Během velké hospodářské krize chránilo Československo vysokými cly své zemědělství a doplatil na to průmysl.
V říjnu 1929 padla newyorská burza a v květnu následujícího roku se v československé sněmovně fackovali poslanci. Obě události spolu přímo souvisejí.
V Československu zasáhla velká hospodářská krize nejdřív zemědělství, které se už od roku 1928 potýkalo s pádem cen cukru na světových trzích a domácí - zatím nijak dramatickou - agrární krizí. Lékem měla být ochrana domácího trhu; agrárníky vedená vláda poslala do sněmovny předlohy zákonů, které v případě poklesu výkupních cen potravin umožňovaly zavést přirážku k dovoznímu clu na obilí, mouku, maso či živý dobytek. Z hlediska agrárnických voličů - velkých i malých zemědělců - to bylo logické, z hlediska Československa, jehož vývoz činily ze tří čtvrtin průmyslové výrobky, moc ne. Následky se daly vcelku předvídat: cly postižené agrární státy jihovýchodní Evropy odpověděly bojkotem československého průmyslu a doma se zdražily základní potraviny.
Pátek 2. května 1930, kdy se hlasovalo o clech a o komunistickém návrhu na zavedení plošné podpory v nezaměstnanosti, byl jedním z nejdramatičtějších dnů v historii československé Poslanecké sněmovny. Když cla prošla, a naopak podpora ne, začali komunističtí poslanci jednání obstruovat. Pískali, bušili do lavic, křičeli - „Pryč s hladovými cly!“ či „Hladová cla byla vykoupena dělnickou krví!“- a nakonec po vedle sedících německých sociálních demokratech metali sněmovní spisy. Když poté komunista Viktor Stern vyťal sociálnímu demokratovi Franzi Katzovi „pořádný políček“, dalo to podle Národních listů „podnět ke zvýšenému řevu a surové pračce“.
Zapřísahám vás. Henry Ford označil během jednání v Bílém domě nový celní sazebník za „ekonomickou hloupost“, americký prezident ho přesto podepsal.
Od tohoto okamžiku se popis „fackovací aféry“ liší. Národní listy psaly, že jiný sociální demokrat Franz Kaufmann okamžitě „přiskočil ke Sternovi a dal mu dva políčky“ a posléze prý útočníka osobně zfackoval i Katz. Rudé právo ovšem incident líčilo daleko hrdinštěji a dementovalo, že by kdo z řad komunistů také inkasoval: „Poslanec Katz nejenže nedal žádnou facku, ale při nezdařeném útoku facky jen dostával.“ Sterna prý před pohanou ochránil budoucí - poúnorový - ministr informací Václav Kopecký a hned poté se na Katze s Kaufmannem sesypali soudruzi poslanci „pobouření zákeřností sociálfašistických (sociálnědemokratických - pozn. red.) mameluků“ a oba dostali „nespočetně ran“.
Důležité však nebyly facky - těch v prvorepublikovém parlamentě padlo mnoho - ale cla. Když vypukla velká hospodářská krize, ovládlo myšlení jednotlivých vlád heslo „starej se o sebe“, státy si své domácí trhy začaly chránit vysokými cly a už tak protekcionistický mezinárodní obchod 20. let se změnil v cosi, co nejlépe vystihuje sousloví „globální obchodní válka“.
Každý s každým
Za zásadní mezník oné sobecké války se obvykle považuje americký Smootův-Hawleyho sazebník, který zvedl clo u zhruba 20 tisíc položek včetně potravin, železa či - jak brzy poznal Tomáš Baťa - bot. Měl sice řadu vlivných odpůrců - Henry Ford ho nazval „ekonomickou hloupostí“ a Thomas W. Lamont z vedení společnosti J. P. Morgan později vyprávěl, jak si před prezidentem „málem kleknul, aby z něj vymámil veto“-, jenže Herbert Hoover ho v červnu 1930 nakonec přece podepsal.
Reakce byly různé. Od odvetných cel, ke kterým sáhla třeba Kanada či Itálie (Mussolini prohlásil, že si „Itálie najde cestu, jak se bránit“, a vzájemný obchod pak rychle spadl na čtvrtinu), přes kvóty zavedené Francií až po ignoranci ze strany Británie, Německa či Švýcarska (nikdo na druhé straně nemohl bránit švýcarským politikům, aby nepodpořili lidový bojkot amerického zboží). Ochrana vlastního trhu se každopádně stala příkazem doby a dovozní cla zavedl dříve či později skoro každý. A růst to byl pořádný. V Československu se průměrná výše celních tarifů v letech 1927 až 1931 zvedla o 19, v Německu o 20, ve Francii o 15, v Maďarsku o 16 a v Bulharsku o 29 procentních bodů. „Během 16 měsíců následujících po 1. září roku 1931 (opuštění zlatého standardu Británií - pozn. red.) došlo k obecnému zvýšení cel ve třiadvaceti zemích (…) zatímco jen v jediné zemi byly tarify sníženy. Cla na jednotlivé dovozní položky či jejich skupiny zavedlo padesát zemí,“ kvantifikovala dopady krize Společnost národů.
Jak se proclila ocel. Spor Číny a USA může způsobit i války
Zdaleka však nešlo jen o cla. Uplatňovaly se nejrůznější kvóty, zaváděly se subvence pro domácí výrobce, zkoušely se měnové čachry (nebylo to jen tak - když Británie roku 1931 devalvovala libru, zavedla Francie selektivní celní přirážku pro země, které oslabily měnu), popřípadě se vymýšlely různé jakoby férové - zdravotní, bezpečností a vůbec všelijaké - požadavky na zboží, které měly cíleně vyřadit vybraného dovozce. Typickou ukázkou bylo podle knihy Jakuba Rákosníka a Jiřího Nohy Kapitalismus na kolenou německé nařízení, které udělilo výhodný celní tarif jen těm kravám, které žily po celý rok v nadmořské výšce minimálně 300 metrů, což sice švýcarský dobytek hravě splnil, ovšem další tradiční dovozci - Nizozemsko (nejvyšší bod 322 metrů nad mořem) a Dánsko (170 metrů) - měli smůlu.
Spočteno a podtrženo: Během pouhých několika let poklesla hodnota (s objemem to díky poklesu cen tak zlé nebylo) mezinárodního obchodu na pouhou třetinu.
S Maďary na kordy
Československo - jak už víme - nepostupovalo jinak. Klouzavá cla na potraviny, zavedení povolovacího řízení na dovoz ječmene a žita či povinnost, že mletá pšenice musí být ze 75 procent domácího původu (u žita to bylo 95 procent), spolehlivě otrávily obchod s agrárními státy na jih a na východ od našich hranic. S Rumunskem a s Jugoslávií - tedy spojenci z Malé dohody - se vláda dokázala ještě nějak dohodnout, ovšem vztahy s Maďarskem se změnily v horkou celní válku, která tvrdě postihla československý vývoz. Nejhůře to dopadlo na export dřeva (z Podkarpatské Rusi), piva, skla, porcelánu, železářských, textilních a chemických výrobků.
Oba státy vyjednávaly až do konce roku 1930, ovšem kompromis nenalezly (Maďaři se odmítali smířit hlavně s clem na sádelnaté vepře - bagouny), a tak byla obchodní dohoda týden před Vánocemi vypovězena. „Naše vláda nenese na bezesmluvním stavu žádné viny a není dobře pochopitelno, proč Maďarsko dalo přednost bezesmluvnému stavu, ačkoli čs. vláda projevila v průběhu jednání nejkrajnější stupeň ochoty,“ psaly Národní listy. Podobně, byť v opačném gardu, to viděl také Budapesti Hirlap a dodával, že postup vlády nelze než pochválit, protože „oprávněných zájmů Maďarska nesmí zanedbávat žádný stát“.
Přečtěte si komentář Miroslava Zámečníka: Umění obchodní války
Na rychlé uzavření nové smlouvy tlačilo československé ministerstvo obchodu, jenže ministerstvo zemědělství to vidělo jinak a jeho zástupce na poradě resortů tvrdil, že spěch není namístě, protože „čím blíže ke žním, tím budou Maďaři povolnější“. Jenže nebyli. Vzájemná výměna zboží se už roku 1931 propadla na pouhých 19 procent předkrizové úrovně a oba soupeřící státy mezi sebou obchodovaly jen prostřednictvím naturálních ad hoc smluv (v září 1931 jsme například vyměnili 20 tisíc tun palivového dříví za 29 tisíc bagounů).
K normalizaci vztahů a uzavření nové obchodní smlouvy s Maďarskem došlo až po téměř pěti letech - v červnu 1935.
Příliš drahá cla
Ochranářské tendence v Československu mezitím nabývaly na síle. Setrvale rostla cla - za prasata zaplatil v roce 1933 dovozce třikrát a za pšenici skoro dvakrát víc než před krizí, zaváděla se různá administrativní opatření a v létě 1934 zřídil stát obilní monopol, díky kterému získal výhradní právo na nákup, prodej, vývoz i dovoz obilí. Rudé právo to tehdy označilo za „fašistické zbídačování lidu“, ale facka tentokrát nepadla žádná.
Jasné je, že stát něco s propadem agrárních cen udělat musel. Z propočtů totiž vychází, že malé statky (pět až deset hektarů) přestaly být v roce 1931 rentabilní a jejich majitelé prodělávali na hektaru v průměru 69 korun ročně. Jenže podpora zemědělců nebyla zadarmo. Ceny potravin se držely vysoko, což v zemi s milionem nezaměstnaných nebylo úplně ono, a recipročně uvalená cla okolních zemí navíc krutě postihla československý průmysl. Export se v nejhorším roce 1933 propadl skoro na čtvrtinu, průmyslová výroba se až do začátku druhé světové války nedokázala vrátit na předkrizovou úroveň a Německo úspěšně vytlačilo československé zboží z balkánských trhů.
Přečtěte si také:
