Menu Zavřít

Válka na dohled: komu slouží útoky na tankery v Ománském zálivu

29. 6. 2019
Autor: čtk

Když ve čtvrtek 13. června ráno přišla zpráva o tom, že se dva ropné tankery staly v Ománském zálivu obětí neznámých útočníků, světu se kolektivně zatajil dech. Když přepadnou piráti v Molucké úžině loď, která dováží čaj a kávu, je to riziko povolání, řeknete si. Když si však někdo vezme na mušku ropný tanker něco přes sto kilometrů od nejužšího místa Hormuzského průlivu, notabene ve chvíli, kdy do oblasti míří americké vojenské posily, nemůže průšvih být daleko.

Když se světu kolektivně zatají dech, znamená to obvykle v praxi, že se stane něco dramatického s cenami ropy. A skutečně: z nějakých 65 dolarů za barel vystřelila klíčová cena ropy Brent během desítek minut nad osmdesát dolarů.

A nejen to. Americké válečné námořnictvo, jež v oblasti patroluje, vyslalo na pomoc dvě plavidla. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo ještě týž den obvinil z organizace útoku Írán, aniž by byť jen zmínil existenci nějakého důkazu. Írán řekl, že je to špinavá lež. Mezitím japonský premiér Šinzó Abe, jenž ve chvíli útoku na tankery právě mluvil s íránským šéfem šéfů ajatolláhem Alím Chameneím o možnostech snížení napětí, odjel z Teheránu s nepořízenou.

Vnímáte Írán jako hrozbu?

Mezitím cena ropy zase klesla zpět, trh si zvykl. Když minulý čtvrtek, přesně týden po útocích na tankery, oznámili Íránci, že v mezinárodním letovém prostoru sestřelili americký dron (Američané to potvrdili), ropa posílila jen o tři procenta. Otázka, komu první incident pomohl a proč, však zůstává. Odpověď napoví motivace obou hlavních aktérů, Teheránu a Washingtonu.

Americké záhady

Američané jsou hádankou. Není jasné, kdo má u prezidenta Trumpa větší slovo, jestli ministr zahraničí Pompeo, známý to jestřáb, nebo poradce pro národní bezpečnost John Bolton, vedle něhož působí Pompeo jak sněhobílá holubička. Stejně tak není známo, kdo má nejvíce vlivu na ozbrojené síly. Především však není známo, co vlastně Američané od eskalace sporu s Íránem očekávají. Dvanáct požadavků, jež Pompeo loni vůči Teheránu vznesl, „by nesplnil ani šáh“, jak řekl o někdejším americkém spojenci listu Financial Times nejmenovaný evropský diplomat. Ani jedno není povzbudivé.

Íránská teokracie věru nemá ve Washingtonu mnoho fanoušků. I někteří republikánští senátoři však soukromě novinářům přiznávají (namátkou serveru Slate Magazíne či měsíčníku The Atlantic), že současná pozice Trumpovy administrativy nedává Teheránu ani šanci nastartovat jednání, ani možnost ustoupit a zachovat si tvář. Mnoho naděje to nevyvolává.


Washington chce po Evropě přísnost vůči Íránu. Americké firmy tam čile obchodují


Pokud věříme textu nedávno penzionovaného amerického diplomata Bretta McGurka v dvouměsíčníku Foreign Aflairs, nemá Trump přese všechno v úmyslu Írán vojensky napadnout (už proto, že by mu to nepřátelsky naladěný Kongres mohl minimálně zkomplikovat). Jako jediná verze neodporující základní logice tedy vypadá předpoklad, že Trump chce z Íránců vyrazit nějaký malý ústupek, jímž se bude napřesrok prsit v kampani za znovuzvolení.

A konečně je tu Írán samotný. V jeho případě má západní pozorovatel největší riziko nesprávného vyhodnocení motivace. Na první pohled se zdá, že nemůže být v zájmu Íránců hnát konflikt s Američany na ostří nože a zároveň u toho zesilovat vlastní ekonomické krvácení. Ledaže by bylo - a taková reálná možnost tu je.

I v Íránu budou napřesrok volby, tentokrát parlamentní. V minulých volbách vyhráli reformisté, což je paradoxně vystavilo do nemožné pozice. Ačkoli reálnou moc drží konzervativní Rada strážců v čele s ajatolláhem Alím Chameneím, odpovědnost před voliči nese zvolená vláda. To je prekérní situace. „Myslíte si, že lidé půjdou k volbám a budou volit nás, když jim řekneme, aby to udělali?“ kladl na začátku června řečnickou otázku v rozhovoru s proreformními poslanci exprezident Muhammad Chátamí. „Je to velice nepravděpodobné, pokud se během následujícího roku neodehrají zásadní změny.“

A že na změny dojde, je tím méně pravděpodobné, čím napjatější budou mezinárodní vyhlídky. Zaprvé, ekonomické sankce bolí: letos se podle odhadů Mezinárodního měnového fondu íránská ekonomika smrskne o 3,6 procenta. Zadruhé, čím reálnější je hrozba vojenského střetu s Američany, tím více společenské prestiže mají elitní Republikánské gardy (jež kromě jiného ovládají značnou část ekonomiky, což je další brzdou reforem). Velitel jejich takzvaných Jeruzalémských jednotek, jež mají v náplni práce verbování spojenců v zahraničí, generál Kásim Sulejmaní, je jedním z nejmocnějších mužů v zemi a má status hrdiny i v kruzích, jež si jinak na konzervativní režim zrovna nepotrpí.

Dvojí optika

To má svoji logiku, která se vymyká běžnému západnímu pohledu, jenž pochopitelně přeje liberálním reformistům. Ona logika tkví už 2500 let - od první perské říše - v zeměpisu. Sedmdesátimilionová populace Íránu žije převážně v horách, jež ji chrání před invazemi, ale zároveň jí brání v expanzi. Aby si však Íránci udrželi důležité postavení, potřebují bezpodmínečně přístup k mezinárodním obchodním trasám, tedy ke Středozemnímu moři. Při pohledu na mapu je jasné, že takový přístup vede přes Irák a Sýrii. „Ztratíme-li Sýrii, ztratíme i Teherán“ řekl generál Sulejmaní výstižně katarské televizi Al-Džazíra.

To není nadsázka. Ne náhodou se Sulejmaního jednotky angažují nejvíce právě v Iráku, Sýrii a Libanonu. Z amerického (a saúdskoarabského a izraelského) pohledu je to „podpora teroristických skupin“; z íránského pohledu je to boj o přežití.


Írán představil neviditelnou stíhačku. Expertům je k smíchu


A tady jde do tuhého. Je pravda, že od chvíle, kdy Teherán podepsal dohodu JCPOA, jeho vliv v řečených zemích rostl. Lze to vnímat jako dopad vzmáhající se ekonomiky - jak získá Teherán byť jen trochu peněz nazbyt, okamžitě je věnuje na neblahou expanzi vlastního vlivu. Tomu je třeba zamezit, protože na Blízkém východě je trablů dost i bez nově ambiciózního Teheránu, zní teorie, již razí svým neotesaným stylem Donald Trump. Jakkoli sporná je jeho politika, toto je její jádro - a není zdaleka tak iracionální, jak prezidentovo chování často působí.

Jste-li však Íránec, vidíte to obráceně. Vláda se de facto vzdá vojenského aspektu svého jaderného programu, jenž by zemi dodal na geopolitické váze. Tři roky plní, co po ní dohoda se Západem požaduje, a hájí svoje zájmy tradiční územní I cestou. A pak to najednou nestačí.

Jste-li k tomu konzervativním přívržencem ajatolláhovým, máte pocit, že to všechno spískala reformní vláda současného prezidenta Rúháního (jenž se o vznik JCPOA zasloužil osobně) a že je tak akorát na čase se jí zbavit, protože Američanům se nedá věřit. I to má své racionální jádro, ačkoli s ním nemusíme souhlasit. Ale těm, kteří se s ním ztotožňují, musí připadat útok na tankery se všemi jeho důsledky jako velmi dobrý nápad.

Tucet amerických požadavků
1. Předložte Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) úplný přehled veškerých vojenských aspektů svého jaderného programu a trvale a ověřitelně se takové činnosti vzdejte, navždy.
2. Zastavte obohacování uranu a nikdy nepracujte na zpracovávání plutonia, což zahrnuje i uzavření reaktoru pracujícího s těžkou vodou.
3. Umožněte agentuře neomezený přístup ke všem (jaderným lokalitám) na celém území své země.
4. Ukončete šíření balistických střel a zastavte budoucí instalaci či vývoj raketových systémů schopných nést jaderné zbraně.
5. Propusťte veškeré občany Spojených států a zemí, jež jsou partnery či spojenci USA.
6. Ukončete podporu blízkovýchodních teroristických skupin, včetně Hizballáhu, Hamásu a Islámského džihádu.
7. Uznejte suverenitu vlády Iráku a umožněte odzbrojení, demobilizaci a reintegraci šíitských milicí.
8. Ukončete podporu hútíských povstalců a pracujte na dosažení mírového politického řešení situace v Jemenu.
9. Stáhněte veškeré síly, jež máte pod svým velením, z celého území Sýrie.
10. Ukončete podporu Tálibánu a dalších teroristů v Afghánistánu a jeho okolí a přestaňte poskytovat ochranu členům vedení al-Káidy.
11. Ukončete podporu, již poskytují Jeruzalémské jednotky Islámských revolučních gard teroristům a militantním partnerům po celém světě.
12. Přestaňte vyhrožovat sousedním zemím, z nichž mnohé jsou spojenci USA, což zahrnuje i vyhrožování zničením Izraele, odpalování raket na Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty, hrozby adresované mezinárodní obchodní dopravě a ničivé kybernetické útoky.

Zdroj: Reuters

Dále čtěte:

Washington dráždí Čínu. Vyzbrojí Tchaj-wan i další spojence v Asii

Reakce na spory s Íránem: USA vyšlou na Blízký východ dalších tisíc vojáků

Írán oficiálně přestal plnit části jaderné dohody. Limity na obohacení uranu zatím dodrží

MM25_AI

Trump vyhrocuje spor s Íránem. Pohrozil mu zničením

  • Našli jste v článku chybu?