamara také „pomáhal zabíjet desítky tisíc lidí v chudých zemích, které většina Američanů ani neumí najít na mapě“ (citace z listu The New York Times).
Wolfowitz bezesporu má jisté předpoklady pro vedení tak velké mezinárodní instituce, jakou je Světová banka. Je dobrým manažerem, organizátorem, má zkušenosti z diplomatických služeb, neboť působil jako velvyslanec v Indonésii. Tam se také věnoval otázkám rozvojové pomoci, byť kritici tvrdí, že to nebyla hlavní náplň jeho práce. Jenže pro svět i velkou část Američanů je Wolfowitz především mužem, který selhal, neboť před útokem v Iráku nabízel zcela nerealistické představy o rychlé poválečné obnově této arabské země. Kdo by ho nepodezíral, že podobně odtržené od reality budou i jeho úvahy o oblastech, v nichž má pomáhat Světová banka?
Zavolal i Bonovi.
Muži z Pentagonu na druhé straně nelze vytýkat malé nadšení pro rozvojovou pomoc. Po oznámení své kandidatury dal rovněž najevo, že ho názory okolního světa na jeho působení v čele banky zajímají. Rychle začal komunikovat s představiteli různých zemí, lidmi přímo ze Světové banky, spojil se s aktivisty, kteří se věnují celosvětovému boji proti chudobě a zavolal tedy i irskému zpěvákovi Bonovi.
Wolfowitz nikdy nepatřil k těm americkým „realistům“, kteří se domnívali, že pokud Američané někde vojensky zasahují, není už jejich úkolem starat se o to, co bude následovat. Kandidát na šéfa Světové banky je správně řazen k neokonzervativnímu myšlenkovému proudu, který se vyznačuje utopistickými představami o šíření svobody ve světě. Wolfowitz si však jasně uvědomuje, že bez odstraňování bídy se svoboda šířit nedá.
Jenže tento syn polských přistěhovalců do Ameriky se nevynořil ze vzduchoprázdna a svět ho bude posuzovat toho, co dělal v minulosti. Snad nikdo jiný není tak typickým symbolem jednostranné politiky Spojených států, která vůbec nebere ohled na názory ostatních, jako právě Paul Wolfowitz.
Nastrčená figura?
Pokud se Wolfowitz opravdu stane šéfem Světové banky, kdekdo se bude ptát: Není tento muž nastrčeným agentem neokonzervativců z Washingtonu? Bude se starat o ekonomický rozvoj chudého světa, nebo bude spíše prostřednictvím úvěrů Světové banky prosazovat zahraničněpolitické zájmy Spojených států?
Světová banka byla v minulosti oblíbeným terčem bojovníků proti globalizaci, kteří v ní viděli nástroj nadnárodních korporací či přímo americké nadvlády. Banka udělala v posledních letech hodně pro to, aby navázala kontakt s různými nevládními organizacemi, snažila se vyvrátit neoprávněná podezření a také ukázat, že obavy kritiků chápe. Prezentovala se jako otevřená instituce, která hodlá se svými kritiky spolupracovat. Jestliže nyní do jejího čela přijde Wolfowitz, může všechna tato práce přijít nazmar. Banka přestane být důvěryhodnou i tam, kde vůči ní dosud nebylo námitek. Nemluvě o tom, jak asi instituci vedenou Wolfowitzem přijme celá oblast širšího Blízkého východu.
Pohrdání Evropou.
Toto vše musel George Bush vědět, když přišel s Wolfowitzovou nominací. Podobně kontroverzní ostatně byl už dřívější výběr dalšího jestřába Johna Boltona na post amerického velvyslance při OSN. Zatímco v únoru se americký prezident vehementně pustil do zlepšování vztahů s evropskými spojenci, nyní naznačil, že jeho dřívější jednostranná politika není zcela minulostí. Jakoby chtěl Bush ukázat, jak stále pohrdá onou „starou Evropou“, která odmítla útok na Irák. Možná hodlá americký prezident otestovat, co všechno jsou Evropané v zájmu lepších vztahů s Amerikou ochotni překousnout.
Na druhé straně může být pozitivní zprávou pro okolní svět to, že Wolfowitz odchází z ministerstva obrany. Faktem je, že na rozpoutání další války se už přímo asi podílet nebude. Opomenout nelze ani to, že americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová se vlastně elegantně zbavila svého častého oponenta v Bushově administrativě.
Vraťme se však k historické paralele. Někdejší strůjce války ve Vietnamu McNamara nakonec v čele Světové banky mnohé nadchnul. Stal se advokátem chudých. Takže ani u Wolfowitze nelze nic předem vyloučit. Ale jistý rozdíl tu je: McNamara odcházel z vlády se sílícími pochybnostmi o vietnamské válce. Wolfowitz si ale zřejmě žádné pochybení nepřipouští.
