Prezident vyslechl partaje, než hodí Rubikovou kostkou
Volby uprostřed voleb. Situaci, kdy hlasy odevzdané v komunálním a senátním klání mají dopomoci k sestavení stabilní vlády po nerozhodném červnovém boji o sněmovnu, zažívá Česko poprvé. Místo vzrušeného finále volební kampaně si tak politické špičky minulý týden užívaly spíše pomyslné přestávky v nekonečném maratonu vyjednávání o vládě. V roli tahouna se ocitl prezident Václav Klaus, před nímž stojí obtížný úkol vybrat na druhý pokus příštího premiéra. „Hledám řešení na bázi politické dohody, na bázi dohody politických stran, neboli řešení, které není vynuceným nátlakem z jedné či druhé strany. Doufám, že po komunálních a senátních volbách dojde k dalšímu intenzivnímu jednání na úrovni politických stran,“ prohlásil Klaus minulou středu po konzultacích s vedením ČSSD. Jenže žádná politická dohoda všech se zatím nerýsuje, průsečík pěti postojů schází. Navíc ODS čeká v polovině listopadu kongres a lidovce počátkem prosince sjezd, na nichž mají obě strany zvolit nová vedení. Začalo se proto spekulovat, že by si prezident mohl bez ohledu na partaje sám sestavit „prezidentskou“ vládu, která by zemi řídila do předčasných voleb. Klaus takovou možnost v rozhovoru pro Český rozhlas připustil, ale zdůraznil, že preferuje, aby k ní nedošlo. Podstatným rysem takto utvořené vlády by prý nebylo personální složení.
Řešení à la de Gaulle?
Je zřejmé, že hradní úvahy nepočítají s takzvanou prezidentskou vládou jako s rutinním druhým pokusem, po jehož eventuálním nezdaru by měl Jiří Paroubek naději na třetí pokus, řízený šéfem sněmovny. Spíše by asi mělo jít o prezidentem sestavený kabinet s co nejširší politickou podporou, jehož platformou by byla dohoda na předčasných volbách a který by ve sněmovně disponoval ústavní většinou potřebnou jak k jejich prosazení, tak k zavedení lichého počtu poslanců. Pro ODS by takové řešení mohlo mít výhodu v tom, že by prezident na sebe vzal odpovědnost za podporu od komunistů. Klaus by zase při snaze o své znovuzvolení v roce 2008 nemusel spoléhat jen na přízeň ČSSD, protože komunisté by mu za pozvánku do hry byli nejspíše zavázáni. I proto možná Klaus bagatelizuje význam personálního složení prezidentského kabinetu včetně osoby premiéra.
Samozřejmě vzniká otázka, nezanechalo-li by tak aktivní angažmá hlavy státu v řešení povolebního patu následky na ústavním systému země. Zásahy do ústavy nemusejí zůstat u kosmetických změn. V kuloárech se už delší dobu tu a tam hovoří o možnosti zavést prezidentský systém a jako vzor řešení současné krize vládnutí v Česku se připomíná vznik páté republiky ve Francii v době prezidenta Charlese de Gaulla.
Spor o velkou koalici.
Přehnaná vize? Jenže jiné řešení se téměř nenabízí. Klaus během konzultací minulý týden parlamentním stranám sdělil, že odmítá kabinet založený na přeběhlících mezi stovkovými bloky a že politici se mají domluvit buď na funkční vládě, nebo na úřednické a předčasných volbách. Varianta stabilního vládnutí je téměř vyloučena, i když Jiří Paroubek navrhl čtyři cesty, které k němu vedou. První je velká koalice ČSSD-ODS, druhou menšinová vláda ČSSD za podpory komunistů, třetí menšinová vláda ČSSD, zelených a lidovců za podpory komunistů a čtvrtou úřednická vláda, jež by ovšem neměla vládnout do předčasných voleb, ale dva roky. Pak by ji až do řádných voleb v roce 2010 vystřídal normální politický kabinet.
Žádný z Paroubkových návrhů však nemá šanci uspět. Velkou koalici razantně odmítá ODS, přestože Paroubek nabídl svou absenci ve velkokoaliční vládě a pouze dvouletou životnost celého projektu. Oba typy menšinových kabinetů jsou nepřijatelné pro lidovce a pro zelené kvůli předpokládanému angažmá komunistů. A s pojmem úřednická vláda sice pracuje i ODS, chce však jen prozatímní kabinet do příštího jara s dohodou na předčasných volbách.
Na obzoru předčasné volby.
Druhá, Klausem připouštěná varianta, většinová dohoda na úřednické vládě a předčasných volbách, se v současnosti jeví jako schůdnější. S novým rozdáním karet už souhlasí vyjma ČSSD všechny ostatní parlamentní strany - ODS, Strana zelených, KSČM a za jistých podmínek i lidovci (celkem 126 hlasů), u KDU-ČSL se však musí počkat na výsledek komunálních a hlavně senátních voleb a na volbu šéfa strany. Dá se tedy v tuto chvíli předpokládat, že by tato skupina stran měla ve sněmovně ústavní většinu (minimálně 120 hlasů) a díky početnosti lidoveckých senátorů i v Senátu (minimálně 49 hlasů). Kdyby se však nepřidali sociální demokraté, neobešla by se dohoda o předčasných volbách ani o vyslovení důvěry překlenovacímu úřednickému kabinetu bez podpory komunistů. A pomoc takové vládě si zakázali lidovci a zelení. Je ovšem pravda, že k vyslovení důvěry by stačilo jen 106 hlasů občanských demokratů a komunistů. Teoreticky by i modrorudá většina byla schopná docílit konání předčasných voleb. Vláda by musela navrhnout zákon, s nímž by spojila otázku vyslovení důvěry a sněmovna by ho musela dokázat tři měsíce neprojednávat. Tak koordinovaná spolupráce ODS a KSČM by však mohla oběma stranám velmi ublížit u voličů.
Paroubek v defenzivě.
Když sněmovna počátkem října nevyslovila důvěru vládě Mirka Topolánka, zdálo se, že expremiér Paroubek je na koni. Hlásil se sám o sestavení vlády s tím, že má dojednaných „101 plus x“ hlasů. Byla to však labutí píseň velkého hráče. Avízovanou podporu nijak neprokázal, naopak se dostal do izolace, když se kolem ideje předčasných voleb vytvořila fronta čtyř zbývajících stran. A to včetně Paroubkovi dosud věrných komunistů, kterým oslabování ČSSD hraje do not. Posledním esem v rukávu ČSSD byla nabídka velké koalice, na kterou mohl slyšet i Václav Klaus, protože by mu dokázala zajistit znovuzvolení v roce 2008.
Tím však sociálním demokratům došla munice. Jako jediní trvají na ústavním scénáři tří pokusů o vládu. Vytrvalý odpor ODS k velké koalici Klause evidentně přesvědčil, že je možné uvažovat jen o úřednickém kabinetu a předčasných volbách. Přestože další kolo jednání o vládě prezident přirovnal k obtížnému skládání Rubikovy kostky, dává najevo i optimismus. „Dohoda je blíž, než by se mohlo zdát,“ naznačil Klaus překvapivě minulý čtvrtek po schůzce se zelenými Martina Bursíka, kteří mu nabídli dvě personální varianty úřednických vlád.
Čekání na Senát.
Politici teď s napětím čekají na to, jak za týden dopadne druhé kolo senátních voleb. Dosud silní (13 křesel), ale Kalouskovým kotrmelcem oslabení lidovci obhajují sedm křesel, což je stejný počet, který si dala za cíl nově obsadit Paroubkova ČSSD. Ta by pak mohla dát s ODS pohodlně dohromady senátní ústavní většinu, přičemž dnes v něm mají obě velké strany jen 44 hlasů. Smysl je jasný. Ústavní většina ODS a ČSSD v Senátu by dodala na významu již existující ústavní většině obou stran ve sněmovně a cesta k plánovaným úpravám volebního systému by tak pro ODS a ČSSD byla volná.
V senátních volbách však jde také o příští prezidentskou volbu. Strany, které dají ve třetím kole dohromady 141 poslanců a senátorů, budou mít v rukou zvolení příští hlavy státu. Až dosud nadpoloviční většinou ze součtu dvou stovek poslanců a 81 senátorů disponovala ODS s lidovci, eventuálně ODS se sociálními demokraty, nový poměr sil však může favorizovat utvoření velké koalice.
