Na irácké frontě Američany vedená vojska vítězí v masivním leteckém a pozemním útoku. Ta nejtěžší bitva však prezidenta Bushe teprve čeká. Rusko, Francie a některé další země EU daly najevo, že nehodlají USA a Velké Británii přenechat vavříny vítězů a irácké ropné zdroje.
USA mají proti sobě nejen Saddáma, ale také většinu světových politiků
Válka těchto dní není tatáž jako ta v roce 1991. Skoro se zdá, že se změnil nepřítel. Saddám a Irák jsou stejní, ale na druhé straně cosi se změnilo. Namísto silné koalice stojí pouze Spojené státy americké podporované Británií a vypadá to, jakoby antikoalice vznikla na druhé straně frontové linie. Součástí této protiválečné koalice jsou také mírové pochody, demonstrace a protesty po celém světě. Je asi třeba rozlišovat to, co se děje v arabském světě a co v Německu, Francii a koneckonců i u nás. V prvním případě jde o zvýšenou citlivost arabské veřejnosti na jakékoli zásahy v „jejím“ prostoru. Zvláště to platí pro zásahy Washingtonu. V případě druhém nejsou důvody kulturní, ale politické. Radikální mládež a socialistickou levici spojuje latentní antiamerikanizmus. A ten najednou má k dispozici lepší terč, než jsou hamburgrové ráje: válku. Propast mezi USA a Evropou dále prohlubuje odlišná zkušenost. Evropa nezažila 11. září, bez nějž by asi ani Bush neútočil tak tvrdě. Navíc Evropanům chybí globální americký pohled: Irák je daleko a málokoho děsí. A konečně, jako vždy, opatrní Evropané nemají v lásce příliš radikální činy, jsou spíše nakloněni k usmiřování diktátorů. V předvečer 2. světové války stejně jako nyní. Oficiální názory jsou ve většině zemí v souladu s veřejným míněním. I řada spojenců z NATO se dnes tváří více než odmítavě, ba dokonce hůře než vždy nedůvěřivé Rusko a Čína. Ruský prezident Vladimír Putin sice označil americký krok za velkou chybu, další prohlášení ruské diplomacie však jeho výrok zmírňovala. Ministr zahraničí Ivanov dokonce prohlásil, že Rusko a Spojené státy jsou i nadále partneři, nikoli nepřátelé. Ani Čína kromě odmítavého prohlášení nevyvíjí další protiamerické aktivity. Jinak to vypadá v Paříži a částečně i v Berlíně. Postoj Francie lze označit za otevřené nepřátelství. Prezident Chirac do poslední chvíle bránil diplomatické řešení irácké krize. V okamžiku, kdy válka vypukla, svůj postoj zmírnil, zřejmě ve snaze nevyšachovat Francii z poválečné obnovy Iráku. Velmi brzy ale začal klást sebevědomé požadavky, týkající se další správy Iráku, až po výrok, že Francie nebude souhlasit s žádnou rezolucí OSN, která by svěřila poválečnou správu v Iráku právě Spojeným státům americkým. Jinak řečeno: OSN má, jakkoli v prvním kole nebylo schopno jednat, přece jen přijít na řadu. Je otázkou, míní-li to Chirac vážně: asi málokdo si myslí, že Washington si své vítězství takto nechá uzmout. Francouzské postoje nejsou podmíněny jen odvěkou touhou po velmocenském postavení. Jde i o ekonomické zájmy. Na ně upozornila i britská ministryně obchodu Hewittová: „Francie je největším obchodním evropským partnerem Iráku“ (hned za ní je Německo, pozadu nezůstává ani Rusko). Američané a Britové, kteří válčí v Iráku, oproti tomu se Saddámovým režimem obchodují minimálně. Francie a Rusko, rovněž na rozdíl od USA a Velké Británie, uzavřely s diktátorským režimem lukrativní kontrakty na těžbu ropy (podrobnosti na straně 4). Jejich snaha o diplomatické řešení krize byla podmíněna obavou z jejich ztráty. Když už válka vypukla, snaží se alespoň zabránit Američanům a Britům, aby ovládli irácký ropný průmysl. Odtud snaha prosadit po válce správu OSN. Vyhrát ve válce pro Bushe neznamená konec potíží, ale teprve začátek. Arabové už dali najevo, že okupaci Bagdádu ponesou velmi těžce. NATO a Evropská unie jsou rozděleny, převládá však odpor vůči postupu USA. Rusko sice dalo najevo, že chce zůstat strategickým partnerem Spojených států, otázka ale je, co za to bude chtít. Zatím z Moskvy zaznívá hlavně obava o „národní zájmy“, čili o ropu. Světoví politici i média dávají průchod svým obavám z velmocenského postavení USA. Vypadá to, že Bush je najednou pro mnohé nebezpečnější než Saddám.
