Ekonomické dopady případného útoku na Irák se dnes diskutují na celém světě. Většina názorů pokládá za přijatelnou válku, která nebude delší než dva měsíce a která se nerozšíří do ostatních zemí regionu.
USA vs. Francie a Rusko mají na iráckém trhu protichůdné ekonomické zájmy
Z hospodářského hlediska bude rozhodujícím momentem to, zda se podaří obsadit irácká ropná pole - pak bude v období do roku 2010 teoreticky možné zvýšení produkce ze současných 2,5 milionů barelů denně na téměř trojnásobek. Rychlé vítězství může být stimulem pro ekonomický růst v USA i jinde, naopak dlouhá, nákladná války vyústí v ekonomickou recesi, kterou vyvolá vzrůst cen ropy. I v případě „příznivého“ vývoje ale bude válka doprovázena destabilizací arabských zemí a růstem terorizmu.
Válka i obnova bude drahá
Kalkulace nákladů na vojenský zásah a poválečnou obnovu země je v probíhajících diskusích závažným tématem. Podle Sněmovny reprezentantů by válka stála 48-60 mld. USD (náklady války v Zálivu dosáhly 80 mld. USD). Kongres počítá s měsíční válkou a následným pobytem amerických vojsk v délce dvou a půl měsíců. Obě studie ale nezahrnují nevojenské náklady a humanitární pomoc. Americká akademie věd ve studii „Válka s Irákem - cena, následky a alternativy“ sestavila účet americké akce v Iráku pro období let 2003-2012 a pro dva scénáře. Krátká, bezproblémová válka by měla stát 99 mld. USD, ale cena dlouhé, komplikované války, doprovázené destabilizací ropného trhu, by mohla dosáhnout až 1924 mld. USD. Interní dokument OSN nazvaný „Pravděpodobné humanitární scénáře“ upozorňuje, že následky války budou mnohem závažnější než v roce 1991, protože Irák trpí značnou nezaměstnaností a materiální vyčerpaností. Rodinné rozpočty jsou orientovány na přežití a drtivá většina lidí je závislá na pomoci státu. Nastal kolaps základních služeb a většina infrastruktury je nefunkční. Podle údajů UNICEF a OSN může v důsledku války zahynout až milion dětí a zhruba 30 % jich bude ohroženo podvýživou. Očekává se velké množství uprchlíků. Vzhledem k heterogenní etnické struktuře obyvatelstva a velkému potenciálu nastřádaného nepřátelství bude muset okupace trvat hodně dlouho, aby zabránila občanské válce a rozdělení země. Měsíční náklady na okupaci budou činit podle zmíněné „kongresové“ studie 1-4 mld. USD. Přitom sny o přetvoření Iráku v epicentrum budoucí arabské demokratizace se zdají být nereálné - USA budou muset kalkulovat spíše s „osvícenou diktaturou“ v horizontu asi pěti let. Obrovské náklady si vyžádá poválečná rekonstrukce, mluví se o 30-100 mld. USD. Američané přitom pro Irák neplánují žádnou obdobu Marshalova plánu a očekávají podporu spojenců, Světové banky a OSN. Ovšem např. EU již varovala, že v případě útoku bez schválení Radou bezpečnosti se na obnově Iráku nebude podílet a odmítavě se vyjádřily i arabské státy Zálivu, které předchozí válku proti Iráku rozhodujícím způsobem financovaly.
Francouzská a ruská spojka
V pozadí postojů jednotlivých zemí v irácké krizi jsou také silné ekonomické zájmy, které dokládají četné dohody a smlouvy. Někteří iráčtí opoziční vůdci už ale oznámili, že přehodnotí některé kontrakty se zahraničními firmami tak, aby lépe odpovídaly nové mocenské konstelaci po válce. Stojí za zmínku, že dohody asi v hodnotě 38 mld. uzavřely např. italská ENI, britsko-holandská Royal Dutch, či státní ropná společnost ČLR (realizace je samozřejmě odložena až na dobu po zrušení sankcí). Největšími hráči na iráckém ropném trhu jsou ale nepochybně Rusko a Francie. V březnu 1997 podepsal Irák dlouhodobou smlouvu s Ruskem - její hodnota je 3,5 mld USD, na jejím základě ruské konsorcium na čele s Lukoilem získalo 75 % podílů na těžbě ropy v západní Kurně. Rusům byla celkově nabídnuta těžební kvóta 120 mil. barelů denně, což představuje asi 40 % iráckého ropného exportu. Rusové mají přitom zájem zajistit si spolupráci i v neropné oblasti - koncem roku 2002 bylo připraveno 60 kontraktů a očekává se jejich brzké podepsání. V roce 2001 vydělalo Rusko jenom na takových projektech 2,3 mld a od roku 1998 celkem už 5 mld USD. Rusové také mají vůči Iráku pohledávky v hodnotě asi 8 mld. USD za nákupy sovětských zbraní. I z toho je patrné, že Irák se stal pro Rusko klíčovou oblastí ekonomických zájmů. Moskva tedy jistě rozhodně odmítne jednostrannou vojenskou, politickou a ekonomickou hegemonii USA, která by pro ni znamenala konec lukrativních zakázek a ohrozila by i splácení ruských dluhů. Podle iráckých opozičních zdrojů se ovšem Lukoil nyní údajně přiklonil k americké straně a jeho kontrakt s iráckým režimem byl prý nedávno zrušen. Politické přístupy Ruska tomu ale zatím neodpovídají a jsou nadále blízké francouzským, čínským a německým postojům. Nejúspěšnější zemí na iráckém trhu je nepochybně Francie. Francouzský ropný gigant TotalFinaElf disponuje v současné době koncesními právy na zhruba 25 % veškerých ropných rezerv Iráku. Francie má sice velmi dobré - dlouhodobé - vztahy s iráckou státní ropnou společností INOC, ale podle posledních informací hodlají americko-britské firmy po vyhrané válce vytlačit především z iráckého trhu právě hlavně Francouze.
Co je ve hře
Bushův tým je mnohdy označován za „ropnou administrativu“ - mnozí z něj, včetně prezidenta a viceprezidenta, pracovali v ropném průmyslu. Prozatímní vláda, jmenovaná po svržení iráckého diktátora, podle mnohých umožní americko-britským firmám získat rozhodující pozice na iráckém ropném trhu. Mezi favority patří ExxonMobil (ropné koncese) a Unocal (rekonstrukce zničené infrastruktury). Americká agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) již vyzvala pět amerických firem, aby se ucházely o první kontrakt na poválečnou obnovu v hodnotě 900 mil. USD. Mezi vyvolenými je firma Bechtel, kde působili četní představitelé Reaganovy vlády, a také energetická divize firmy Kellog Brown and Root (KBR), s kterou je spojen zase viceprezident D. Cheney. Firma KBR by měla být odpovědná za uhašení ropných vrtů. Dobré vyhlídky mají i britské firmy BP a Shell. V USA byl již vytvořen při ministerstvu obrany Úřad rekonstrukce a humanitární pomoci (ORHA), který by měl koordinovat americkou a spojeneckou pomoc poválečnému Iráku. Irácký ropný koláč je velmi lákavý: nízké náklady na těžbu a dopravu umocňuje skutečnost, že jde o druhé největší ropné rezervy na světě. V ydatné jsou i zásoby zemního plynu, pro které se dosud nenašel významný odběratel. Americké zdůvodňování války nutností svrhnout krvavou diktaturu proto nezní přesvědčivě. Zejména v arabských a muslimských zemích vidí v pozadí jejich úsilí změnit politické poměry v Iráku především ropu a snahu vytlačit z tohoto trhu konkurenty - právě jim totiž nahrála Clintonova politika zadržování, která z iráckého trhu udělala pro americké firmy tabu a která se neosvědčila ani v případě Libye. Obecně však americký zásah souvisí s novou bezpečnostní doktrínou USA, která prosazuje jejich hegemonii v celém světě. Na své si přijdou i zbrojní firmy - poptávka po „odzkoušených“ amerických zbraních, podobně jako po válce v Zálivu, jistě stoupne. Ani politika Ruska a Francie, zdůrazňující nutnost odzbrojení Iráku politickými prostředky, dodržování mezinárodního práva a zmírnění sankcí, není nezištná. Moskva a Paříž mají zájem na udržení politického statu quo, který legalizuje jejich ekonomický průnik na lukrativní irácký trh. Válka v krátkodobém horizontu totiž poškodí hlavně francouzské a ruské zájmy. V dlouhodobější perspektivě mohou naopak hodně ztratit USA. Naopak role Ruska a také Číny může posílit především v rozvojovém světě, což zvýší jejich možnosti při prosazování vlastních ekonomických zájmů, možná i na úkor USA.
Dluhy a reparace
Po roce 1990 přestal Irák splácet svůj zahraniční dluh, který převyšoval úroveň 60 mld. USD. Např. Rusko má v Iráku pohledávky v hodnotě 7-8 mld. USD, Francie za více než 3 mld. USD. Irák je zároveň od roku 1991 povinen platit válečné reparace. Do současnosti bylo už vyplaceno 16,7 mld. USD, především Kuvajtu, Egyptu a Jordánsku - vůči Iráku bylo doposud celkem vzneseno rekordních 2,5 milionů požadavků na odškodnění. Zatím neuhrazené nároky činí podle odhadů asi 219 mld. USD. I bez nich dluh a doposud přiznané kompenzace činí ekvivalent 380 % iráckého HDP - i z toho je patrné, že výše reparací je nereálná. Bushova administrativa údajně počítá s tím, že po dobytí Iráku prosadí výraznou redukci reparací, ale taková alternativa nebude vyhovovat řadě zemí. Kuvajt, který byl postižen nejcitelněji, již vznesl ostrý protest proti podobným pokusům.
ILUSTRAČNÍ FOTO: AP
