Poprvé se Edward Drinker Cope a Othniel Charles Marsh potkali v Berlíně. Bylo to na začátku 60. let 19. století, ve Spojených státech zrovna zuřila občanská válka a oba budoucí slavní američtí paleontologové se před ní „uklidili“ do Evropy.
Uzavřený, lehce podivínský Marsh, který v Berlíně už nějakou dobu studoval, se o devět let mladšího - navýsost společenského a charismatického - Copea ujal a prováděl ho po městě. Když pak Cope odjel, vyměňovali si dlouho dopisy, a dokonce po sobě navzájem pojmenovali některé ze svých prvních nálezů.
Oba ale byli tak ambiciózní a nesnesitelně ješitní, že jim přátelství dlouho nevydrželo a změnilo se v tři desítky let trvající spalující nenávist a soupeření, které je ve Spojených státech známé pod jménem Bone Wars, tedy války o kosti.
Šéf Národního muzea Lukeš: Budeme mít burianosaura i mamuty z Jakutska
A válka to skutečně byla. Oba muži se, jak ještě uvidíme, nenáviděli až za hrob. Jeden druhého neváhal zesměšňovat a pomlouvat. Do jejich arzenálu patřilo najímání špehů, uplácení (oblíbenou fintou bylo uplatit železniční úředníky a poslat soupeřovy fosilie kamsi na druhou stranu Spojených států), došlo i na záměrné ničení nálezů a sem tam se jejich lidé servali jak psi, přičemž vzduchem nelétaly jen pěsti, ale také kameny a kulky.
Na druhé straně jejich výsledky byly ohromující. Jestliže před jejich érou bylo v Americe známých pouhých devět druhů dinosaurů, pak Marsh s Copem jich během expedicí na Divoký západ - připomeňme, že šlo o éru Buffala Billa, Sedícího býka či patologického zabijáka Billyho the Kida - dokázali dohromady objevit plných 136, a to včetně těch absolutně nejznámějších, jako jsou třeba allosaurus, brontosaurus, ceratosaurus, diplodocus, stegosaurus, coelophysis či triceratops.
Dračí ocas
Začalo to nenápadně. K prvnímu sporu obou mužů došlo v jistém slínovcovém dole v New Jersey, odkud pocházel jeden z prvních amerických dinosaurů - hadrosaurus (Hadrosaurus foulkii). Cope v něm už delší dobu hledal kosti, ovšem Marsh během společné návštěvy podplatil správce lomu, aby o nových nálezech informoval jeho. Zatím o mnoho nešlo, ovšem pak - v březnu 1868 - dorazilo do Copeovy laboratoře z Kansasu několik beden, ve kterých byla 13 metrů dlouhá, pečlivě zabalená a výborně zachovalá kostra druhohorního rybožravého mořského plaza - elasmosaura.
Cope věřil, že ho zatím nepopsaný elasmosaurus proslaví, což se také skutečně stalo, i když pravda trochu jinak, než mladý paleontolog očekával. Při skládání kostry totiž udělal - pochopitelnou, přesto legrační - chybu, když plazí hlavu připevnil nikoli na krk, ale na ocas. Omyl pak korunoval tím, že „zmršeného“ elasmosaura veřejně vystavil. O tom, že se spletl, se dozvěděl až od svého učitele Josepha Leidyho a od Marshe. Zatímco Leidy byl decentní, Marsh se náramně bavil a kolegův vědecký poklesek šířil, kde mohl.
Vydrželo mu to dlouhá léta. „Poté, co dokonale zachovalý exemplář několik měsíců zkoumal, umístil hlavu na konec ocasu a zvíře v této pozici rekonstruoval coby příslušníka zcela nového řádu Streptosauria,“ vyšlo například roku 1873 na stránkách časopisu American Naturalist.
Kolegiální to nebylo ani trochu a výsledkem byla válka o kosti.
Nečekané výhody zubních protéz
V té době už oba muži dospěli k názoru, že na východě nic pořádného nenajdou, a začali pořádat expedice na Divoký západ: do země psanců, kovbojů, desperátů a zatím nepokořených prérijních indiánů.
Často při tom šlo o krk, což nejlépe dokládá Copeova expedice k řece Judith (pravobřežní přítok Missouri tekoucí státem Montana), na kterou vyrazil v roce 1876, pouhé dva měsíce poté, co Siouxové zmasakrovali u nedalekého Litttle Big Hornu generála Custera a jeho kavalérii.
V oblasti, kam mířil, se potloukalo několik tisíc vítězstvím zpitých Siouxů, Cope však manželce v dopisech psal, že to jsou povídačky. Zvědovi s kuchařem slíbil tehdy astronomických tisíc dolarů, a tak nakonec výprava nasedla do dostavníku a vyrazila.
Podle knihy Keitha Thomsona The Legacy of the Mastodon je dnem i nocí dusil zvířený žlutý prach, ale indiáni se po cestě neukázali. Štěstí je provázelo i u řeky Judith, když místo Siouxů potkali jejich nepřátele - několik stovek Vraních indiánů. „Byl jsem představen válečnému náčelníku Horských Vran, který vzal Siouxům 26 skalpů a 90 koní,“ zapsal si Cope a dodával, že „minulou noc spali náčelník Říčních Vran a jeho žena pod vozem v našem táboře a dostali snídani“.
Indiáni se naštěstí chovali přátelsky a úplně fascinováni byli, když si Cope vyndal z úst zubní protézu. „Jeden muž jel dokonce několik mil, aby to viděl,“ poznamenal si paleontolog.
Výprava byla nakonec mimořádně úspěšná, když se jí podařilo vykopat například kostru - jednoho z prvních objevených „rohatých dinosaurů“ - monoclonia (ten je dnes nicméně považován za nedospělého jedince centrosaura). Jenže léto končilo a bylo se třeba dostat domů. Nejdřív bylo třeba 1700 liber nalezených pravěkých kostí dopravit k Missouri, pak je opatrně spustit z pobřežních srázů dolů k vodě, a nakonec ještě stihnout poslední parník, který onoho roku odjížděl do St. Louis.
O poznání bohatší Marsh pro změnu indiánům, kteří ho překřtili na „muže sbírajícího kameny“, za informace a sběr fosilií platil; a jeho agentem tak po jistý čas byl i Red Cloud (Rudý oblak), slavný válečný náčelník Siouxů Ogalalů. Někdy v polovině 70. let pak Marsh přestal na Divoký západ jezdit a výpravy většinou - na rozdíl od Copea - nechával na najatých prospektorech.
Obzvláště ošklivý spor
Vraťme se ale ještě na začátek 70. let. Během svých prvních západních cest nacházeli Cope s Marshem „jen“ pozůstatky třetihorních savců, a právě kvůli nim na stránkách vědeckých časopisů rozpoutali první kolo války o kosti. Ozvěna těchto lítých bojů se donesla až za Atlantik, a tak si i čeští čtenáři mohli roku 1874 přečíst v populárně-naučném časopise Vesmír o obřím eocenním uintatheriu (Češi ho znají z filmu Cesta do pravěku, ve kterém jeden z hrdinů o nešťastném kopytníkovi prohlásí, že „něco tak ošklivého ještě neviděl“) a zároveň o sporech obou vědeckých výtečníků.
Jejich vztahy autor článku znechuceně charakterizoval coby „smutný doklad zvláštní řevnivosti“, kdy oba soupeři ve snaze předběhnout toho druhého „až na vteřiny uvádějí dobu, kdy dotyčného savce kdo z nich objevil“, a navíc ještě „užívají proti sobě slov, jakých sotva bychom u takových vzdělanců čekali“.
Pušky & dynamit
Když se pak na Západě začaly ze země tahat skutečně velké dinosauří kosti, nepřátelství se ještě vystupňovalo. Mohl za to učitel Arthur Lakes z coloradského Goldenu. Shromáždil řadu dinosauřích kostí a roku 1877 je poslal jak Marshovi, tak Copeovi. Marsh zareagoval okamžitě, nechal Lakesovi vyplatit 100 dolarů a učitel obratem Copeovi telegrafoval, aby všechno, co mu poslal, neprodleně odevzdal svému protivníkovi. Cope zuřil, ale naštěstí pro něj se mu krátce poté ozval další učitel z Colorada - O. W. Lucas -a upozornil ho na naleziště, ze kterého pocházely daleko kompletnější fosilie než z toho původního.
Teď byl v koncích Marsh. Okamžitě vyslal za Copeem špehy, ovšem zrovna v té době mu přišel z Wyomingu telegram od dvou zaměstnanců Union Pacific Railroad - Carlina a Reeda, ve kterém stálo, že v lokalitě Como Bluff leží na povrchu země obří kosti. Marsh svou prospektorskou armádu okamžitě poslal z Colorada do Wyomingu - a udělal dobře. Právě z Como Bluff pocházejí jeho nejlepší druhohorní nálezy - apatosaurus, allosaurus či stegosaurus.
Klid od svého soupeře měl ale Marsh jen chvíli. Místní noviny - Laramie Daily Sentinel - uveřejnily o jeho senzačních nálezech oslavný článek, Cope okamžitě poslal na místo své lidi a ti po chvíli přemlouvání přeplatili nespokojeného Carlina. Brzy se tak v Como Bluff objevil i Cope, což však Marshovi lidé nenechali jen tak.
Obě skupiny se několikrát porvaly a údajně došlo i na pušky. Dodnes se také traduje, že Cope s Marshem často ničili fosilie, které nemohli odvézt, jen aby se nedostaly do rukou soupeři. Nedávné výzkumy z Como Bluff však ukazují, že tak horké to ve skutečnosti nebylo. Marsh s Copeem sice zkazky o vyhazování fosilií do povětří pouštěli do éteru, ovšem ve skutečnosti je asi spíš schovávali do jam a zasypávali kamením.
Noviny & muzea
Takto věci běžely dlouho do 80. let, kdy Copeovi došly peníze, na expedice přestal jezdit a dál už jen zpracovával své starší neroztříděné sběry, což mu ale na druhé straně bohatě vydrželo až do smrti. Konec nepřátelství to pochopitelně neznamenalo, jen se z plání a hor Divokého západu přesunulo do muzeí a přepychových salonů daleko na východě.
Cope v té době nemohl - on sám to přičítal Marshovým zlovolným intrikám -sehnat slušnou práci, a dokonce musel prodat část sbírek. Bylo to k zlosti, a tak se rozhodl Marshe společensky zničit. Kongres se tenkrát zrovna zabýval plýtváním v US Geological Survey (geologickém průzkumu Spojených států) a Cope tvrdil, že se na něm podílel i jeho protivník.
Ekonomické dějiny velrybářství: kytovce lidé lovili již v době kamenné
Dlouho to vypadalo marně, nakonec se však Copeovi podařilo přesvědčit - ne zrovna seriózního - novináře Williama Hoseu Balloua, který roku 1890 zveřejnil v New York Heraldu skandální článek o všech skutečných i domnělých podrazech a lumpárnách, kterých se měl Marsh v minulosti dopustit. Marsh se bránil, seč mohl (k dobru dal samozřejmě i historku o elasmosaurovi), ale nakonec Cope dosáhl aspoň částečně svého: US Gelological Survey přestal Marshovi vyplácet finanční podporu.
Na smrtelné posteli
Závěr života obou skvělých paleontologů byl hořký i sladký zároveň. Oba dosáhli velkých poct. Marsh dostal prestižní Cuvierovu medaili, zatímco Cope se stal profesorem zoologie na Pensylvánské univerzitě a k tomu prezidentem Americké asociace pro rozvoj vědy. Na druhé straně expedice na Divoký západ je natolik finančně zruinovaly, že Cope musel prodávat sbírky a Marsh zatížit vlastní dům hypotékou.
Kdo válku o kosti nakonec vyhrál, šlo tenkrát sotva rozhodnout. Dnes - s odstupem více než století - je jasné, že o něco úspěšnější byl metodicky pracující Marsh. Popsal sice „jen“ 500 nových druhů obratlovců, ovšem 80 z nich byli dinosauři, a to navíc ti dodnes mimořádně populární - allosaurus, apatosaurus, barosaurus, brontosaurus (v roce 1903 prohlásil jiný skvělý paleontolog Elmer Riggs ikonického brontosaura za natolik podobného dříve nalezenému apatosaurovi, že „přišel o jméno“; v poslední době se ovšem existence samostatného rodu - brontosaurus -opět spíš uznává), ceratosaurus, diplodocus, stegosaurus, triceratops.
Nesporně geniální - už v šesti letech sepsal po návštěvě muzea ve Filadelfii „dětskou“ studii o kostech, ze kterých se skládá oční důlek ichtyosaura -, ovšem nestálý a přelétavý Cope měl sice na kontě bezmála 1300 nově popsaných obratlovců, ovšem „pouze“ 56 z nich byli dinosauři.
Zima se blíží aneb Stručná historie vikingské kolonizace Grónska
Horší však je, že řada ze jmen, kterými se kdysi proslavil, není dnes platná. Jak to bylo s monocloniem už víme (zřejmě jen mládě centrosaura), ovšem špatně to dopadlo i s jeho kdysi proslulým epanteriem (nejspíš jen nepatřičně přerostlý allosaurus) a ještě populárnějším mocným tyranosauridem laelapsem. Toho Cope pojmenoval podle nikdy neselhávajícího Diova psa, aniž by si však ověřil, že toto jméno již nese jakýsi nicotný roztoč, a tak se nakonec ujal název dryptosaurus, který mu dal o něco později Marsh…
Nejznámější z jeho „dinosauřích“ objevů jsou tak dnes obří býložravý camarasaurus, drobný - zhruba třicetikilový -dravý coelophysis a pak onen nešťastný elasmosaurus, který vlastně ani není dinosaurem, ale obřím mořským plazem z řádu plesiosaurů.
Soupeření vydrželo oběma vědcům až do Copeovy smrti v roce 1897 a vlastně v jistém ohledu neskončilo ani po ní. Svou lebku - jak se traduje - odkázal Cope vědě a velmi se prý bavil představou, jaké to bude, až se ukáže, že jeho mozek byl větší než Marshův. Jeho soupeř však tuto výzvu ze záhrobí nikdy nepřijal a o dva roky později zemřel také.
Dále čtěte:
Po stopách českých menhirů aneb kameny původní, obnovené či postavené teprve před pár lety
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
