„Tohle byl ve Spojených státech velký trhák, každý rok jsme jich tam dodávali tisíc tuctů,“ loví Regina Jaklová v papírové krabici. Vytahuje z ní barvenou baňku se čtyřmi chapadly. Jde o chobotnici, kterou by si v Česku nepověsil na vánoční stromek asi nikdo. Americký obchodní řetězec skleněnou ozdobu s velkým úspěchem prodával jako upomínkový předmět. Tomu je už ale konec.
Družstvo umělecké výroby - Vánoční ozdoby ve Dvoře Králové nad Labem muselo pro svého důležitého odběratele ze Spojených států vymyslet jinou a ne tolik náročnou dekoraci. Důvod byl jednoduchý. Zákazník nechtěl přistoupit na zdražení. A protože je pro královédvorskou fabriku export životně důležitý - v Česku končí pouze 15 procent ze čtyř milionů vyrobených ozdob -, nechtěli o USA přijít a vymysleli náhradní řešení. „I tak ale objem objednávek klesá. Kam jsme dřív dodávali tři sta krabic, tam jde dneska třeba jen třicet,“ krčí rameny Jaklová, která vede výrobní provoz ve Dvoře Králové.
Mizející sláva. Podkrkonošské Družstvo umělecké výroby patřilo mezi hlavní československé a později české výrobce skleněných ozdob. Teď je jeho předseda Miroslav Šorma rád, když je roční zisk alespoň čtyři procenta. Což při tržbách kolem 37 milionů není žádné terno.
Ještě pesimističtější nádech dodávají jejím slovům potemnělé dílny. V přízemí, kde foukači ze skleněných trubek vytvářejí základní tvary ozdob, je mrtvo. A podobná atmosféra panuje i v místnostech, kde se baňky barví. Ztichlým prostorem se z rádia rozléhá ústřední melodie filmu Hříšný tanec, u velkých umyvadel stojí jen jedna žena, v roztoku stříbří malá srdce. V družstvu se jako každý rok v polovině prosince rozjela celozávodní dovolená. Navíc od listopadu do února většina zaměstnanců chodí do výroby jen tři dny v týdnu.
„Celkově tady letos dostalo práci 151 lidí,“ počítá Miroslav Šorma, předseda Družstva umělecké výroby. „Ještě v roce 2001 a 2002 to bylo mnohonásobně víc. Měli jsme zhruba 540 zaměstnanců. Když k nim připočtu navázané firmy, celkově jsme dávali práci 1400 lidem,“ vrací se Šorma do historie.
Smutná minimalizace je nejlépe viditelná na mapě. Zatímco na přelomu tisíciletí tvořilo družstvo sedmnáct provozoven, dneska už mu zbyly jen dvě - ve Dvoře Králové a v Horním Bradle na Vysočině. Začalo to v roce 2003, kdy zavřela výrobna v Doubravici. Na podzim 2008 se zase Šorma musel chtě nechtě rozloučit se závodem ve Zdobíně. Jde přitom o symbolické místo. Právě odtud pocházel Josef Kynčl, který se po návratu z Vídně v roce 1862 stal prvním foukačem skleněných ozdob v českých zemích a odstartoval tradici. A 20. července 1931 se ve Zdobíně konala zakladatelská valná hromada výrobního družstva.
Supermarkety odešly
Větší výrobci ozdob si na špatnou situaci stěžují už několik let. Aby člověk našel kořeny dnešního stavu, musí se ale ponořit ještě hlouběji. Až před rok 1989. Pro centrálně plánované komunistické hospodářství se ručně vyráběné skleněné ozdoby staly výborným vývozním artiklem. Plně naložené vagony mířily z Československa především na trhy západní Evropy. I když stát za stříbrné baňky, barevné postavičky, ptáčky, podlouhlé „rakety“ či špice na stromky inkasoval valuty, přímo do výroben se výdělků - potřebných pro investice a modernizace - příliš nevracelo.
Ani první roky po listopadové revoluci nenaznačovaly, že by měla přijít krize. Přímo v závodě ve Dvoře Králové vznikla rozmáchlá výrobní hala s rozlehlými prostory, vlakovou dopravu před čtvrtstoletím plně nahradily kamiony. Až do roku 2000 se hospodaření vyvíjelo velmi slibně. Před sedmnácti lety dosáhly tržby Družstva umělecké výroby rekordních 286 milionů korun.
A tady nastává zlom. V roce 2003 začaly světové trhy okupovat plastové ozdoby z Číny. Ty jsou mnohem levnější než skleněné originály vyráběné v Podkrkonoší, na Vsetínsku nebo třeba v Opavě. „Supermarkety hledají to nejlevnější, takže od nás odešly,“ vzpomíná Miroslav Šorma. Pro jeho družstvo životně závislé na exportu nastaly tvrdé časy. Sám Šorma je hodnotí rezignovaně: Co rok, to jedna zavřená provozovna a propuštění šedesátky zaměstnanců.
Družstvo dnes prý vyrábí necelou pětinu toho co na přelomu tisíciletí. Loňské tržby činily 37 milionů, letos Šorma čeká zhruba 32 milionů. O zisku příliš mluvit nechce, ale budou rádi, pokud dosáhne alespoň 1,5 milionu korun.
Úpadek řemesla dokazují i data Českého statistického úřadu. Zatímco ještě v roce 2007 se v Česku vyrobily skleněné vánoční ozdoby v hodnotě 216 milionů, loni číslo kleslo na 162 milionů.
Během odpolední prohlídky ztichlých výrobních místností sice Miroslav Šorma i Regina Jaklová připouštějí, že velkovýrobě skleněných doplňků je konec. Nicméně rostoucí poptávka po jejich výrobcích v Česku je trochu uklidňuje. Zatímco v roce 2014 končilo v Česku pouze pět procent jejich produkce, letos už to bylo patnáct. Budoucnost je tak prý v menší výrobě dražších ozdůbek.
Specifičtí zákazníci
Jak by mohly příští roky vypadat, ukazuje malá manufaktura v Poniklé. Ze Železného Brodu se k ní vine zasněžená cesta. Aby turisté nezabloudili, posledních pár kilometrů je navádějí nepřehlédnutelné hnědé směrovky Vánoční ozdoby. Výrobna a obchůdek společnosti Rautis se krčí za místní základní školou. V roce 1902 v těchto budovách začala první skleněné dekorace vyrábět firma rodina Hornů. Tradice je ale mnohem delší. Perličky se tu dělaly a barvily v mnoha domech. „Pracovali všichni. Tatínek foukal, děti mu šlapaly na měchy, maminka barvila,“ popisuje během exkurze průvodkyně Mariana.
Každá domácnost si navíc chránila svou recepturu roztoku na stříbření. Hodně přitom záleží na kvalitě vody. „To je problém doteď. Během podzimu tady není dobrá,“ vysvětluje jedna z „barviček“, když do perliček vhání namíchaný roztok. Pak ozdoby polévá horkou vodou a během chvíle začne na skle vyrážet stříbrná barva.
Malí, ale výkonní. Manufaktura Rautis v Poniklé si už svým velkým třeskem na přelomu tisíciletí prošla. A od té doby má důvod k úsměvu.
O patro výš v malé místnosti její kolegyně maluje na postříbřené ozdoby tváře, loga a další obrázky. Prostě všechno, co si zákazník poručí nebo co Rautis nabízí ve svém katalogu.
I tady se od přelomu tisíciletí hodně věcí změnilo. Firma, tehdy ještě sídlící v Jablonci nad Nisou a zaměstnávající 150 lidí, se dostala do velkých potíží. „Vletech 2001 a 2002 se projevila krize kolem amerického dolaru, což byl velký problém, protože se většina výrobků exportovala. Společnost, kterou tehdy vlastnil manželův otec, se dostala na pokraj krachu. Proto jsme do ní vstoupili a úplně to otočili“ přibližuje Barbora Kulhavá, která se v Rautisu stará o export.
Pod jejich vedením se firma zaměřila jen na duté perle a ozdoby, provoz z Jablonce přestěhovali do Poniklé, vybudovali vlastní obchůdek a zaměřili se na turisty. I když jim prý moc lidí nedávalo šanci, Kulhavá dnes působí optimisticky. Přímo do Poniklé k nim ročně zamíří 17 tisíc lidí atržby jdou stále mírně nahoru. „Nemáme takový problém jako větší výrobci. Naši zákazníci jsou specifičtí a ozdoby, které vyrábíme, nepatří mezi nejlevnější,“ pokračuje Kulhavá. Za hranice míří jen necelá třetina výroby. Zbytek zůstává u českých zákazníků.
Přeměnu zdejší filozofie výstižně dokresluje jinak nepřístupná půda plná stříbrných „folijáků“. Určitě si na ně pamatují všichni, kdo strávili v Československu alespoň jedny Vánoce v 80. letech. Jde o velkosériově vyráběné stříbrné postavičky s foukanou hlavičkou a doplňky z umělých hmot a fólií.
Ilustrují sice jednu etapu zdejší výroby, ale všichni v Poniklé je dnes chápou pouze jako kuriozitu a uzavřenou historii.
Bez prostředníků
Křehká budoucnost nemusí čekat ani firmy, které jsou na vývozu závislé. To dokazuje liberecká společnost Glassor. Podle její majitelky Kateřiny Tiché míří do zahraničí přes 94 procent zdejších foukaných ozdob.
V roce 2012 a 2013 jsme prodeje v porovnání s léty 2008 a 2009 navýšili o více než čtyřicet procent. V porovnání roků 2016 a 2017 pak očekáváme nárůst prodejů v rozmezí osm až dvanáct procent“ těší Kateřinu Tichou.
Před deseti lety na podobně optimistické odhady nebylo místo. Ve Spojených státech nastal extrémní propad prodejů. Glassor se musel zaměřit na jiné trhy - hlavně na Evropu a Rusko. Během ekonomické recese navíc poklesly ceny a podle Tiché se řada ozdob nedostala na původní cenu dosud.
Sklo je sklo. Žádný z výrobců foukaných ozdob by si na vánoční stromek nepověsil plastovou ozdobu. Jsou prý matné a hlavně bez výrazu. U skleněných je navíc za vším lidská ruka - i za barvením.
Jaký je tedy recept Glassoru na dobré hospodaření? „Naše obchodní politika je zaměřena na prodej co nejblíže konečnému zákazníkovi bez exportérů a prostředníků“ odpovídá Tichá.
Tradice ručně vyráběných skleněných ozdob tak zřejmě nezanikne. Jen ji čeká velká změna. Ostatně jednou takovou už prošla ve 30. letech minulého století. Japonci (dodnes nikdo pořádně neví, jak se k nám dostali) údajně v Podkrkonoší okoukali výrobu malých skleněných perel a postupně ji převedli i do své země. Českoslovenští výrobci tak museli vymyslet něco jiného. Přeorientovali se proto na výrobu větších vánočních ozdob a doplňků na stromek.
Teď firmy sortiment měnit nemusejí. Stačí „jen“ rychle přimět zákazníky, aby si za jejich produkty připlatili. Času jim příliš nezbývá.
Komentář Jana Brože: Kam zmizel vídeňský vánoční kapr
Přečtěte si také:
