Elitní fotograf českého původu dokončil čtrnáctiletou práci na projektu Vanishing
Když kdysi jeden slavný muzikant dostal otázku, jak se dostal nahoru, na vrchol, odpověděl: „Kdybych zůstal dole, nikdo by mne nevpustil dovnitř.“ Fotograf Antonín Kratochvíl na podobnou otázku odpovídá vzpomínkou na dobu, kdy se pohyboval skoro na dně, a úvahou o předurčení.
Držitel tří prvních cen v soutěži World Press Photo jako mladý muž emigroval z Československa, prodělal životní zkušenost ve švédském vězení, s cizineckou legií v Čadu a pak začal sbírat světová uznání za své fotografické práce. Fotografoval válku v Afghánistánu a Rwandě, děti v Guatemale a Mongolsku, uprchlíky z Tibetu, život v Havaně, těžbu v Bolívii, choleru v Ekvádoru, obrovskou dešťovou zkázu na Amazonce či lékařskou péči o domorodé Američany v rezervaci. Nyní dokončuje k vydání čtvrtou fotografickou publikaci s názvem Vanishing - o zničených městech, znásilněné přírodě a mizejících kulturách.
Jak se dostal nahoru Antonín Kratochvíl? Bylo to jako předurčení, já jsem nikdy netušil, že budu fotograf, a ani jsem jím nechtěl být. Žádné aspirace. Odešel jsem na Západ a měl jsem podivnou cestu. Byl jsem spíše u dna společnosti. Vyhrotilo se ve mně sociální cítění vůči těm, co byli kolem mě. Pak jsem náhodou dostal příležitost. Československo bylo okupované, pro západní svět, ve kterém jsem žil jako utečenec, to bylo velké a silné tema. Takže jsem obdržel nabídku stipendia na výtvarné akademii. Rozhodl jsem se nejdřív pro grafiku, pak jsem ale zjistil, že je to na mě pomalé. Ve fotografii jsem se našel, tam jsem věděl, co a jak chci říct. Vyšel jsem ze svých osobních zkušeností. Když jsem dostal příležitost pojednat taková sociální, humanitární témata, jako je třeba válka nebo vystěhovalectví, najednou jsem zjistil, že k tomu mám hrozně blízko. Vlastně se jenom vracím tam, kde jsem už kdysi byl. Přesně vím, jak se ti lidé cítí. V tom možná byla ta výhoda, ta extra hrana, kterou jsem vložil do fotografie. Lidi té fotografii věřili, protože to nebylo sentimentální, ale pravdivé. Přemýšlel jsem, proč lidi najednou říkali: Jo, to je ono! Já jsem nepřišel jako mnoho fotografů jako middle class shelted life, jako někdo ze střední třídy se zajištěnou existencí. Já jsem ex-refugee, ex-žoldnéř, ex-prisoner, vyhnanec trestaný v Československu, protože jsem byl z rodiny, která byla proti systému.
Jakou roli v tom hrálo štěstí? Vždycky je to štěstí, ale to štěstí si musíte vytvořit. Myslím si, že ještě víc je to osud. Mnohokrát jsem mohl zemřít nebo skončit někde, odkud bych se už nevyhrabal. Bylo mi ale předurčeno přežít. Často jsem v práci odbočil do jiných oblastí, ale neuspokojovalo mne to, protože jsem cítil, že vlastně dlužím za tu svoji záchranu něčemu vyššímu. Zní to trochu nábožensky, ale jsou některé věci, kterým věřím. Rozumíte tomu? Nejsem organizovaný věřící, ale věřím, že tam bylo něco víc, co mě nasměrovalo. Jsem dlužníkem. Splácím ten dluh a vracím se na místa, kde mohu fotografií něco potřebného udělat. V to alespoň doufám.
Vaše jméno je spojováno se světovými konflikty, býváte v první linii s lidmi, kteří mají ruku na spoušti zbraně, ve jménu čehosi, ať už je to svoboda či demokracie. Jaká je vaše výzva, ambice, poslání? Jsem prostě svědek, vydám svědectví z těch nepopulárních míst, svědectví nepopulární pro obě strany. Velice mě zajímá i politická historie konfliktu, dopad na oběti. Je to důležité pro to, abych se orientoval.
Konflikt je jedno téma, které vám přineslo mezinárodní vrcholné uznání. Druhé téma, které vám přineslo světové uznání, je příroda a životní prostředí. Jak jste se k němu dostal? Životní prostředí je pro mě ten největší konflikt, největší válka, válka, o které by se mělo mluvit. Každá válka skončí, válka o životní prostředí nikdy. Tam jde o to, co necháváme další generaci. Pracoval jsem čtrnáct let na svém projektu o životním prostředí, jezdil jsem od jednoho průseru ke druhému. To je právě obsahem knihy, kterou jsem konečně udělal. O životní prostředí se musí bojovat, to je válka, kterou bych chtěl vyhrávat. Jsou tady ale silné zájmy těch, kdo mají peníze. Podívejte se na Kambodžu. V roce 1979 jsem byl na hranicích Thajska a Kambodži. Byla tam jen džungle, malá stezka vedoucí do pralesa. Byl jsem tam pak v roce 1997 a nenašel jsem jediný strom. Bohatství země prodali někomu jinému. Tragédie.
Co se s tím dá dělat? To svědectví je velmi důležité, fotografie má strašnou sílu, možná v některém směru větší nežli film. Lidé si zvykli vnímat hrůzy z filmu, z televize jako součást dne a každodenního života, ale ty fotky, to je memento. Ten hrozný jeden okamžik, který tam zachytíte, je asi silnější než film. Zůstává v podvědomí lidí. Je to obraz, který jde na dřeň věci, má v sobě esenci problému.
Viděl jsem vás pracovat ve studiu, kde digitální technika pomáhá pracovat daleko rychleji, s větším záběrem a ihned kontroluje kvalitu práce. Jak je to v terénu? Jdete do konfliktu, do kontroverzních věcí. Jak k tomu přistupujete technologicky? Důležitá otázka. Byla doba, kdy televize přehrávala novinařinu, ta umírala. Nemohl jste tak rychle poslat práci ze země konfliktu, kde není support, letadla nelítají, všechno se zastaví. To ovlivňovalo celý náš byznys. Dnes s digitální fotografií a se satelitní technologií můžete posílat zprávy a obrázky okamžitě, můžete s televizí držet krok. Stačí mít laptop, telefon a generátor. Někdy to agentury a tisk mají dřív než televize, to je neuvěřitelné. Tento velký pokrok zachránil kvalitní zpravodajství. Předtím se to muselo posílat, někam jet, hodně lidí při tom zahynulo. Vozit filmy v noci ve válce je nejnebezpečnější. Na Haiti například, kde byla zastavena letecká doprava, šlo posílat všechno jenom digitálně.
Co si myslíte o české fotografii? Docela ji znám. Je to můj obor. Česká fotografie má ve světě velké jméno postavené na jménech starých mistrů: Fleischmann, Sudek, Mucha, Drtikol. V tom současném dění je trochu maglajz, konfuze. Každý kurátor fotografické výstavy má své lidi, které prosazuje, a oni se navzájem nemají rádi, neumí uznat, co je dobré. Největší problém v Česku jsou ty kliky, klany. Dříve jste se nemohl prosadit, když jste neměl glejt a byl špatně zaškatulkován, stát a strana to nedovolily, zařadili si vás. Dnes to škatulkuje byznys. Je to řízený byznys.
Co byste přál České republice? Co jí škodí, co jí prospívá? Schází mi víc tolerance. V Česku pořád existuje velice dogmatické myšlení, a to i u mladších lidí. Beru to z pohledu fotografie. Lidem je třeba dát víc šancí. V Česku pořád platí, že lidé nehodnotí jen vaši práci. Pořád vás kádrují, pořád zvažují, jestli to můžete dělat, kroutí hlavou, naznačují, kam patříte, škatulkují. Práce je zajímá jen povrchně. Profesionalita není vždy na prvním místě. - On je dokumentární fotograf, jak může proboha dělat módu?! - A naopak. Nechápou, že profesionalita je přenosná tak jako každá zkušenost. Mám rád všestrannost. Rozšiřuje obzor a vnímání věcí, jste kompletnější. Velcí kumštýři v minulosti se vyznačovali velikou všestranností. Dnešní svět směřuje k boxům, ke škatulkám, a to není dobré.
Antonín Kratochvíl (57) žije od roku 1972 v New Yorku. Po emigraci z Československa a zkušenosti z cizinecké legie začal fotografovat například pro The New York Times, Los Angeles Times, Newsweek, Esquire, Rolling Stone, German Geo, Zoom, Photographies a další prestižní periodika. Kromě řady jiných významných cen (Leica Medal of Excellence, Infinity Award, Dorothy Lange Prize) získal tři prvenství v soutěži World Press Photo. Naposledy v roce 2003 za záběr z věznice v Barmě, který pořídil pro list The New York Times, a v kategorii Příroda a životní prostředí za snímek konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat.
