Evropě hrozí smrtelné sevření
Drancování francouzských měst rozzuřenou etnickou mládeží mohlo začít jako spontánní exploze vzteku vyprovokovaná náhodnou smrtí dvou kluků a „necitlivými“ výroky ministra Sarkozyho. Příčiny jsou možná sociální a ekonomické, jak se komentátoři snaží vysvětlit. A vinu na tom možná nese i francouzský rasismus. A možná ještě spousta jiných nedostatků francouzského systému. Přeměňuje se nám ale den ze dne před očima v dobře sladěnou předehru k válce, která hrozí celou Evropu sevřít do smrtelných kleští. Jejich druhým koncem je sílící agresivita islámských částí Ruska a středoasijských států, jejichž militantům se možná dříve, než se nadějeme, podaří ukrást jadernou zbraň.
Sýčkujeme?
Když před pětadvaceti lety jeden z nejbrilantnějších konzervativních politiků Enoch Powell pronesl v londýnském parlamentě v souvislosti s imigrací svůj prorocký projev o „řekách zpěněných krví“, zvedla se proti němu tak silná vlna nařčení z rasismu, že to nezvládla ani Thatcherová a vyloučila ho nejen z vlády, nýbrž i z konzervativní strany. Většinou jim při tom tehdy uniklo, že Powell, bývalý profesor latiny a řečtiny, jen citoval kteréhosi z římských básníků, jak často ve svých skvělých parlamentních projevech rád dělával. Tažením proti němu promarnili příležitost zamyslet se, o čem vlastně mluvil. Dovolil si tehdy vyslovit tuto obavu: Nepřizpůsobí-li se tempo zámořské imigrace schopnosti imigrantů se s Británií sžít a zároveň schopnosti Británie na přistěhovalce jiných kultur si zvyknout, britská společnost se rozpadne na vzájemně nevraživá etnika bez společného kulturního, právního a sociálního pojítka.
Ještě pořád se nám zdá, že se mýlil?
Powellova slibná politická kariéra skončila na zadních lavicích mezi pěti či šesti křesly severoirské unionistické strany, která ho zachránila alespoň jako poslance. Když se ho po letech kdosi ptal, zda mu nepřijde líto, že skončil tak neúspěšně, lakonicky odpověděl větou, z níž se stal slavný citát: „Všichni politici končí neúspěšně.“
Ale Powellův osud měl na parlamentní debaty jeden velmi neblahý dopad: Následných pětadvacet let si žádný evropský demokratický politik nedovolil kritizovat žádný aspekt imigrační politiky. Když nějakých patnáct let na to si mladý vůdce konzervativců William Haig povzdechl, že si někdy už připadá jako cizinec ve vlastní zemi, opět jej opozice prohlásila za rasistu, třebaže nemluvil o imigraci, nýbrž o nadvládě institucí Evropské unie nad britskými.
Vlády si zvykly falšovat statistiky přistěhovalectví a zdůrazňovat výlučně jeho pozitivní prvky: humanitární, kulturní, kulinární, ekonomické. Problémy neexistovaly, neboť si na ně nikdo nedovolil upozornit. Všichni raději připomínali, jak ta či ona dřívější vlna imigrace jejich stát a kulturu obohatila.
Jenže v tom byla právě Powellova pointa. Všem dřívějším imigracím byl dán ten čas na adaptaci, o který Powell žádal. Všechny se snažily co nejrychleji přizpůsobit. Všechny dbaly, aby hostitelské zemi dávaly víc, než od ní dostávají. Všechny jí projevovaly vděk a úctu. Všechny se v druhé generaci staly součástí domácí kultury a národa, aniž se musely vzdávat svých kulturních či náboženských zvláštností. Dosáhly toho vesměs vlastním úsilím, bez mimořádné pomoci hostitelského státu.
Islámská výjimka.
Jedinou výjimkou je imigrace islámská, která do Evropy proudí zrychlujícím se tempem již čtvrté desetiletí a nabývá dostatečné početní síly a sebevědomí k tomu, aby od hostitelských zemí žádala víc, než jim dává. Velká část jí zůstává na sociální podpoře, loajalitu svému náboženství nadřazuje loajalitě státu, nesnaží se nebo se jí nedaří v evropských zemích integrovat, nectí jejich zákony, často se neobtěžuje učit se jejich jazyky. Západoevropské země jako by se předháněly, která přijme víc islámských imigrantů, která se o ně lépe postará, která bude moci být hrdější na svou štědrost, tolerantnost, úctu k odlišnosti a vlastní uskrovnění. Tak vznikla druhá a třetí generace lidí v Evropě narozených a vyrostlých, kteří si nikdy nevypěstovali návyk sami se vzdělávat, zlepšovat, brát za svůj osud plnou odpovědnost a naplno využívat možností, které se jim nabízely a sice možná nebyly rovné možnostem „domorodců“, ale které by marně hledaly v zemích svých přistěhovalých rodičů. Generace, mladých lidí, kteří nevědí, kam paří. Domácí společnost jim integraci nevnucovala z obav, aby je neurážela či neponižovala, a nechala je žít na okraji. Vytvořila tak bezděky početnou armádu beznadějných, která jim toleranci oplácí vztekem a nenávistí. Tento vztek a nenávist si vysvětlovala vlastními chybami a selháním a snažila se ke svým méně šťastným spoluobčanům být ještě štědřejší a ústupnější. Tím ještě víc přispěla k jejich neschopnosti pěstovat kvality potřebné k úspěšnému životu. Tak vznikl začarovaný kruh multikulturalismu.
Nenáviděná na věky.
Souběžně s tím probíhal v islámských zemích růst sebevědomí a hrdosti, ideologické zaostřenosti a bojechtivosti, dnešní agresivní výklad islámu. Ten nejen těm zbídačeným masám doma, nýbrž i té znuděné, trvalou sociální podporou o pracovitost a podnikavost oloupené a od hlavní společnosti odcizené generaci dal novou identitu, hrdinské vzory a jasně identifikovaného nepřítele, jímž je celý degenerovaný Západ. Se všemi svými hodnotami a zvyklostmi, včetně těch, které jsou zdrojem jeho prosperity.
Od této chvíle se všechny další snahy evropských států o jejich větší integraci staly v jejich očích násilím proti jejich identitě. Došli jsme do stádia, kde ať Evropa dělá, co dělá, už se ničím nezavděčí a může už být jen nenáviděná. Každá její další snaha, každý její ústupek, každá laskavost a touha se zavděčit se vykládá jako důkaz její slabosti a důvod k pohrdání. Každý její pokus o sebeobranu je pak důkazem rasismu, arogance, agresivity a zdrojem nenávisti.
Můžeme to do nekonečna vysvětlovat příčinami ekonomickými, vlastními chybami, bezohledností, prostořekostí politiků. Jenže na nápravu větší štědrostí, na kterou evropská ekonomika už dlouho nebude mít, je už teď pozdě. Tolerantním multikulturalismem a v podstatě dobrou vůlí si Evropa vypěstovala miliony rozhořčenců snadno zmanipulovatelných do nové fáze totalitní války, tentokrát pod praporem zfašizovaného islámu.
A jak že tomu ještě zabránit?
Od toho si platíme politiky, ne novináře. Ale musíme jim vrátit svobodu o negativních aspektech neregulované imigrace a multikulturalismu alespoň teď těsně před dvanáctou mluvit, než jim hned svážeme ruce ukvapeným označením za rasisty. A tím celou debatu vyženeme ze světla legitimního demokratického fóra do temných koutů procitajícího neonacismu.
