Občanská válka v Sýrii dospěla do kritické fáze. Povstalci se blíží k srdci Damašku, ale vyhráno zdaleka nemají. V tuto chvíli reálně hrozí internacionalizace konfliktu, anebo přinejmenším zhroucení celého syrského státního aparátu, což může mít velmi vážné důsledky.
Před 21 měsíci se Sýrie stala po Libyi druhou zemí, kde se nespokojenost obyvatel v rámci revoluční vlny „arabského jara“ postupně proměnila v otevřený ozbrojený boj povstalců proti režimním silám. Jenže na rozdíl od konfliktu v Libyi nás, tedy Západ a především Evropu, před důsledky této války nechrání moře. Také větší disciplinovanost a lepší výzbroj syrských vojsk ve srovnání s libyjským případem nutí mezinárodní společenství k větší váhavosti, pokud jde o možnost intervenovat silou.
Turecko, přímý soused Sýrie, u jehož hranic se soustřeďují syrské opoziční síly, však jako člen NATO opakovaně v rámci stanov této aliance žádalo o pomoc. A tu zjevně už nelze odkládat. Proto velení aliance vysílá do oblasti několik baterií systémů protiraketové obrany Patriot, oficiálně za účelem prevence šíření syrského konfliktu. Tím NATO zároveň zdůrazňuje svůj defenzivní spíše než ofenzivní přístup k vleklé syrské krizi.
Patrioty poslouží hlavně k tomu, aby za syrsko-tureckou hranici nelétaly syrské stíhačky a nepadaly syrské balistické rakety, kterých Asadův režim vlastní kolem pěti set. Co hůře, disponuje také arzenálem zbraní hromadného ničení, hlavně těch chemických, které může použít jako hlavice těchto raket.
500 raket
Obavy z Iráku
To se může stát především v rámci chaosu panujícího pokaždé, když se autoritářský režim násilím ocitá na hraně konce. Stejné obavy panovaly v nedávné historii v souvislosti s Husajnovým Irákem, s Pákistánem či s nevyzpytatelnou KLDR. To je také důvod, proč nyní francouzský šéf diplomacie Laurent Fabius vzkazuje Rusku, aby situaci v Sýrii a dosud bezvýhradnou podporu jejímu režimu posuzovalo realističtěji. Chaos spojený se zhroucením režimu Bašára Asada skutečně reálně hrozí. A blíží se možná rychleji, než si obě strany v Damašku představují.
O to nebezpečněji a varovněji působí zprávy z minulého týdne, že na některé povstalecké cíle v těsné blízkosti turecké hranice už syrská vláda několik balistických raket vypálila. Zatím jen s konvenčními hlavicemi. Ale už v osmdesátých letech minulého století byl otec a předchůdce dnešního prezidenta Háfiz Asad schopen pozabíjet chemií tisíce lidí při potlačení podobného, ale mnohem méně rozsáhlého povstání.
Západ se nyní snaží především v zájmu Sýrie jako země přimět prezidenta Asada, aby odstoupil. V diplomatickém světě už beztak na konferenci v Maroku před týdnem stovka států uznala za jediného legitimního reprezentanta Sýrie opoziční koalici. Není ani divu. Asadovi stoupenci dnes už jen obracejí Sýrii v trosky. Dva miliony domovů už válka zničila a svět musí živit půl milionu syrských uprchlíků, kterých stále přibývá.
Co se zemí?
Za dnešní situace už je třeba se ptát: I kdyby Asad nějakým způsobem v boji dlouhodobě obstál, nebo dokonce zvítězil, co si pak asi se svou zemí počne? Velké bohatství z ropy valem mizí, devizové rezervy kvapem polyká válka. Přitom problémy Sýrie v čele se společenským napětím zůstanou úplně stejné jako před revolucemi v Egyptě nebo Tunisku, kde ani v relativním míru a s mladou křehkou demokracii příliš nevědí, jak dál. Tak co teprve v Sýrii.
Autor je publicista
Čtěte také:
Syrský viceprezident vyzval k vytvoření vlády národní jednoty
