Spor Bruselu s irskou vládou má celoevropské důsledky.
Evropská unie s Iry navzdory jejich nespornému evropanství opakovaně špatně zachází. Když tamní voliči odmítli v roce 2008 Lisabonskou smlouvu, donutila je k dalšímu hlasování, tentokrát už se správným výsledkem. Když se o rok později zhroutily soukromé irské banky, a ohrozily tak své (převážně) německé soukromé věřitele velkými ztrátami, okamžitě „informoval“ tehdejší prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet irskou vládu, že ECB uzavře všechny bankomaty v zemi, pokud irští daňoví poplatníci neudrží německé banky vcelku.
Irsko s tím souhlasilo a jeho veřejný dluh narostl a ze země začali odcházet lidé. A EU dál odmítá smysluplné snížení dluhové zátěže, kterou si neférově ponese mladší generace. Irové jsou proto (správně) přesvědčeni, že Brusel porušil jejich suverenitu kvůli prospěchu cizích bankéřů.
Největší zbraní Irska proti následné dluhové deflaci byla schopnost přilákat technologické giganty z USA díky kombinaci evropského práva, zkušené anglicky mluvící pracovní síly a sazby korporátní daně na úrovni 12,5 procenta.
Tamní dceřiné firmy globálních technických konglomerátů sice mají jen malý pozitivní vliv na příjmy většiny domácností, irské vedení je ale hrdé na své vazby se společnostmi typu Applu. Nyní však Evropská komise tento zvláštní vztah ohrožuje tím, že právě po Applu požaduje doplacení daní ve výši 13 miliard eur.
Je poslední intervence Evropské komise jen dalším případem unijní šikany, kdy Brusel porušuje suverenitu Irska? Odpovědí na tuto otázku, která se netýká jen Dublinu, ale celé Evropy, může být srovnání Trichetovy intervence z roku 2009 a současné situace s Applem.
Finanční hladomor
V raných letech eurozóny soustředily německé finanční instituce proud kapitálu do irských komerčních bank, které ho poté půjčily realitním developerům. Výsledkem byl okázalý luxus v dublinském finančním centru, řada za řadou nových obytných domů uprostřed polí a hora hypotečních dluhů. Když v roce 2008 realitní bublina praskla, zkolabovaly ceny pozemků, dluhy neměl kdo splácet a irské komerční banky se zhroutily.
ECB ve snaze srovnatelné s chováním Britů během velkého hladomoru v letech 1845 až 1852 pak donutila nejchudší obyvatele Irska zaplatit každé euro, které nefunkční soukromé banky dlužily německým věřitelům. Museli zaplatit dokonce dluhy i těch bank, které již byly uzavřené (a tudíž systémově bezvýznamné).
Jablečné výhody
Kořeny dohody s Applem jsou starší než samotná ECB. V roce 1980 Irsko, které toužilo uniknout ze zaostalosti, navštívil Steve Jobs. Apple v zemi nakonec vytvořil šest tisíc pracovních míst výměnou za výhodné daňové podmínky, díky nimž firma nemusela nic odvádět z evropských výnosů kvůli tomu, že je přiznávala právě v Irsku. Apple tak platí jen zanedbatelnou daň a je v konečném důsledku osvobozen od již tak nízké irské korporátní sazby.
Toto ujednání také předpokládalo spolupráci jinak velmi ostražitého amerického finančního úřadu IRS. Výdělky irského Applu pramení z práv duševního vlastnictví mateřské firmy vyplývajícího z výzkumu a vývoje, který se výlučně odehrává v USA. Tyto výdělky by proto měly být daněny v USA. Je proto zajímavé, že IRS se rozhodl po Applu nepožadovat platbu daně za výnosy plynoucí z duševního vlastnictví. Namísto toho za něj Apple účtuje irské dceři symbolický poplatek. Z něj pak odvádí malou daň IRS. Apple si tak může v Irsku ponechat zisky, které představují téměř dvě třetiny výnosů z produktů firmy prodaných mimo USA. Nashromáždil díky tomu nezdaněné peněžní rezervy ve výši 230 miliard dolarů.
Irská vláda nyní – na rozdíl od roku 2009 – proti rozhodnutí EU ve věci Applu protestuje. Tvrdí, že daňová politika je v kompetenci národní vlády, ne Bruselu. Nemá ale pravdu: o irskou suverenitu tu nejde. Apple by se v zemi neusídlil, kdyby nebylo jednotného trhu EU, kde platí společná pravidla. Jedno z nich je, že vlády nemohou nabídnout pomoc jen některým firmám.
Nepřátelský parazit
Lekce z porovnání intervence Tricheta v roce 2009 a současné pozice Bruselu k Applu je jednoduchá: opravdový nepřítel je parazitování mála na zádech mnoha. Bez společných institucí se Evropané nemohou chránit před vykořisťováním, které velké firmy a jejich političtí agenti vykreslují jako ekonomický zdravý rozum.
EU nesmí Irsku povolit, aby zneužívalo občany Evropy tím, že nabídne Applu takové podmínky, jaké by jiná země nabídnout nemohla. Správnou reakcí na nespravedlnosti z minulosti je taková Evropa, kde silní nesmějí využívat slabé.
Autor je bývalý řecký ministr financí a profesor ekonomie na univerzitě v Aténách
Dále čtěte:
Irsko má po Applu vymáhat 13 miliard eur za daňové výhody
Jsme největší plátci daní na světě, čertí se Apple
Apple platit daně v USA odmítá. Jsou prý příliš vysoké
Irský precedens může spustit „korporátní“ exodus
