Září, zdálo by se, přineslo na třech kontinentech dobré zprávy lidem, jimž se nelíbí úspěchy politických dryáčníků a populistů.
Nejprve prohrál volby Benjamin Netanjahu. Izraelský premiér již dávno překročil doporučené datum spotřeby, má na sobě oficiální obvinění z korupce a stále častěji vládl pouze pomocí burcování strachu z Arabů ať už oprávněného, či nikoli. Žádná škoda, řeknete si.
Pak přišel hlavní chod. Americký prezident Donald Trump se nejspíše dočká impeachmentu a britského ministerského předsedu Borise Johnsona pleskl přes ruku nejvyšší soud, že nemá co zavírat parlament jen proto, že se mu nelíbí. I čeští poslanci jednali o Senátem iniciované ústavní žalobě na prezidenta Miloše Zemana.
Establishment vrací úder, chtělo by se napsat. Zdravý rozum se znovu vyhoupne do sedla, dryáčníci se vrátí na Floridu a Vysočinu a bude zas prima, ne?
Přečtěte si: V USA se vede boj o identitu whistleblowera, který upozornil na Trumpův ukrajinský telefonát
Ne. Zaprvé, neúspěch řečených pánů je pouze dílčí. Netanjahu dostal na starost sestavení nové vlády (ačkoli nejspíše jen naoko). Demokraté v americkém Kongresu nastartovali šest různých šetření, jež mohou vést k ústavní žalobě.
Nechtějí je však posvětit hlasováním - to pro případ, že by je to před volbami mohlo poškodit a oni mohli myšlenku žaloby v klidu pohřbít. Boris Johnson sice utrpěl ostudu, ale jeho záměr vyvést zemi co nejrychleji z EU to komplikuje jen minimálně. A co se stane ve Sněmovní, to jsme předem tušili.
Vyjedná Boris Johnson dohodu o brexitu?
Stále dokola se však s menšími obměnami opakuje týž scénář: Politik u moci se dopustí nehoráznosti. Opozice se vzteká. Nehoráznému politikovi stoupnou voličské preference. Něco někde nefunguje; zjevná nehoráznost by měla být politické kariéře překážkou, ale není.
Trumpova podpora čítá 32 až 40 procent, ať prezident udělá cokoli. Johnsonovi konzervativci nejenže v preferencích vedou, nýbrž dokonce náskok v posledních týdnech zvětšili. V Česku by parlamentní volby vyhrál Andrej Babiš a prezidentovi v srpnu věřilo 57 procent lidí. Netanjahuovi to procházelo dvacet let.
Držíme-li se osvícenské teze o člověku coby racionální bytosti, nabízí se jediné vysvětlení: podstatná část voličstva má pocit, že alternativa k nehorázným dryáčníkům je horší než oni sami.
Konec snu o Palestině? Trumpův mírový plán zvýhodňuje Izrael
Někdy je to pochopitelné. Netanjahuovi zavřel během kampaně Facebook profil, protože jakýsi cenzor klasifikoval jedno z jeho prohlášení jako hate speech. Pro premiérovy příznivce se tak Facebook stal součástí „jich“; jen Bibi je může zarazit.
Američtí demokraté dávají svým poloimpeachmentem najevo, že jsou na Trumpa rozezlení právě tolik, aby to nebylo na překážku jejich vlastním ambicím. (Republikáni, abychom byli fér, se takto prodávají celou dobu Trumpovy vlády.) V Británii a Česku je situace komplikovaná navíc tím, že reálná opozice sedí - či donedávna seděla - ve vládě, kdežto nominální opozice je buď bezmocná, nebo má v čele Jeremyho Corbyna.
A pak je tu druhá možnost, že totiž ona teze o racionálním člověku neplatí. Pointa? Právě to je dnes argumentem příznivců liberální demokracie.
Čtěte také:
Zeman otevřel Český dům v Jeruzalémě. Příště už ambasáda, přeje si
Paraguay ustoupila kritice. Vrací své velvyslanectví z Jeruzaléma do Tel Avivu
Spojené státy si nepřejí vyšetření násilí v Pásmu Gazy. Prohlášení Rady bezpečnosti zablokovaly
Izraeli dochází voda. Vysychající Galilejské jezero se má napájet z moře
Netanjahu chce sestavit sionistický kabinet, Ganc vládu národní jednoty
