Dělníci jsou nedostatkové zboží, ceny prací půjdou nahoru
U stavby přibrzdí dodávka, naloží ukrajinské dělníky a odveze je ke konkurenci, jež jim nabídla o pět korun vyšší hodinovou mzdu. Takové příběhy si vyprávějí šéfové stavebních firem, kteří ze dne na den přicházejí o pracovní síly. Současné stavebnictví začíná připomínat doby socialismu, kdy bylo uměním stavět včas a alespoň trochu kvalitně. V Česku totiž chybějí ruce, které by se daly najmout.
Ceny vyskočí.
Nedostatek stavebních dělníků pociťují firmy zhruba dva roky, během posledních pár měsíců však vygradoval natolik, že na něj ředitelé velkých stavebních koncernů poukazují při každé příležitosti. Není divu, bojí se o zisky. Nejde už jen o to, že s obtížemi shánějí vlastní zaměstnance. Většina z nich je totiž - především v pozemním stavitelství - závislá na najímání firem, které pro ně zajišťují více než půlku prací. A subdodavatelé umějí nouze využít. Po svých chlebodárcích, jimž se ještě nedávno museli podbízet, požadují vyšší ceny. Stavební kolosy ovšem mívají s investory uzavřeny smlouvy na generální dodávky z let minulých a kontrakty na subdodávky podepisují teprve nyní, takže musejí snižovat plánovaný profit. „Investora nezajímá, že se situace změnila. Subdodavatelům dokonce vyplácíme bonusy, aby neodešli. Jestli nenastane příliv zaměstnanců, budou se zvyšovat ceny stavebních prací. S konkurencí už nebojujeme o zakázky, nýbrž o lidi,“ popisuje současné dění obchodní ředitel Metrostavu Pavel Pilát. Jeho slova potvrzují statistiky. Jen za poslední dva měsíce vzrostly nominální mzdy v odvětví o 14,3 procenta.
Půjdou investoři jinam?
„Trh práce je přehřátý. Odhaduji, že v některých řemeslech narostly ceny o 15 až 20 procent. Zvyšují se i náklady na materiály. Předpokládám, že stavební firmy čeká velmi dobrý rok z hlediska obratu a objemu práce, se ziskem to ale tak slavné nebude,“ říká Libor Klug z firmy Sawy consulting, jenž se zabývá poradenstvím ve stavebnictví. S vyššími náklady se ovšem nebudou prát jen firmy, alespoň částečně je promítnou do cen pro developery. „Ti budou muset upravit kalkulace především u administrativních budov, skladových či technologických areálů. Ovšem výnosy tyto nárůsty nákladů nedohoní. Zvyšování nájmů není v evropském kontextu pravděpodobné. Investoři mají nyní v Praze potíže získat pro své miliardové projekty aspoň tři nebo čtyři konkurenční nabídky. Je možné, že developeři zamíří tam, kde se trh teprve rozvíjí a výnosy rostou rychleji než ceny stavebních prací,“ soudí Klug.
Chybějí profese.
Největší stavební firma Skanska poptává všechny kvalifikované profese. Shání zedníky, omítkáře, izolatéry, pokrývače i klempíře. Poslední dobou firma zvyšuje mzdu více dělníkům než technikům, přesto nyní vykazují dělníci vyšší věkový průměr. „Dělníci chybějí především v bytové a administrativní výstavbě, na silnicích zase sháníme řidiče ke strojům,“ dodává Pilát z Metrostavu. Jeho kolega specializovaný na dopravní stavby říká, že mu „dožívá“ i obsluha specializovaných mašin v milionové hodnotě. „Všichni kvalifikovaní zaměstnanci jsou vychovaní v učňáku národního podniku Stavby silnic a železnic. Nemají nástupce, přitom se jejich věkový průměr pohybuje mezi padesátkou a šedesátkou,“ stěžuje si Martin Borovka, ředitel firmy Stavby silnic a železnic.
Stěhování národů.
Příčin je několik. Tuzemskému stavebnictví se už pár let daří. Letos v únoru vykázalo meziročně růst o impozantních 32,5 procenta, během posledního roku rostla stavební výroba v průměru o 11,8 procenta. Boom ovšem na rozdíl od starých zemí EU (například ve Velké Británii pokleslo stavebnictví o 9,6 procenta) vrcholí i v dalších zemích, jež sloužily jako zásobárna pracovních sil pro ČR. Například Polsko a Slovensko vykazuje dvouciferný růst. Dělníci proto míří domů, nebo za lepším výdělkem. „Slováci odcházejí. Hodně jsme pracovali s Poláky, teď je ale podobně jako zručné Čechy zlákala Británie vyšším výdělkem. Moldavané a Ukrajinci jdou do Moskvy,“ popisuje migraci ředitel Skansky Zdeněk Burda. Situace se může zhoršit, až nastane volný pohyb sil. Miloslav Mašek, ředitel Svazu podnikatelů ve stavebnictví, upozorňuje: „Nečekáme exodus, ale někdo ještě může odejít.“
Převálcují nás Číňané?
Stavebnictví vždy bývalo jedním z tradičních oborů, v němž saturovali nezájem domácích příchozí z méně rozvinutých ekonomik. Západní Evropa řešila nedostatek pracovních sil přílivem Turků nebo Pákistánců, stejný recept by asi jako jediný mohl rychle pomoci českým stavebníkům. Avšak takové řešení není pravděpodobné: není kde brát. Obavy ze záplavy levné síly z Bulharska a Rumunska se nenaplní. I tam se staví, a když budou chtít Rumuni nebo Bulhaři někam odejít, nebude to do Česka, ale dají přednost Itálii či Německu. „Jediná komunita, jež se dokázala u nás integrovat a tuzemci k ní nepřistupují xenofobně, jsou Vietnamci. Místo podpory zahraničních investorů by stát měl investovat do pobídek pro Vietnamce, dát rodinám perspektivu vyučení dětí a nabídnout třeba i bydlení,“ soudí Pilát. Přeorientování Vietnamců z tržnic na stavebnictví by nebylo jednoduché, hledat v jiných lidnatých zemích s levnou silou asi též nemá smysl. „Pokud dorazí Číňané, tak jako celé podniky a ne pracovní kapacita. Už nyní přicházejí s nabídkami, že by chtěli vstoupit do PPP projektů. Zástupce jedné firmy říkal, že má připraveny dvě miliardy dolarů, které by tu mohl investovat,“ tvrdí Mašek. O masivním přílivu Ukrajinců si mohou nechat stavebníci už jen zdát.
Ukrajinci nepřijdou.
Dělníci z Ukrajiny přicházeli hned po revoluci. Pružně reagovali na vývoj českého stavebnictví, jejich počet se odvíjel od poptávky. Zjistit, kolik Ukrajinců nyní v ČR pracuje, není v podstatě možné. Cizinecká policie eviduje 27 298 Ukrajinců, kteří tu mají trvalý pobyt, a 81 386 Ukrajinců s dlouhodobým pobytem, tedy s vízem delším než 90 dní. Nelegálně jich tu ale zřejmě pobývá minimálně jednou tolik. Alespoň bossové, kteří zprostředkovávají dělníky pro stavebnictví přiznávají, že „na černo“ zaměstnávají zhruba stejný počet dělníků jako legálně.
„K nám do firmy přišli Ukrajinci prvně před dvanácti lety. Neuměli slovo česky, na míchačku koukali jak na zjevení, ale práci se rychle naučili. Pokud teď vůbec nějaké seženu, jsou takoví jako před lety,“ stýská si ředitel firmy Elizza Vladimír Göringer. „Z Čech odcházejí ti šikovní. V Kyjevě nebo v Moskvě si vydělají více než tady, tam mohou získávat stavební zakázky přímo,“ vysvětluje ukrajinský boss, jenž si v Česku založil v roce 1996 firmu a zprostředkovává krajanům práci. Vývoj mu umožňuje navyšovat ceny. „Minimálně jednu zakázku týdně odmítám, každé dva týdny chci peníze v hotovosti, vyberu si a přemýšlím, ze které stavby své dělníky stáhnu,“ říká muž, který legálně zaměstnává padesát lidí. Zatímco loni „prodával“ své pracovníky za devadesát korun na hodinu, letos se nerozpakuje požadovat 100 až 110 korun. Domnívá se, že Česko mohou opustit i další jeho soukmenovci. „Na Ukrajině nyní bojují proruská a prozápadní křídla. A zahraniční investoři se zakázkami vyčkávají, jak to dopadne. Když vyhraje prozápadní trend, stavebnictví se více rozeběhne,“ soudí.
Zelená karta nepomůže.
Nizozemská společnost SEO zveřejnila minulý měsíc varovný průzkum. V Česku bude v roce 2050 chybět celkem 1,5 milionu pracovníků a země se má potýkat s největším nedostatkem pracovních sil v rámci EU. Recept je v podstatě jediný - imigrace. Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman chce usnadnit vstup na český trh práce zavedením takzvaných zelených karet. Karta bude druh pracovního povolení, jež umožní cizím občanům práci u konkrétního zaměstnavatele po dobu dvou let; program by měl především přilákat pracovníky z bývalých zemí Sovětského svazu. „Legalizace není dobrá, museli bychom platit odvody, čímž bychom podražili - skokově na 120 až 130 korun,“ tvrdí ukrajinský boss. Ukrajinci se prý nebudou chtít nechat zaměstnat přímo. „Jsou zvyklí trávit minimálně dva měsíce doma, což jim umožňuji. Více by si u firem stejně nevydělali, u mě odpracují 300 hodin měsíčně a mají 21 tisíc korun čistého,“ dodává.
Uč se, jinak budeš zedníkem.
S cizinci nejspíš nevystačíme - nezbývá tedy než hledat domácí zdroje. Odliv zahraničních dělníků opět poukázal na katastrofální stav učňovského školství, jehož úroveň dokládá ředitel Svazu podnikatelů ve stavebnictví čísly. Nyní se na povolání ve stavebnictví připravuje ve všech ročnících tříletých oborů zhruba 12 tisíc žáků. Z toho však část učňů pokračuje v dalším studiu a ze zbývajícího počtu jedna třetina odchází - ze studijních nebo výchovných důvodů. Další třetina nenastupuje na pozici, ke které jsou vyučeni. A z posledního ročníku tedy odchází do stavebních profesí v celé ČR nejvýše 2500 učňů. „Soustava učňovského školství neprodukuje optimální počty učňů. V některých oborech - například mezi pokrývači, kameníky, sklenáři, obkladači nebo kamnáři - je situace přímo kritická,“ říká Mašek. Jak uvádí ředitel střední školy technické Zelený pruh Ivo Košař, pro Prahu se teď učí pouhá dvacítka tesařů.
Stavební firmy, Svaz podnikatelů i ředitel Košař označují za „viníky“ pokles počtu dětí, nabídku atraktivnějších oborů, nízkou prestiž stavebnictví a především nekoncepční státní politiku vzdělávání. Střední školy, jež získávají finance na žáka a přijímají i studenty bez předpokladů, prý programově odčerpávají možné „stavební“ adepty. „Názory, že by mělo devadesát procent populace odmaturovat a potom se teprve ve zkráceném režimu vyučit, jsou scestné. Budou špatně odmaturovaní a špatně vyučení,“ říká Košař.
Stavební firmy zaspaly.
Ministerstvo školství se kritice brání. A odkazuje na trh, který se vyvíjí, změny prý nemůže ovlivnit. „Učňovské obory jsou podporovány stejně jako jakékoliv jiné. Není to jen věcí ministerstva, ale i samotných podniků, které mohou své budoucí zaměstnance vyškolit. Jako nutnou vidíme i spolupráci vlády, která by mohla zapojení soukromých subjektů podpořit například daňovými úlevami,“ říká mluvčí MŠMT Michaela Taschnerová.
Košař úplně nesouhlasí. „Trh srovná situaci, že nedostatkoví řemeslníci budou přepláceni. Podobně brali v Anglii jeden čas instalatéři více než lékaři a právníci, než ovšem pohádkové mzdy přilákaly zájemce o obor. Ale než se vyučili, uplynulo pět let. Stát je tu od toho, aby na negativní vývoj reagoval,“ říká ředitel. Škola, na níž strávil přes čtyřicet let, má kapacitu 1200 žáků, navštěvuje ji však pouhých 700 učňů.
Chytit se za nos by ale měly stavební kolosy. Vzdělávací zařízení bývala dříve součástí největších podniků, vlastní „učňák“ měly například IPS (dnes Skanska), Stavby silnic a železnic nebo Železniční stavitelství Brno (dnes OHL ŽS). Školy sice získaly po roce 1989 právní samostatnost, firmy ale dobrovolně zpřetrhaly vazby. „Jejich management razil filozofii, že žáky nepotřebuje, neboť si na práci najme subdodavatele. O dělníky se deset let nikdo nestaral,“ vzpomíná Košař. Nyní si firmy uvědomují, že bez vzdělaných řemeslníků to v technicky stále náročnějším oboru nepůjde. Největší podniky by potřebovaly ročně přijmout zhruba 150 vyučených zaměstnanců.
Cestu, jak si své učně připravovat, zřejmě jako první našel Metrostav. Asi jediný recept, který dokáže děti nebo rodiče přitáhnout - peníze -, dokázal přetavit do motivačního modelu, jenž je právně akceptovatelný. Firma zajistí praktickou výuku a nadstandardní hmotné zabezpečení žáků při studiu. V dalším roce plánuje Metrostav, druhá největší tuzemská stavební firma, rozšířit spolupráci s dalšími středními školami a posuzuje též možnost zřízení vlastního, na státu nezávislého učiliště.
Návod pro vládu.
Na přípravě „kuchařky“, jež by měla zatraktivnit učňovské školství, pracuje také Svaz podnikatelů ve stavebnictví. Materiál, vycházející ze zkušeností Německa, Rakouska a Francie, by chtěl předložit vládě v druhé polovině roku. Například v Rakousku vyplácejí podniky učňům odměnu, která v posledním ročníku dosahuje již zhruba 80 procent obvyklé mzdy. Teoretická příprava zabírá zhruba 20 procent času, 80 procent tvoří praxe. Státní příspěvek firmám dosahuje tisíce eur na učně za rok a poskytuje se formou odpisu z daní. A v podniku, kde se vyučili, zůstává zhruba 60 procent učňů, přičemž v Rakousku prochází systémem učňovského školství 40 procent mladých. Devadesát procent z nich výuku úspěšně dokončí, polovinu současných rakouských podnikatelů tvoří bývalí učni. Mašek říká: „Opíšeme ze zahraničí to nejlepší. Kromě toho, že by se praktická výuka měla opět vrátit do firem, počítáme i s možností zřízení fondu pro učně, kam by všechny stavební firmy odváděly prostředky. Měla by to být ovšem daňově odečitatelná položka. Všichni odvádíme peníze na zaměstnanost a nevíme, co se s nimi děje.“
