Dobové prameny hovoří o tom, že sedmioskarová africká romantika Sydneyho Pollacka „Out of Africa“ s Robertem Redfordem, Meryl Streepovou a Klausem-Maria Brandaurem v hlavních rolích byla do českých kin uvedena čtyři roky po svém natočení až v roce 1989.
Vzpomínky na Afriku, jak zní oficiální český název snímku, se tehdy staly druhým nejnavštěvovanějším filmem roku po Troškově „Slunci, senu a pár fackách“. Scéna, kdy Streepová přivírá a zase otevírá oči, vzhlížejíc k Redfordovi, který jí splachuje z plechového džbánu pěnu z vlasů a recituje přitom báseň Samuela Taylora Coleridge „The Rime of the Ancient Mariner“, je podle mě největší oslavou ženské krásy v mimořádně delikátním provedení, kam až moje paměť sahá. Posuďte sami, zda máme podobný vkus:
Po čtvrtstoletí od filmu jsem se díky dárku k Vánocům propracoval ke knižní předloze Dánky Karen Blixenové v angličtině. V knize je pasáž, kde popisuje, jak zkoušela rýmovat ve svahilštině, což Kikujové z její farmy neznali. I kvůli tomu ji opakovaně žádali, aby „mluvila jako déšť“, což si vzhledem k dlouhotrvajícím suchům interpretovala jako poklonu, neboť nedostatkový déšť byl vysoce ceněn. Znělo jim to hezky.
Poetiky je ta kniha plná, a to ve zvláštní angličtině, v níž Blixenová psala. Básně uměla zjevně dřív, než se naučila anglicky, to nejspíš až v dospělém věku. Opravdu hezké obrazy v jazyce, který umíte, ale není vlastní. Zčásti se to dostalo i do filmu, kdy se prý Streepová (která namluvila „voice-over“) učila ten zvláštní slovosled a akcent odposlechem nahrávek čtení, které Blixenová kdysi pořádala.
Další studium
Pro toho, kdo má rád Afriku, vyvolává tahle knížka potřebu dalšího studia. Pozoruhodný je třeba postřeh, jakou roli hráli v keňské kolonii Somálci, kteří představovali klíčový personál domácnosti. Na plantáži pracovali domorodí Kikujové, které měla Blixenová zjevně ráda a založila školu pro jejich děti, kdežto Somálci, kdysi prodloužená ruka arabských otrokářů a lovců slonoviny, původními obyvateli mírně řečeno pohrdali. A to kromě Masajů (kteří do jižní Keni dospěli sotva jedno století před Evropany), neboť Masajové nikdy nedopustili dostat se do otroctví. Pokud Araby a jejich somálské předvoje přímo neporazili, prý raději umřeli. A to byl zdroj somálské úcty. Kde jinde se tohle dočtete?
Neuvědomujeme si ani to, že na konci 19. století byla východní Afrika „skoro prázdná“, což se přeneslo i do doby, kterou zažila v dvacátých letech Blixenová. Způsobil to dobytčí mor, jejž Italové dovezli do své kolonie Eritreje v roce 1887. Ten naprosto zdecimoval nejen všechna stáda afrických pastoralistů, ale také samotné pastevecké kmeny. Mor zlikvidoval do značné míry i původní africké sudokopytníky. Ještě v padesátých letech tohoto století byla ve skutečnosti migrace divokých zvířat v ekosystému „velkého Serengeti“ na hranici dnešní Tanzánie a Keni paradoxně mnohem méně početná než teď, ovšem jen v rezervacích a parcích.
Jak Afrika kdysi vypadala
V sousední německé Tanganyice (dnešní Tanzánii) projížděl Rakušan Oscar Baumann na začátku 90. let předminulého století dnešním územím národního parku Serengeti a pozoroval, jak dvě třetiny Masajů vymřely hlady anebo na neštovice. Na keňské vysočině, která měla pro Evropany vynikající klima (pořád jaro, nikdy horko, žádná malárie), žila v době Blixenové drtivá většina bílých kolonistů, jichž v Keni ovšem nebylo v roce 1921 ani deset tisíc (Keňa neměla ani dva a půl milionu obyvatel). Dnes v Keňské republice žije přes 44 milionů lidí, zatímco počet obyvatel v Česku se za tu dobu zvýšil asi o půl milionu. Pozoruhodné je, že „bílých“je dnes v Keni více než v roce 1921, asi trojnásobně.
Karen Blixenová byla nucena kvůli ztrátám prodat svoji farmu a plantáž v roce 1931, její bungalov je dnes složkou Keňského národního muzea a nachází se v aglomeraci Nairobi, asi patnáct kilometrů od centra. Kupte si tu knihu, pokud vás zajímá, jak Afrika kdysi vypadala. Takovému nostalgickému tripu se máloco vyrovná. A pusťte si znovu scénku s Meryl Streepovou, jak si nechá omývat vlasy…
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
