Dejme už Afgháncům pokoj, doporučuje ukrajinský spisovatel a válečný veterán
Hrdinové z románů, komunistická ideologie a potřeba učinit v mládí něco chrabrého. Kombinace těchto vlivů spolu s povolávacím rozkazem přivedly tisíce mladíčků na frontu afghánsko-sovětské války. Jedním z nich byl i Vasyl Slapčuk ze Západní Ukrajiny, který zde bojoval v letech 1980 až 1981. Domů se vrátil ochrnutý od pasu dolů a přátelé se na něj dívali jako na smolaře. Jedinou útěchu našel v psaní a dnes patří mezi uznávané ukrajinské autory. „Naše skupina se dostala do týlu nepřítele, kde se střílelo ze všech stran. Během útoku jsem byl zraněn. Když mě zasáhli, necítil jsem spodní část těla. Moje první myšlenka byla: Bez nohou se dá žít,“ vzpomíná v korespondenčním interview pro týdeník EURO. Mnohé čtenáře jistě napadnou paralely s dnešním konfliktem v Afghánistánu. Pro ně má Slapčuk lakonické sdělení: „Afghánce nelze přemoci. Můžete se s nimi buď domluvit – vykoupit se – nebo je odstranit z povrchu zemského. Pro Američany je to válka a pro Afghánce způsob života.“
EURO: Jaké jste měl představy o tom, co vás ve válce v Afghánistánu potká? SLAPČUK: Žádné. A i kdybych nějaké měl, pak by se vytvořily pouze na základě naivních zvěstí, které kolovaly mezi vojáky. Žádné oficiální informace o situaci v Afghánistánu nebyly. O válce se nehovořilo. Původně jsem měl zůstat doma, ale po přísaze jsem byl převelen do roty, která měla „plnit internacionální povinnost“ (za internacionalisty se označovali komunisté bojující proti Frankově diktatuře ve Španělsku ve třicátých letech 20. století – pozn. red.). Říkal jsem si, že jsem se konečně přiblížil literárním vzorům a že budu moci v Afghánistánu vykonat hrdinské skutky. Nyní cítím před Afghánci vinu. Když mě pozvali při 90. výročí nezávislosti na afghánskou ambasádu na Ukrajině, omluvil jsem se kulturní atašé, na což ona odvětila: „Ale copak vás nemá, bojovali jste za naše štěstí!“ Asi byla v mládí komsomolkou.
EURO: Procházeli sovětští vojáci před odchodem do války nějakým výcvikem? SLAPČUK: Prošli jsme základním kurzem mladého vojáka, jenž se skládal především z fyzické a pořadové přípravy. Dvakrát nás vzali na střelnici. Celý výcvik trval dva měsíce. Pak nás tiše, bez jakýchkoli instrukcí, poslali bůhvíkam. Kasárenský dril je ve všech armádách a ve všech dobách stejný. Ponížit, ubít, vyždímat z vojáka všechnu lidskost.
EURO: Jak vypadal běžný den vojáka v Afghánistánu? SLAPČUK: To záleželo na tom, kde jsme se právě nacházeli. Nejvíce skličující atmosféra panovala v táboře. Čas mezi boji byl totiž vyplněn nekonečnou prací. Voják – a zejména „zelenáč“ – musel být neustále zaměstnán. „Dědkové“, rozuměj vojáci z pravidelné armády, si žili svůj privilegovaný pohodlný život. Dědkové se nezapojovali do práce, nedrželi hlídky. Měli jen povinnost kontrolovat, zda zelenáči vykonávají rozkazy.
EURO: Jakou jste měli výzbroj a výstroj? SLAPČUK: Sloužil jsem v samostatné protiraketové četě jako střelec. Ve výzbroji jsme měli přenosné systémy protivzdušné obrany Stinger. Mudžahedíni naštěstí letectvo neměli. Museli jsem se proto častěji vypořádat s automatickými granátomety, což je poměrně efektivní zbraň. Všichni bojovníci pak byli vyzbrojeni automatickými puškami. Přesunovali jsme se na obrněných transportérech. Neprůstřelné vesty jsme neměli. Nošení přileb se ignorovalo. Velitelé nás sice nutili je nosit, ale přilby nestačily pro všechny, takže jsme si je půjčovali pouze na šikování. Například vodu jsme do hor nosili v gumové holínce od uniformy chemické ochrany. Vody byl celkově nedostatek. Když mudžahedíni začali přepadat cisterny s vodou, chyběla voda i v táboře. To jsme se pak po skupinách spouštěli dolů do údolí k říčce, kde byla malá afghánská osada, abychom se tam zásobili. V horách jsem si do pusy strkal kamínek a převaloval ho sem tam, abych oklamal pocit hladu. Když se pak začalo střílet, s úlevou jsem si vydechl.
EURO: Popište nejtvrdší bojovou scénu, kterou jste prošel.
SLAPČUK: Mudžahedíni vedli proti sovětským a afghánským vládním silám partyzánskou válku. Snažili se vyhnout přímé konfrontaci. Proto obvykle šlo o krátké boje. Ostřelovali nás z úkrytů, na silnice kladli miny. My jsme na ně zase chystali pasti, hlídali různé objekty a pročesávali území. Já jsem byl zraněn při vojenské operaci, jež trvala téměř dva týdny. Náš prapor útočil na základnu mudžahedínů v údolí Tora-Bora (provincie Nangarhár – pozn. red.). Základna byla v podzemí a tvořil ji důmyslný systém horských jeskyní. Ani dělostřelectvo, letecké pumy a raketové útoky nebyly schopny mudžahedíny zneškodnit. Byl to každodenní boj. Šli jsme do útoku, a když jsme narazili na silný odpor, naši afghánští spojenci se dali na ústup. Když útok oslaboval, odcházeli jsme do tábora. V noci mudžahedíni naopak přicházeli k nám. Kdekoli se náš prapor zastavil, vždy nás stavěli na hlídky. Zatímco ostatní spali, my jsme se museli bránit. To nás strašně vyčerpávalo. Prapor měl mnoho zraněných a zabitých. V průběhu operace nás navštívili dva generálové. Jeden dokonce až z Moskvy.
Pamatuji si přesně, že 17. června 1981 za námi dorazil nový prapor. Dostali jsme další láhev na vodu a ve dvě ráno jsme šli do posledního útoku. Následující večer jsme základnu dobyli. Naše skupina se dostala do týlu nepřítele, kde se střílelo ze všech stran. Během útoku jsem byl zraněn. Když mě zasáhli, necítil jsem spodní část těla. Moje první myšlenka byla: „Bez nohou se dá žít.“ Na internetu jsem po letech našel o této operaci pouze kusou zprávu, že boje trvaly jeden den a že se následně vypočetla kořist. Ani slovo o ztrátách.
EURO: Jak vypadalo zásobování? SLAPČUK: Vojenský chleba byl prošpikovaný kulkami jak rozinkami. Jednou za tři dny byl vypravován z Dželálábádu do Kábulu konvoj s municí, pohonnými hmotami a potravinami. Musel jsem tyto kolony doprovázet. Konvoje byly ostřelovány pravidelně. Každá taková výprava byla nebezpečná, zvláště když jsme nebyli chráněni vrtulníky. V Dželálábádu je subtropické podnebí. Když však přejedete přes průsmyk, vybafne na vás zima horší než u nás doma. Poprvé jsme vyrazili dokonce bez vaťáků.
EURO: Dostávali jste informace o dění doma? SLAPČUK: Věděli jsme jen to, co nám řekl politruk. Dostávali jsme sice nějaké noviny, ale nikdy jsem neviděl, že by je někdo četl. Nejcennější informace byly ukryty v dopisech, které jsme dostávali z domova. Pošta však chodila strašně dlouho. Neměli jsme často obálky, abychom mohli odepsat. Když už se podařilo získat papír, musel jste si slepit vlastní obálku. Ti, kteří si s někým psali pravidelně, věděli, že mají do obálky vložit papír na odpověď.
EURO: Přijímali vás Afghánci jako osvoboditele, nebo jako okupanty?
SLAPČUK: Nikoho nezajímalo, jak nás Afghánci berou. Neviděli jsme v nich přátele. Prakticky kdokoli mohl být nepřítel. Byla válka. Celé okolní teritorium bylo vnímáno jako nepřátelské. Měli jsme zakázáno přijít do kontaktu s místním obyvatelstvem. Během příležitostných setkání vojáci buď s místními obchodovali, nebo násilně brali. Je-li však voják totálně zbaven lidské podoby, posazen do nelidských podmínek a chce-li se po něm, aby projevil lidskost, pak je to nesmysl. Byli mezi námi osmnáctiletí kluci, kteří se ještě nestihli morálně zformovat. Afghánci je nešetřili, což platilo i naopak.
Vzpomínám si na leden roku 1981. Tehdy náš prapor útočil v oblasti Asadabád. Obyvatelé těch míst odcházeli dlouho před naším příjezdem – báli se nás. Počasí bylo děsivé, pořád lilo. Nocovali jsme pod širákem. Před chladem jsme se chránili tím, že jsme neustále udržovali oheň. Měli jsme však problémy se dřevem, neboť toho je v Afghánistánu nedostatek. Zlikvidovali jsme kvůli tomu mnoho afghánských domů. Je jasné, kým jsme pak byli pro ty lidi, kteří se vrátili do svých zničených domovů.
EURO: Jak se na vás dívali vaši přátelé a rodina na Ukrajině, když jste se vrátil jako válečný veterán? SLAPČUK: Otevřeně se v médiích o válce začalo mluvit až čtyři roky po mém návratu. Naše zpitomělá společnost byla hluchá a slepá. Pro mé ukrajinské přátele byla afghánská válka pouze mou osobní nešťastnou náhodou. Podobnou tomu, kdyby mě porazil kamion. U nikoho se neprojevila žádná známka účasti. Dívali se na mě jako na člověka, jenž měl dost velkou smůlu. Heroizace veteránů z Afghánistánu začala až s nástupem Michaila Gorbačova k moci. Z jednoho extrému jsme se přes noc dostali do druhého.
EURO: Jak jsou na tom veteráni z Afghánistánu dnes? SLAPČUK: Jsou odkázáni sami na sebe. Ostatně jako všechny ostatní vrstvy populace. Veteráni to mají trochu náročnější vzhledem ke zvláštnostem jejich problémů spojených s potřebou fyzické a psychické rehabilitace. Rehabilitační centra však neexistují. Kdysi jsem procházel velmi těžkým obdobím. Nebyl jsem si jistý, jestli si sám poradím. Dovolával jsem se, kam jen to šlo. Ke Svazu veteránů a k vládním úředníkům, aby mi pomohli zorganizovat nezbytné léčení. Nikdo nehnul ani prstem. Mým posledním útočištěm byla církev, ale ani tam se nenašel dobrý samaritán. Situace zůstává nadále stejně beznadějná. Cynismus a pokrytectví – to jsou hlavní rysy současné ukrajinské společnosti. Nechce se mi o tom více mluvit.
EURO: Sledujete současné dění na frontě v Afghánistánu, kde válčí tentokrát koalice sil vedená Američany? SLAPČUK: Záměrně nic nesleduji. Občas narazím na internetu na nějaké informace. Pokud jsem to pochopil správně, tak Američané se také hluboce utápějí v afghánské realitě, stejně jako Sověti. Afghánce nelze přemoci. Můžete se s nimi buď domluvit – vykoupit se – nebo je odstranit z povrchu zemského. Pro Američany je to válka a pro Afghánce způsob života. Překvapují mě ale komentáře, které píší bývalí sovětští důstojníci, v nichž se vysmívají tomu, že tálibánci zabíjejí Američany. Říkají dokonce, že si to zaslouží. Jejich příbuzným navíc budou v případě smrti vyplaceny obrovské sumy peněz, kdežto „naši“ zemřeli bezplatně. Mně za zranění zaplatili asi 80 rublů. Obávám se, že dnes už takovou cenu ani nemám. Buď nás oceňují levně, nebo stojíme málo. Ale co s tím mají společného Američané?
EURO: Uměl byste transformovat svou životní zkušenost z Afghánistánu do tří doporučení, co v této zemi udělat, aby se posunula směrem k bezpečnější a prosperující společnosti? SLAPČUK: Mám sklony k dobrodružství, ale musel bych být buď politik, nebo poslední dobrodruh, abych dával takové rady. Na Ukrajině se téměř 20 let protloukáme demokracií a prosperující společností to tu ani nezavane. K tomu, aby se Afghánistán stal prosperující zemí, nepomůže 30 ani 300 doporučení. Abyste vymanil Afghánce z té špinavé džungle, musíte zapojit obecné zkušenosti, jež nastřádala lidská civilizace. Ani to však k prosperitě nestačí. Po celém světě je spousta zemí, které sotva přežívají, a žádné humanitární programy mezinárodního společenství jim nepomohly. Stejně tak v každé společnosti žijí bohatí, střední třída a chudí. Pokud si Ukrajinci nejsou schopni zajistit důstojný život, je to jejich problém, nikdo jim blahobyt nedonese. V Afghánistánu je přitom situace poněkud odlišná, tam se jim neustále snaží „pomáhat“ – nejprve SSSR a nyní USA. Bylo by spravedlivé dát Afgháncům pokoj. Možná by se obyčejným lidem žilo snáze s Bohem v zapomenuté zemi než v zemi, která se nachází ve sférách něčího zájmu.
EURO: Jak správně hovořit o válce s mladými, kteří ji znají jen z filmů a počítačových her? SLAPČUK: Snažím se být k nim upřímný a říkat pravdu. Ne vždy to vyvolá pochopení. Každý ví, že ve válce se zabíjí. Dlouho jsem nevěřil, že mohou zabít i mě. Chápal jsem to, ale nevěřil. Tak je uzpůsobena lidská psychika. Odmalička jsem se ztotožňoval s filmovými a knižními hrdiny, kteří vždy přežijí. Vnímal jsem realitu jako pokračování knihy, jejímž autorem jsem sám. Ve skutečnosti – pokud se dostanete do války – nepřipravujte se na hrdinství, ale na smrt. Současné počítačové hry, kde má hrdina několik životů, mladé lidi jen dezorientují. Netuším, jak je vrátit do reality. Hrdinové si musejí zachovat hrdinné vzezření. Ale já si sebe pamatuji jako nahého, chromého, bezmocného a nikomu nepotřebného. Každý, kdo sní o vojenských dobrodružstvích, ať si sám sebe představí na mém místě.
EURO: Můžete popsat konkrétní obraz, který vám z války zůstane v mysli do smrti? SLAPČUK: Za celých deset let se mi nepodařilo zapamatovat si jednoduché číslo svého auta, ale stále si pamatuji číslo svého automatu. Vzpomínky nemizejí, jen mutují a schovávají se v podvědomí. Vidím v představách jen hrubé analogie. Vyhodilo nás to… Mina vybuchla na pravém výsadku… Seděl jsem na okraji bašty nejblíže k explozi… Bylo to neuvěřitelné. Vzpomínám si, že jsem si stačil uvědomit, že jsme vybuchli a že je třeba odskočit, když v tom mě nějaká neviditelná síla popadla a strhla z věže jako hadrového panáka. Někdy si myslím, že ne já si pamatuji válku, ale ona si pamatuje mě.
*
BOX
Život z románu**
Básník, spisovatel a válečný veterán Vasyl Slapčuk (48) se narodil v ukrajinském městečku Berestečko na Volyni. Během středoškolských studií narukoval do armády a byl poslán do Afghánistánu. Vrátil se jako válečný invalida. Na Ukrajině následně vystudoval filologii. Jako první z volyňských spisovatelů získal státní cenu Tarase Ševčenka. Stalo se tak v roce 2004 za knihy Naproty tečiji travy a Sutok na kosturi podorožňoho. Je držitelem medaile Rudé hvězdy a medaile Za zásluhy III. stupně (2010). Slapčuk napsal přes 30 knih pro dospělé i děti. Překládají se do angličtiny, běloruštiny, polštiny, ruštiny, němčiny a švédštiny. V Česku vyšly jeho povídky v antologii Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2008). Je ženatý a má dva syny.
