Zastánci integrace chtějí završit úspěšné tažení
Většina Němců se odmítala vzdát marky, s níž spojovala poválečné hospodářské úspěchy země, avšak bývalý kancléř Helmut Kohl se na city lidu neohlížel. Možnost referenda o zavedení společné evropské měny euro v Německu Kohl vůbec nepřipouštěl. Kancléř – jeden z otců zakladatelů měnové unie – pomohl prosadit odstartování eura v lednu 1999 svou železnou vůlí.
A tak je současné zavádění bankovek a mincí pouze logickým následným krokem po tom, co začalo před třemi lety. I když se názory na úspěšnost akce liší, společná měna je politickou i ekonomickou realitou. Nové hotovostní euro už neznamená zásadní změnu měnové politiky. Staré markové, frankové a jiné bankovky i mince byly od roku 1999 pouhým nominálním vyjádřením eura.
Teď jde o zásadní psychologický efekt. Existenci společné evropské měny pocítí každý občan dvanácti zemí eurozóny. Eurooptimisté v tom vidí další rozhodné vykročení k hlubší evropské integraci. Europesimisté předpokládají, že se euro starému kontinentu nakonec vymstí.
Soudit budou dějiny.
Němci dosud kancléři Kohlovi za pravdu nedali. Jeden z listopadových výzkumů dotvrzuje, že počet obyvatel Německa, kteří novou měnu nevítají, dokonce roste. Rozdíl mezi jejím odpůrci a zastánci činí 43 procentních bodů. Němečtí ekonomové z Hamburku Klaus Zimmermann a Tobias Just varují, že nedemokratické zavedení eura může mít katastrofální důsledky: vážně se narušila vzájemná důvěra mezi vládou a voliči.
Německo přitom hraje v měnovém projektu klíčovou roli. Jedním z hlavních cílů evropské integrace po druhé světové válce bylo spoutat německou rozpínavost ekonomickou spoluprací. Zavedení eura následovalo tutéž logiku. Evropská měna měla vyvážit sjednocování Německa po pádu Berlínské zdi v roce 1989. Francie dala jasně najevo, že s ním bude souhlasit pouze v případě, když Němci prohloubí své evropské zakotvení.
Právě to bylo cílem Helmuta Kohla. Ten přímo označil zavedení eura za otázku války či míru. Někdejší kancléř nyní připouští, že na prosazování svých vizí doplatil v prohraných volbách v roce 1998, kdy už byl start eura připraven. Přesto v listopadu v rozhovoru pro list Welt am Sonntag trval na svém: „Euro bylo nejdůležitější podmínkou jednoty, a tím také míru v Evropě.“ Tento jeho předpoklad mohou definitivně potvrdit teprve dějiny 21. století. Ke Kohlově názoru se však přiklání stále více odborníků a intelektuálů.
I Blair tam chce.
Zdá se, že větší obavy dnes mají politici těch zemí, které do eurozóny nevstoupily. Obávají se, že neúčast bude politicky i ekonomicky nevýhodná. Typickým příkladem je britský premiér Tony Blair. Londýn v minulosti často pochyboval o různých evropských projektech, poté ale zjišťoval, že se k nim musí připojit. „Nejdříve jsme říkali, že se to nestane, pak jsme říkali, že to nebude fungovat, pak jsme říkali, že to nebudeme potřebovat. Nic z toho se však nestalo a Británie zůstávala pozadu na každém kroku této cesty,“ prohlásil Blair ve svém klíčovém projevu koncem letošního listopadu. Jeho poselství bylo jasné: Nepřipojí-li se Britové během několika let k euru, jejich role v Evropě ochabne.
Na rozdíl od Helmuta Kohla britští labouristé více uvažují o hospodářských aspektech zavedení společné měny a chtějí nejdříve dosáhnout větší synchronizace evropské a britské ekonomiky. Tony Blair rozhodně nemíní ignorovat veřejné mínění – Britové mají o euru rozhodnout v referendu. O to více je ovšem jejich premiér hodlá o nezbytnosti takového kroku přesvědčovat.
Rozpor mezi názory mnoha politiků, odborníků i podnikatelů na straně jedné a širokou veřejností na straně druhé ostatně není pouze německým či britským problémem. Zatímco většina dánských politiků byla po celá devadesátá léta pro zavedení eura, voliči ho v referendu odmítli. V „proevropské“ Francii prošla příslušná Maastrichtská smlouva pouze s odřenýma ušima.
Lákadlo pro investory.
Euro však zdaleka není pouhým politickým projektem. I když s myšlenkou jednotné měny přicházeli od sedmdesátých let především západoevropští politici, podpořili ji podnikatelé a bankéři. Lionel Barber, komentátor listu Financial Times, považuje za klíčový rok 1983. Tehdejší francouzský ministr financí Jacques Delors přesvědčil prezidenta Francoise Mitterranda, že měnové devalvace sice mohou dočasně posílit konkurenční schopnost, celkově jsou ale škodlivé. Od té doby se datuje politika silného franku. Když později Delors jako šéf Evropské komise prosazoval společnou měnu, jedním z cílů bylo zabránit zhoubnému boji, který mezi sebou prostřednictvím konkurenčních devalvací vedly evropské státy.
Projektem evropské měny chtěla Evropská unie završit jednotný vnitřní trh. Zastánci eura jsou přesvědčeni, že se to podařilo. Bývalý evropský komisař pro měnové záležitosti Yves Thibault de Silguy, který stál v roce 1999 u zrodu eura, tvrdí, že euro je dnes zárukou měnové a cenové stability. Státy se nemusejí obávat vývoje kursu národní měny vůči dolaru jako dříve, protože euro vytváří štít proti nepříznivým dopadům měnících se světových cen.
I odpůrci eura připouštějí, že Evropa je dnes lákavější pro ty investory, kteří oceňují, že už nemusejí počítat s rizikem výkyvů směnných kursů uvnitř eurozóny. Řadě podnikatelů a obchodníků odpadly významné transakční náklady. De Silguy také uvádí, že euro donutilo firmy, aby se vyrovnaly s tvrdší konkurencí. Jednotný vnitřní trh tak byl podle něj opravdu završen.
Kurs letěl dolů.
Výborně, namítne ironicky skeptik. Proč tedy kurs eura vůči dolaru od svého zrodu vytrvale klesal? Proč nezačalo euro posilovat ani ve chvílích, kdy vyhlídky evropské ekonomiky vypadaly lépe než americké?
Hypotéz, se kterými přišli ekonomové, je celá řada - počínaje vývojem cen ropy a konče někdy iracionální setrvačností obchodníků. Většina analýz se nicméně shoduje v tom, že i v době po zavedení společné evropské měny byla Amerika často schopna úspěšněji lákat investice než eurozóna. To samozřejmě svědčí o značné důvěře v americkou ekonomiku či (v posledních měsících) její schopnost poradit si s krizovými situacemi. Studie německé banky Commerzbank v této souvislosti zmínila i evropské zaostávání v produktivitě práce. Neustálé diskuse se pak pochopitelně vedou i kolem jednotlivých kroků Evropské centrální banky.
Přesto nemusejí „americké investice“ vždy svědčit o „evropské slabosti“. Právě konkurenční tlak jednotného vnitřního trhu a měnové unie možná přinutil evropské společnosti, aby se staly globálními hráči a investovaly v USA (EURO 45/2000).
Jak vykládat Mundella.
V odborné ekonomické rozpravě se na obranu eura – pro mnohé překvapivě – postavil významný americký ekonom Robert Mundell. Postoj nositele Nobelovy ceny je o to významnější, že jeho teoriemi se dosud zaštiťovala řada euroskeptiků – včetně bývalého českého premiéra Václava Klause.
Mundell vůbec nepovažuje „slabé“ euro za nevýhodu, naopak. Bez něj by na tom byla evropská ekonomika mnohem hůře. Na společné měně podle Mundella vydělaly všechny státy, jež se připojily, protože teď mají lepší měnovou politiku. Platí to údajně i pro Německo, jehož Bundesbanka se dříve zasazovala o nadměrně silný kurs marky. Hospodářsky slabší státy měnové unie zase získaly přístup k „většímu kapitálovému trhu, jednoduššímu financování, nižším transakčním nákladům a lepší transparentnosti“. Mundell rovněž oceňuje odstranění dřívějších měnových spekulací.Pro Mundella je ovšem euro pouze dobrý začátek na cestě k jeho velké vizi – globální měnové unii, která by bránila finančním krizím.
Přesto budou odpůrci společných peněz i nadále v Mundellově teorii měnových oblastí nacházet řadu argumentů proti euru. Ekonomové Klaus Zimmermann a Tobias Just připomínají, že ideální měnová oblast (dle Mundella) musí mít flexibilní trhy práce a homogenní výrobní strukturu. Není přitom žádným tajemstvím, že pružnost evropských pracovníků je ve srovnání se Spojenými státy malá.
Zázraky se nedějí.
Kritici toho, jak euro dosud funguje, se opírají i o jiné argumenty, než je slabý kurs. Americký týdeník Business Week před časem napsal, že euro nezabránilo projevům recese v evropské ekonomice. Ani dnes není Evropa vůči tomu, co se děje třeba v Americe, imunní.
Tím ovšem týdeník spíše reagoval na iracionální očekávání těch, kteří s eurem podobné naděje spojovali, než že by označil skutečnou slabinu společné měny. Bez ní by na tom Evropa mohla být ještě hůř.
Posoudit euro podle toho, jakou roli se mu dosud podařilo získat v mezinárodním finančním systému, se zase pokusil britský týdeník The Economist. Výsledek byl zhruba fifty-fifty. Euro není dostatečně stabilní, neboť jeho kurs po startu v roce 1999 výrazně klesl. To přestavuje riziko pro ty, kteří by chtěli držet aktiva v této měně. Překvapivě velký je však podle listu podíl nových emisí mezinárodních obligací denominovaných právě v euru (v roce 2000 více než třetina, letos zřejmě ještě více). Silný je také regulační mechanismus, který minimalizuje možnost krizí v eurozóně.
Na konci listopadu oznámila čínská centrální banka, že hodlá výrazně zvýšit podíl evropské společné měny ve svých měnových rezervách. Pozorovatelé se shodují, že role eura jako mezinárodní měny a konkurenta dolaru výrazně poroste.
Evropští ekonomové pak vidí zřetelný přínos měnové unie ve fiskální oblasti – zavedení eura bylo spojeno s přísnými pravidly pro veřejné finance. O tom, že období ohromných rozpočtových deficitů v západní Evropě skončilo, není pochyb.
Otázkou je, co bude dál. Někteří odpůrci eura (včetně Václava Klause) se obávají, že společná měna nutně povede k většímu centrálnímu přerozdělování v eurozóně a společné fiskální politice. Robert Mundell se domnívá, že to nutné není. Řada stoupenců evropské integrace (včetně finančníka maďarského původu George Sorose) by naopak právě takový vývoj uvítala.
