Lidové zvyky, tradice a řemesla vánočních svátků jsou stále oblíbenější Podzim se blíží k závěru, příroda se ukládá k zimnímu spánku, dny se nepříjemně krátí. Zdánlivý klid je však plný očekávání. Očekávání svátků, které jsou navzdory úsilí a práci, která jim předchází, svátky nejmilejšími.
Lidové zvyky, tradice a řemesla vánočních svátků jsou stále oblíbenější
Podzim se blíží k závěru, příroda se ukládá k zimnímu spánku, dny se nepříjemně krátí. Zdánlivý klid je však plný očekávání. Očekávání svátků, které jsou navzdory úsilí a práci, která jim předchází, svátky nejmilejšími.
Vánoce mají své nenapodobitelné kouzlo, zvláštní tajemnou atmosféru. Dny jsou prostoupeny řadou obyčejů a zvyků, které se v průběhu staletí měnily. Obřady, pověrečné a magické praktiky vytvořily vzájemně se překrývající vrstvy, v nichž jen těžko můžeme určit původ a stáří jednotlivých jevů. Převládá motivace křesťanská - oslava Kristova narození. V mnohých zvycích však najdeme pozůstatky pohanské oslavy zimního slunovratu, pozůstatky kultovních obětin předkům a přírodním silám i doklady předkřesťanských magických a věšteckých obřadů.
Antické kořeny
Oslavy slunovratu Saturnálie se změnily v antické Itálii s příchodem křesťanství ve vánoční obřady. Ještě na počátku třetího století císařovna Julia Damna zavedla oficiální svátek Nepřemožitelného slunce. Nám známý 25. prosinec prosadil až poměrně pozdě sv. Augustin a sv. Jan Zlatoústý. Ve východním středomoří Vánoce neznali ještě v šestém století a jako závazný svátek se objevují až v Justiniánově kodexu v roce 529. Náplní oslav zde nebylo Ježíšovo narození, ale jeho křest v Jordánu čili pomazání. Křesťanská církev vyšla vhodně z původní tradice. Křesťané však slavili Narození a Zjevení Páně 6. ledna, tzv. Epifanie. Teprve když Konstantin I. vydal roce 313 tzv. edikt milánský, přeložil r. 354 římský biskup Liberius datum Kristova narození na 25. prosinec. Aby svátek nabyl vážnosti, nechal v Římě v roce 356 postavit baziliku, zasvěcenou Panně Marii (Santa Maria Maggiore). Pod kněžiště baziliky byly v roce 642 přeneseny relikvie údajných zbytků betlémských jeslí. Křesťanská církev vyšla vhodně z původní tradice, odvrátila však od ní pozornost tím, že dobu slunovratu spojila s očekáváním a oslavami Kristova narození - „neslavíme 25. prosinec jako pohanský den narození slunce, ale oslavujeme narození toho, kdo slunce stvořil“. V roce 567 byly v Tours ustanoveny oslavy narození malého Ježíše jako „svatý dvanáctidenní čas“ od 24. prosince do 6. ledna. Předkřesťanské názvy svátků, jakož i obřady, však v obyčejích zůstaly po celá staletí a v lidových obyčejích je najdeme dodnes. Oslava zimního slunovratu byla záležitostí celé společnosti. Daleko více než při ostatních svátcích se v něm projevovala závislost člověka na přírodě. Všechny obřady směřovaly k zabezpečení zdaru v hospodářském i rodinném životě.
Kračun a Ovseň
Slavnost zimního slunovratu ve slovanském prostředí přinesla i několik nových obyčejů. Byly to Kračun - svátek nejkratšího dne v roce, Ovseň či Useň, kdy se lidé posypávali zrním a Koledu - obchůzku s figurou, s říkadly a písněmi na počátku nového roku. Tyto obyčeje jsou zmiňovány již v raně středověkých písemných pramenech. Kračun vznikl z původního svátku zimního slunovratu (kračun - nejkratší den), Ovseň je typickým příkladem agrární magie, obsypávání zrním mělo zajistit bohatou úrodu v příštím roce. Koleda pochází z latinského calandae, tj. první den v měsíci nebo začátek roku. Byla církví tak dlouho bezúspěšně zakazována, až se přeměnila v koledu křesťanskou. Také k těmto slavnostem patřily maškarní průvody a hry, měly zapudit démony a duchy temnot. Přestože katolická církev proti těmto maškarádám silně brojila, nikdy se je nepodařilo vymýtit (např. Mikulášské průvody).
Křesťanství versus pohanství
Důkazem tohoto boje je například sám advent, který vyplňoval přípravné i závěrečné období starší slavnosti zimního slunovratu. Křesťanské církve vložily do tohoto období pevné svátky zasvěcené světcům, jako byli sv. Barbora, sv. Mikuláš nebo sv. Lucie. Církev měla v tomto boji velmi těžkou pozici, neboť zde neměla co do činění pouze s předkřesťanskými, pohanskými zvyky a obřady, ale stále přežívající, resp. znovu a znovu se opakujícími prvky agrární a rodinné magie. Vždyť aniž si to uvědomujeme, tyto zvyky, byť v transformované podobě, přežívají až do doby současné. Právě ono „pohanské“ a „křesťanské“ se v lidových obyčejích, obřadech a svátcích propojilo natolik, že je lze dnes stěží od sebe oddělit.
Betlém v každé světnici
Typický obraz svaté Rodiny s volkem a oslem u jeslí, s adorujícími anděly a pastýři má svůj původ ve středověkých náboženských hrách. Dramatické podání příběhu Narození se v době baroka rozšířilo i na venkov. Nemalou zásluhu na tom mají jezuité a františkánský řád. Betlémy vyřezávané, modelované i vystřihované tak zapustily v lidové tradici silné kořeny. Naše kraje, zejména hlavně horské oblasti, měly výrazné betlémové typy. Byly to často i několik metrů velké scenérie s figurami řezanými ze dřeva, ale také s figurami kašírovanými a papírovými. Vedle těchto mohutných děl se objevují i miniaturní betlémy skříňkové a betlémy obchůzkové - kolední. Betlém byl až do konce 19. století dominantou výzdoby světnice. Na Štědrý den se postavila jeho základní podoba, v níž dominují jesličky s Ježíškem, Marií, Josefem, andělem a jejich nejbližší okolí zaplnili nanejvýš tři pastýři. Mimo jeskyňku nebo stáj s jesličkami se scéna otevřela zástupcům darovníků a muzikantů. Na svátek Tří králů 6. ledna scéna s klanícími pastýři ustoupila k levému kraji a scenérie se doplnila o postavy Tří králů a jejich doprovod. Jesličková podívaná končila zpravidla v den Hromnic, tedy 2. února, kdy se betlém rozebral a uložil pro příští rok.
Prameny pro dnešek
Člověk v minulosti byl mnohem více svázán s přírodou. Větší část obyvatelstva se živila zemědělstvím, i řemeslníci měli při své dílně ještě alespoň malé hospodářství. Až konec 19. století přináší určitý obrat k lepšímu, ale staleté návyky a způsob myšlení venkovského člověka přetrvávaly ještě velmi dlouho. Zemědělský rok byl rozdělen na cyklus jarních příprav, letních prací, podzimní sklizně a zimního odpočinku. Všechno jeho úsilí směřovalo k úspěšné sklizni. K bohaté úrodě, a tím i k zabezpečení obživy pro rodinu a čeleď. Dobrý výsledek pojišťoval jednak prací, modlitbami, ale také řadou pověrečných magických praktik a obětí, zvyků, obřadů, které se vývojem zformovaly na tradiční výroční obyčeje. Lidé se snažili uhádnout velikost a zdar příští úrody různými věštbami, chránili pole, chlév i stavení proti zlým silám, skutečným i pověrečným. Tisíc let se česká lidová kultura vyvíjela pod vlivem křesťanství. Většina z nás bez rozdílu obdivuje prostou krásu dřevěných, hliněných, kovaných nebo proutěných výrobků. Často propadáme touze se jimi obklopovat nebo dokonce si je sami vyrobit. Většina z nás má chuť si s dobrým pitím a v dobré společnosti zazpívat a na „teskné lidové“ dojde téměř vždycky. Většina z nás také zcela automaticky, podvědomě a patrně ze zvyku oslavuje Vánoce, Nový rok, Masopust, Velikonoce, Posvícení, aniž by si vysvětlovala, proč tak činí.
Lidová kultura přetrvává
Chceme-li či nechceme, lidovou kulturu z našeho života jen tak nedostaneme. Navazování na staré a původní tradice má však nejen své přednosti, ale i svá úskalí. Je k tomu třeba nejenom znalostí, ale i zvláštního citu. Chceme-li se těšit z věcí dá
vno neužívaných - ať už doma nebo na chalupách - musíme především pochopit, jaký smysl tyto věci mají a co vlastně si pod tímto širokým pojmem představit. Vezměme to od začátku: Připomeneme si, jak naši předkové žili, co si představovali, jaké věci užívali v běžném životě, co je obklopovalo, jak se oblékali a z jakých věcí se těšili. Možná právě zde najdeme inspiraci pro náš současný způsob bydlení, objevíme několik dobrých receptů na dobré a zdravé jídlo a pití, poučíme se, jak se lze jednoduchým způsobem léčit.
Moderní pojetí Vánoc
Jsme svědky toho, jak nám do našich tradic pronikají projevy kultur, které nemají s našimi národními tradicemi pranic společného. Moderní pojetí vánoční výzdoby s sebou nese nejen změnu barevnosti, ale i změnu materiálů, přizpůsobení se současným trendům. Barvami Vánoc už nejsou je tradiční bílá symbolizující čistotu, zelená a magická červená, ale uplatňuje se i stříbrná, fialová, modrá a zlatá, které s tradiční barevností mnoho společného nemají. Z celé řady obřadních předmětů se stala jen dekorace - bez pravidel, bez pochopení. Stačí připomenout adventní věnce. Větší roli v jejich výzdobě dnes hraje snaha přizpůsobit se vkusu než pevná pravidla symbolu očekávání příchodu Krista.
Umění obdarovat
Podobně je tomu i s dárky, které nadělujeme. T y, jimiž se lidé dříve obdarovávali na Mikuláše či o Štědrém dnu nebo mezi Vánocemi a Novým rokem, měly magický charakter. Proto bývaly každý rok stejné. Naši předci to nedělali z nedostatku fantazie, ale právě proto, že věřili v magickou moc daru. Děti a mladí dostávali červené jablko - symbol zdraví, síly, dlouhověkosti, sladkosti, ořechy - slibující moudrost a zralost a perníky - jako příslib radosti a slasti mládí. Dospívající dostávali zpravidla ozdobu, která byla symbolem nejen štěstí, ale i bohatství. Dívky náramky s bílými perlami, které připomínaly jejich čistotu, poslušnost a povinnost k rodičům, chlapci řetízek, zlatý nebo alespoň pozlacený. Dlouho dodržovaným zvykem bylo darovat každému staršímu dítěti stříbrnou či zlatou minci. Pokud ji obdarovaný po celý večer nepustil z dlaně, měl zajištěn bohatý život. Dospělí si nejčastěji nadělovali láhve s vínem, sladkosti a kandované ovoce, které bylo příslibem sladkého života. Červená látka, vyšívaná zlatou či stříbrnou nití v sobě skrývala magický příslib vitality, dostatek lásky a rodinného štěstí. Štěstí také slibovala vonná mast, vonná bylinková esence nebo sušené vonné byliny. I když asi nebudeme podobnou magickou sílu dárkům přisuzovat, inspiraci zde nacházíme i dnes na počátku 21. století.
Symboly jsou uchovány v práci řemeslníků
Kromě „daru“ se současnými symboly Vánoc staly zvonky, hvězdy, svíčky, větvičky jmelí a vánoční zeleň. Patří k vánočním svátkům jak v podobě reálné, „živé“, tak jako součást bytových dekorací - vyšívané, paličkované, malované. Zde se sluší připomenout, že zvláště v posledních deseti letech se o rehabilitaci jejich tradiční podoby zasluhují především řemeslníci a fenomén posledních let - řemeslnické trhy, které jsou součástí významných městských slavností, doplňkovým programem expozic hradů, zámků a muzeí. Atraktivní podívaná na práce mistrů uměleckého řemesla s její lokální pestrostí je potřebná nejen v období vánočních svátků, ale měla by provázet náš život po celý rok.
Štědrovečerní stůl
V českém prostředí se obecně udržoval štědrovečerní jídelníček podle původní tradice. Důležité bylo, aby se na stůl dostaly všechny plodiny, které se v tom roce urodily. Čím více chodů - tím více mandelů na poli. Na začátku hostiny se podával chléb s medem. Polévka bývala hrachová nebo čočková. Hlavním jídlem byly nákypy s houbami - hubník, černý kuba. Ryba jako součást tradičního jídelníčku se na naše stoly dostává až v 19. století, nejdříve v rybníkářských krajích a odtud do všech ostatních regionů. Součástí večeře bylo i ovoce, ořechy a křížaly - někdy vařené, tzv. muzika. A na závěr čaj či punč s vánočkou, závinem, buchtami nebo koláčem. Večeře byla vážným aktem nejen skladbou jídel. Vyjadřovala pocit rodinné soudržnosti, ochrany a štědrosti. Díl jídla se odkládal pro drůbež, dobytek, odnášel se stromům. Po večeři se ze stolu sklízelo „jen vařené“, všechno ostatní zůstávalo na stole až do sv. Štěpána. Posezení však ještě nekončilo. Čas před odchodem na „půlnoční“ se krátil litím olova, předvídáním budoucnosti z ořechů, jablek, z kouře ohně svíčky, nadělováním a různými hrami. Před odchodem z domu vykropil hospodář obydlí větévkou tisu (proti požáru) a pak se s rozsvícenou lucernou vydali všichni do kostela, aby se poklonili po vzoru pastýřů nově narozenému Pánu a Králi.
Vánoční stromeček
Vánoční stromek nemá zdaleka tak dlouhou historii. Přestože bychom mohli najít určitou souvislost s kulty stromů a lesních bohů starých Germánů, vánoční stromek v podobě, jak ho známe, pochází až ze 17. století z Německa. U nás se prosazoval velmi pomalu a v horských částech našeho venkova byl znám až v prvním desetiletí našeho letopočtu. Zavěšený od stropu špičkou dolů, zdobený jablíčky a barevnými stužkami. Teprve mnohem později se jeho výzdoba mění. Vedle pečiva a cukroví se stromečky zdobily kašírovanými ozdobami, dřevěnými figurkami a především skleněnými ozdobami, zpočátku vyráběnými z dutých korálů, později ozdoby foukané, zdobené různými technikami.
Kde se vzalo zlaté prasátko?
Studium starých kultur vypovídá o tom, že tento „prvotní svátek“ měl veselý až karnevalový průběh. To souviselo s roční dobou - krátkým dnem a dlouhou nocí, které vládly mocnosti zla a temnoty. Po zimním slunovratu dochází k prodlužování dne, tedy k vítězství sil dobra - slunce, které je personifikováno nebeským ohněm. To nám připomene i řada obyčejů současných - například zapalování vánoční svíce, rozsvícení svíček, lití olova do vody a mnohé další. Téměř všechny národy měly jednou v roce období, kdy se obvyklá omezení, jež ukládá zákon a morálka, odloží stranou a kdy se lid oddá radovánkám a veselí. Takovými byly Saturnálie. Měly připomínat šťastné období vlády Saturna, boha, který naučil lidi orbě, stavbě lodí a ražení mincí. Saturn přijížděl o svém svátku na voze, který táhl vepř se zlatými štětinami „zlaté prasátko“.
FOTO 1 - LUCIE. Večer před 13. prosincem tajemné bílé bytosti se škraboškou, bílým oděvem a peroutkou obcházely stavení a sledovaly, zda je práce skončena.
FOTO 2 - Díky řemeslníkům a trhům, kde se jejich výrobky objevují, jsou stále uchovávány staré symboly, zvyky a obyčeje.
