Anglie zvažuje, co vše bude obsahovat čip na identifikačních kartách
Tak i Britové se budou muset prokazovat „občankami“. Ne že by je neznali: identifikační karty, jež platily na ostrovech za druhé světové války, měly ochránit zemi před německým špiony. Winston Churchill je ale v roce 1952 zrušil. Neodpovídají prý britskému chápání demokracie a občanských svobod. Doslova řekl: „identifikační průkazy jsou vyvolávacími kartami diktatury“.
Jenže časy se mění a „ID Cards“ představují po 11. září 2001 jeden ze zásadních vnitropolitických projektů labouristické vlády. Po vyhraných volbách týmu Tonyho Blaira v jejich prosazení v parlamentu již nic nebránilo a poslanci je také minulé úterý (28. června) schválili. Ostatně, i britské veřejné mínění bylo spíše pro. A to i navzdory kampani těch, kteří se bojí, že tento „nebritský vynález“ přispěje k prohloubení občanských ohrožení. Předpokládá se ovšem, že identifikační průkazy mohou „narazit“ ve Sněmovně lordů, protože v té mají většinu opoziční konzervativci.
Protiteroristická občanka.
Pravdou je, že britská „občanka“ nebude ledajaká. Mohlo by se jí přezdívat „protiteroristická“, neboť má obsahovat čip s biometrickými údaji svého nositele. A právě toho se týkají největší obavy kritiků. Britská vláda totiž nehodlá zůstat pouze u otisku prstů či u obrazu lidské duhovky; čip by měl být nabit také informací o občanově DNA.
Občanky neobčanky, britské investice do Národní databáze DNA patří k nejvyšším na světě. Labouristická vláda podpořila rozvoj této databáze pětiletým investičním plánem v hodnotě bezmála 200 milionů liber. Díky tomu se v posledních pěti letech zvýšil počet profilů DNA ze 750 tisíc na 2,9 milionu a ministerstvo vnitra se chlubí, že jde o mocnou zbraň proti (téměř) veškerému zločinu.
Samozřejmě že stejně důležité jako peníze jsou i zákonné možnosti. Od roku 2001 smí britská policie uchovávat záznam o občanově DNA navždy (bez ohledu na to, za jakých okolností byl vzorek odebrán, bez ohledu na to, zda byl dotyčný uznán vinným), a od roku 2004 smí policie odebrat vzorek DNA komukoli, kdo je podezřelý ze sebemenšího přečinu, na jehož základě je možné člověka zatknout. Příklad? Časopis New Statesman, který zavedení identifikačních karet kritizuje, nedávno uvedl, že policisté odebrali DNA třináctileté školačce z Ashfordu, jež byla zatčena poté, co hodila sněhovou kouli na projíždějící policejní auto. Dívka sice odešla z policejní stanice bez jakéhokoli obvinění, ale vzorek její DNA v Národní databázi (navždy) zůstal.
Občankami to nekončí.
Jenže ani tohle stále ještě není všechno. Letos by měl britský parlament schvalovat další „DNA zákon“. Pokud projde, policie bude na jeho základě moci odebírat DNA všem lidem, kteří se dopustili i mnohem menších přestupků: třeba rychlé jízdy autem či nedovoleného odhazování odpadků.
I z těchto příkladů se zdá, že Británie je na propojení čipu „občanských průkazů“ a Národní databáze DNA pomalu připravena. Ti, co tento projekt podporují, většinou argumentují národními bezpečnostními hledisky: „Občané jsou stavebními kameny společnosti. Moderní stát, jak ho v osmnáctém století definoval Jean Jacques Rousseau, závisí na „sociálním kontraktu“ mezi vládou a lidem. A tak jako v případě každého jiného kontraktu, i ve státě je třeba znát identitu obou smluvních stran,“ napsala třeba Joan McAlpineová ve skotském Heraldu. Bývalý policejní důstojník Lord MacKenzie navíc tvrdí, že člověk se již dávno vydává všanc celou řadou různých identifikačních průkazů, jakými jsou cestovní pas, kreditní karty, knihovní průkazy a podobně.
Odpůrci identifikačních karet (notabene s informací o DNA) většinou tvrdí, že jde o projekt zneužitelný. „Dovedete si představit, jak by s databází DNA naložil třeba Hitler?“ ptá se jeden čtenář v rubrice dopisů na stránkách Guardianu.
Navždy.
Pravdou je, že žádná z vyspělých zemí doposud nebyla v nakládání s informacemi o DNA svých občanů tak odvážná. Třeba Švédsko skladuje vzorek DNA pouze těch občanů, kteří byli odsouzeni do vězení na více než dva roky. V Norsku a v Německu je k uložení informací o DNA potřebný souhlas soudu, a dokonce i Spojené státy, jež jsou ve válce s terorismem, dodržují poměrně přísná omezení. I v amerických databázích se většinou schraňují pouze profily odsouzených, a nikoli nevinných podezřelých.
Co však spojuje oponenty „průkazů Velkého bratra“ především, je strach ze zneužitelnosti informací. Jestliže prý existuje technologie, jak karty vyrobit, nepochybně bude vynalezen způsob, jak je falšovat (ostatně DNA je strukturována tak, aby mohla být reprodukována). A jeden ze základních problémů samozřejmě spočívá v tom - jak upozorňuje například přední americký futurolog Paul Saffo - že DNA není totéž, co PIN kreditní karty, jenž může být vyměněn. Pokud se kdokoli dostane k vzorci vaší DNA, jste odhaleni navždy a nemůžete s tím nic udělat.
Otázka národní bezpečnosti.
I přes veškeré obavy je ovšem i z vyjádření kritiků cítit realismus. „Společnost nebude schopná tomuto pokušení odolat,“ píše Paul Saffo v listu Washington Post. „Ti, kteří bojují proti zločinu, učiní z vydání vlastní DNA otázku národní bezpečnosti a občanské povinnosti.“
V Anglii se však hovoří i o dalším zajímavém problému. Pokud si policie zvykne na to, že takřka každý případ lze vyřešit s pomocí DNA, bude se vůbec dívat na obviněné? Bude s nimi vůbec mluvit? Bude přemýšlet o motivech, souvislostech, logice a řádu příběhů? A pokud ne, a policejní práce se nebezpečně zautomatizuje, nepovede to k nové vlně justičních omylů, založených na falšovaných záznamech o DNA?
„ID cards“ by se měly začít vydávat od roku 2008, povinné by měly být přibližně od roku 2013. O tomto datu sice zatím nebylo rozhodnuto, zakázku na design britských „občanek“ ale již získala soukromá společnost PA Consulting Group. V příštích měsících (maximálně letech) půjde v Británii o to, jaké informace bude čip na identifikačních kartách obsahovat. DNA: ano, či ne?
