Američané stupňují tlak, aby potlačili jaderné choutky Teheránu
Slavná bulharská vědma, baba Vanga, předpověděla druhou světovou válku, sovětskou perestrojku, smrt princezny Diany, potopení Kursku i útoky na USA 11. září 2001. Věštby ženy, jež zemřela v roce 1996, tedy asi nelze brát na lehkou váhu. Do jaké míry může být pravděpodobná její vize, že v listopadu 2010 začne třetí světová válka, nejprve konvenční a posléze jaderná? Doufejme, že se Vanga tentokrát mýlila… Náznaky, že k jednomu ozbrojenému konfliktu směřujeme, však lze pozorovat i bez nějaké zásadní orientace ve světové politice.
Důkazy chybějí
Minulý týden podepsali v Praze prezidenti Ruska a USA novou odzbrojovací smlouvu. A těsně předtím americké ministerstvo obrany zveřejnilo pozměněnou jadernou strategii, která klade důraz na omezování role jaderných zbraní. Zdálo by se, že prezident Barack Obama úspěšně pokračuje ve svém ambiciózním plánu zbavit svět atomových bomb a Rusko mu v tomto jde takzvaně „na ruku“. Dvě hlavní jaderné mocnosti však nejsou v exkluzivním klubu samy – ať už oficiálně nebo neoficiálně do něj patří dalších sedm zemí – a na dveře klepe Írán. Prý.
Teherán oficiálně tvrdí a stále to opakuje, že íránský jaderný program slouží výhradně k mírovým účelům. Američané a spol. jsou přesvědčení, že Íránci vyvíjejí atomovou zbraň. Jasné důkazy přitom chybějí. Nenašli je západní rozvědky ani inspektoři z Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Představuje Írán skutečnou bezpečnostní hrozbu?
Diplomatické snahy ani hospodářské sankce vůči Teheránu nezabírají a prchliví Izraelci mají neustále „prst na spoušti“ při sledování, jak Írán stále víc obohacuje uran. Američané na svou základnu na ostrově Diego García v Indickém oceánu přesouvají stovky bomb určených k likvidaci podzemních cílů. Ve Washingtonu zkoušejí válečné simulace situace, kdyby Izrael na Írán skutečně zaútočil… Jen čistě teoreticky, babo Vango, co by se mohlo stát?
Hra na vojáčky
Izrael v roce 1981 prakticky během 80 vteřin zastavil irácký jaderný program, když náletem zničil reaktor Osirak. V roce 2007 vymazal z mapy Severokorejci budovaný reaktor v Sýrii a před dvěma lety u Bushovy administrativy žádal o podporu a svolení k likvidaci íránských jaderných zařízení. Nedostal je. Existuje však i reálná možnost, že se Izraelci Američanů ptát nebudou. A právě tuto situaci zkoumali v prosinci 2009 při válečných hrách v Sabanově centru pro blízkovýchodní politiku amerického výzkumného ústavu Brookings Institution.
Izrael dle simulace letecky napadl – ze základny v saúdskoarabské poušti – šest nejdůležitějších jaderných center v Íránu. Co následovalo? Americko-izraelské vztahy se výrazně zhoršily a Washington vyjádřil nesouhlas s údery. Američané se chtě nechtě zapojili do konfliktu a donutili Izrael, aby útoky zastavil. Někteří američtí stratégové však v nastalé situaci viděli i příležitost, jak ještě víc oslabit íránskou vládu a její Revoluční gardy. USA sice vyzvaly všechny strany ke zdrženlivosti, ale rozmístily v regionu další zbrojní systémy jako varování Íránu, aby údery neoplácel. (Někteří američtí poradci – účastníci hry – se domnívali, že Izraelcům šlo ve skutečnosti o to, aby za ně USA celý „job“ dokončily.)
Jak hra na vojáčky pokračovala? Írán navzdory varování vyslal rakety na Izrael a začali útočit i jeho spojenci – teroristické organizace Hizballáh a Hamas. Jejich odveta však způsobila Izraeli jen minimální škody a ztráty na životech. Teherán se zaměřil více na domácí propagandu a vykreslení USA jako upadající velmoci, jež není schopna dohlédnout na své spojence a váhá s odpovědí Íránu. Zároveň začal útočit na Saúdskou Arábii – amerického spojence – a řídil teroristické útoky na vybrané cíle v Evropě, aby se tamní mínění obrátilo proti USA a Izraeli. Vyvaroval se však přímých útoků na americké cíle.
V Izraeli mezitím zesílila nespokojenost s vládou. Třetina obyvatel se schovávala v bunkrech před raketami Hizballáhu a ekonomika strádala. Američané nakonec Izraelcům povolili 48hodinovu kampaň proti Hizballáhu i přípravy na velkou leteckou i pozemní operaci. Írán začal hrát ropnou kartou, bombardoval Dahrán – centrum ropného průmyslu Saúdů –a snažil se zablokovat Hormuzský průliv, kudy vedou trasy ropných transportů z Perského zálivu. Ceny ropy dočasně stouply a Američané začali masivně posilovat vojenskou přítomnost v oblasti. Hra skončila osmý den po prvních izraelských útocích.
Tři oříšky pro Obamu
Z válečné simulace vyplývá i možné pokračování. Vše by směřovalo k likvidaci leteckých, pozemních i námořních cílů a k porážce Íránu. Konflikt by obsáhl přinejmenším celý blízkovýchodní region, USA a kdoví koho ještě.
Méně jasné jsou odpovědi na to, do jaké míry by byl íránský jaderný program válkou poškozen a má-li Írán tajná záložní zařízení (neví se o nich), která můžou na vývoji jaderné zbraně pracovat dál. Proto snad stále platí, co prohlásil Obama již na začátku února: „Dalším krokem jsou sankce.“ A nikoli válka, dodejme.
Jak napsal deník The New York Times, americký prezident musí v souvislosti s Íránem, který je jednou z dominant jeho zahraniční politiky, řešit tři základní zadání. Prvním je dokončit původní snahy George Bushe a přesvědčit svět o nutnosti zavést proti Íránu natolik silné sankce, že vládě v Teheránu vezmou veškeré jaderné ambice. I navzdory nebezpečí, že drastická opatření zároveň zlikvidují opoziční hnutí v zemi. A možnost, že účinné stejně nebudou. To dokládají příklady dlouholeté ekonomické izolace Kuby nebo Severní Koreje.
Druhým úkolem je přesvědčit o tom Radu bezpečnosti OSN, jejích pět členů s právem veta – zejména Rusko a Čínu. Peking musí pochopit, že sankce jsou lepší alternativou než nestabilita a výpadky dodávek ropy, což by určitě nastalo v případě izraelského útoku na íránská jaderná zařízení. Poslední vývoj naznačuje, že Obama má zřejmě docela přesvědčivé argumenty, protože Čína překvapivě svůj postoj k íránským sankcím v posledních týdnech přehodnocuje (viz Nejde prý jen o ropu). A Dmitrij Medveděv minulý čtvrtek v Praze prohlásil, že se Rusko kloní k novým protiíránským sankcím. Samy o sobě problém neřeší, ale někdy jsou nevyhnutelné, řekl ruský prezident.
Třetím oříškem pro diplomata Obamu bude udržet na uzdě Izrael. Vláda Benjamina Netanjahua sice neskrývá obavy z prezidentova dle ní měkkého přístupu k Íránu, zároveň však věří, že by ostřejší sankce mohly křehkou vládu v Teheránu položit. Tyto úvahy však může rychle změnit třeba oznámení Íránu, že začal obohacovat uran na vyšší úroveň, což učinil na počátku února. (V Natanzu prý obohacují materiál již na dvacet procent oproti dosavadním 3,5 procenta. Pro atomovou bombu je přitom uran třeba vyčistit na více než 80 procent.) Přesto se zdá, že se Izrael bude nějakou dobu držet zpátky.
Richard Haass, šéf nezávislého washingtonského institutu Rada pro zahraniční vztahy, se domnívá, že Obama má k vyjednávání několik měsíců času. „Myslím, že rok 2010 překonáme bez vojenského úderu. Rok 2011 bude nebezpečnější,“ prorokuje Haass. Tlak na Írán se stupňuje a baba Vanga vše ze záhrobí jistě sleduje. Radši nechtějme vědět, zda na své válečné věštbě trvá.
***
BOX
Příprava na válku?
Ropa a plyn by se v USA mohly těžit i tam, kde to dosud nebylo možné. Prezident Barack Obama na konci března navrhl výrazně rozšířit těžbu obou komodit u pobřeží USA. Hodlá tím umožnit těžbu v rozsáhlé oblasti u východního pobřeží, ve východní části Mexického zálivu i severního pobřeží Aljašky. Cílem návrhu je snížit závislost USA na dovozu ropy ze zahraničí. A oživit ekonomiku. USA dnes spolknou přibližně čtvrtinu světové denní spotřeby. Ta činí přibližně 80 milionů barelů. Zhruba pětina se do USA dováží ze zemí z oblasti Perského zálivu. Je to pouze spekulace, ale nepřiměla Obamu k tomuto kroku i obava z výrazného výpadku dodávek ropy z regionu, v němž by mohl brzy vypuknout válečný konflikt?
