Osobní sekretářka Josepha Goebbelse řekla rok před smrtí o svém nadřízeném: Myslela jsem si, že mu nejde nic vytknout
heger@mf.cz Brunhilde Pomselová (11. ledna 1911 - 27. ledna 2017) vyrostla v typicky pruské rodině, která trestala neposlušnost rákoskou: „Prušáctví vás učí řídit se pravidly, ale taky trochu podvádět a svalovat vinu na někoho jiného,“ řekla ve filmu Německý život dokončeném v loňském roce. Skoro celý film tvoří její monolog o tom, jaké to bylo pracovat na říšském ministerstvu, ale teprve prostřihy s úryvky ze života Josepha Goebbelse na ni zapůsobily jako katarze: „Úplně mě to vzalo. Bylo to jako sledovat nový příběh, přestože jsem jej dávno znala.“
Země pod kletbou
Pomselová vstoupila do NSDAP ve 30. letech („všichni to dělali, proč bych zrovna já nemohla?“) a jako nejlepší stenografka v německém rozhlase byla v roce 1942 vybrána mezi několik osobních sekretářek říšského ministra propagandy („lichotilo mi to“). Práce s platem 275 říšských marek ji uspokojovala („místnosti byly elegantně zařízené a vládla v nich uvolněná atmosféra“) a Goebbels, většinou formální a odměřený, na mladou dámu působil dobrým dojmem: „Míval ty nejlepší obleky a byl pokaždé trochu opálený. Nechával si dělat manikúru snad každý den. Nedalo se mu nic vytknout, jen lehká arogance, kterou jsme přisuzovali jeho kulhání.“
První šok nastal při projevu ve Sportovním paláci krátce po porážce u Stalingradu v únoru 1943, v němž ministr propagandy vyhlásil Rusku „totální válku, radikálnější, než cokoli si dnes umíme představit“. Pomselová seděla ve druhé řadě za Magdou Goebbelsovou a byla vyděšena pohledem na toho „vždy tak uhlazeného pána“, který najednou „vyváděl jako skřítek, křičel jako chuligán“. “ádný herec by to nezvládl lépe, vzala si z toho ponaučení. A obsah projevu? „Vůbec nevím, o čem projev byl. Prostě jsem neposlouchala, politika mě nezajímala.“ Podobnými kontrapunkty udivuje Pomselová diváky po celý film.
„Byla jsem zbabělá. Hloupá a povrchní,“ říká na adresu té dívky, která se prý o holocaustu dozvěděla až po návratu z ruského zajetí v roce 1950. Mezi Židy měla dokonce kamarádku, Evu Löwenthalovou, ale uvěřila prý, že odjela osidlovat vyklizené Sudety. Další Židé zase osidlovali Jugoslávii, bylo jim tehdy řečeno. „Vím, že nám to dnes nikdo nevěří, ale ty informace byly tehdy tajné.
Lidé lamentují, že by pro “idy určitě udělali více, a já věřím, že to myslí upřímně. Ale nic by tehdy neudělali. Celá země byla jakoby pod kletbou,“ vzpomíná.
Najednou to vidím
Většina expertů sice takovou nevědomost Pomselové nevěří, tvůrce filmu ale zaujala její prostořeká upřímnost. „Všichni se dnes schovávají za falešné výčitky svědomí, já jí věřím,“ řekl jeden ze čtyř režisérů Florian Weigensamer. Sama Pomselová, která v Hitlerově bunkru přežila vůdcovu smrt i smrt celé Goebbelsovy rodiny („byli na nás tak milí; když nám vybombardovali dům, věnovala mi Magda kostým ze ševiotové vlny“), se vzdala Rusům a přiznala svou skutečnou profesi. Pak následovalo pět let v zajetí a potom se vrátila k práci sekretářky v bavorském rozhlase. Do důchodu odešla v roce 1971.
Žádnou vinu necítím, odpovídala na všechny dotazy po 60 let. V roce 2005 ji v berlínském památníku holocaustu napadlo zeptat se na osud Evy Lšwenthalové - zemřela v Osvětimi, zněla odpověď. Za dalších deset let souhlasila s natočením filmu a po premiéře prohlásila: „Najednou jako v zrcadle vidím, co všechno jsem dělala špatně. A přitom jsem jen tloukla do stroje v Goebbelsově kanceláři.“
