Třicetileté partnerství USA a Číny se vyčerpalo a bez zásadní změny krizi nepřežije
Zhruba před půl rokem jsem popsal americkou diskusi o neodvratném strategickém partnerství Spojených států amerických a Číny jako základu budoucí globální bezpečnostní a ekonomické architektury. Byla to však jen úvaha, přestože podepřená autoritou mnoha významných odborníků. Od té doby, kdy se k vizi „společného osudu Číny a USA v 21. století“ postupně přiklonili Henry Kissinger a Zbigniew Brzezinski, se z hypotézy stal takřka axiom. „Čímerika“ (Čína plus Amerika), jak pomyslný útvar vtipně pojmenoval historik Niall Ferguson, pozvolna ztratila svou chiméričnost a stala se předmětem většiny úvah o budoucím uspořádání světa. Ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová svou první cestu vážila právě do Číny, což jen potvrdilo podezření, že se tímto směrem ubírají úvahy současné americké administrativy.
Na nedávném zasedání Globální asociace rizikového managementu v New Yorku vyvolal oživení v sále projev ředitele Výboru pro bankovní regulaci Čínské lidové republiky (ČLR) Luo Pchinga. Ujistil přítomné, že Čína bude nadále nakupovat americké dluhopisy, protože to je dnes jediný možný způsob ukládání peněz. Dle deníku The Financial Times však popsal situaci značně expresivně: „Věřte, že je nám to odporné. Víme, že emitujete další biliony dolarů a že dolar bude ztrácet na hodnotě. Nenávidíme vás, nic s tím však bohužel nezmůžeme…“ Číňanův upřímný povzdech vypovídá o povaze vzájemných vztahů více než všechna mudrování o nezbytnosti čínsko-amerického kondominia. Podstata jejich závislosti totiž spíše připomíná princip zaručeného vzájemného zničení, jenž zajišťoval mír mezi USA a Sovětským svazem v době hrozby atomové války, než svobodně zvolené partnerství. V tomto neustálém střehu by porušení statu quo jednou ze stran nutně způsobilo vzájemné nepřijatelné ztráty. Zatímco před 30 lety odstrašujícím prostředkem byly jaderné hlavice, dnes jím je kolísání trhů. Pro čínský trh je takovou hrozbou náhlý propad poptávky po místním zboží, pro americký zase případné odmítnutí dále financovat deficit USA.
V dobách studené války hrozba vzájemného jaderného zničení vedla obě strany ke zdrženlivosti. Stejný účinek má i nevypověditelná finančně-ekonomická závislost. Nutně z ní nevyplývá snaha o zlepšení vzájemných vztahů, spíše naopak. V Číně se nyní často zpochybňuje starý model ekonomického růstu založený výlučně na vývozu – země by chtěla oslabit svou závislost na vnější konjunktuře. Úsilí o rozvoj vnitřního trhu je snazší vyhlásit než uskutečnit, ale samým snahám je třeba věnovat pozornost – zejména pokud si uvědomíme, že Peking je známý „přímým tahem na branku“.
Zatímco Čína ví, co chce, a neví, jak na to, USA v tom jasno ani zdaleka nemají. Na jedné straně je pro Washington zásadní, aby Čína nepřestala nakupovat americké dluhopisy, což Hillary Clintonová na své návštěvě často a nepokrytě zdůrazňovala. Proto záměr čínské vlády investovat více prostředků v Číně neodpovídá americkým zájmům. Na druhé straně, jak už to v krizových situacích bývá, v USA nyní vládnou ochranářské nálady a jejich hlavním terčem je právě Čína. Američtí výrobci by jásali, kdyby čínské zboží bylo určené především pro vnitřní spotřebu. Otázka zní, jak skloubit a sladit tyto naprosto protichůdné snahy. Barack Obama nyní hledá nové způsoby, jak zajistit americké vůdcovství ve světě. Zatím k tomu nejvíce používá diplomacie. Donutit Peking, aby zkorigoval v americký prospěch svůj kurz, ať již politický nebo měnový, je však v podstatě nemožné. Číně je tudíž třeba nabídnout jakési veledílo, v jehož rámci by každý čínský posun nebyl vnímán jako ústupek, nýbrž jako krok k novému mezinárodnímu řádu. Peking pokládá trik za průhledný a k myšlence kondominia zaujímá více než rezervovaný postoj. Komunistické vedení v ní vidí past, která jen prohloubí závislost na USA. Proto spatřuje východisko z této situace spíše v překonání dnešních vztahů než v jejich posílení a přechodu k nové kvalitě.
V USA je mnoho myslitelů, kteří se domnívají, že právě zrod zmíněné „Čímeriky“ měl za následek současný globální hospodářský úpadek. Ochota Číny kumulovat americké dluhopisy a dolary vydělané vývozem čínského zboží umožňovala v USA udržovat mimořádně nízké bankovní úroky, a tím i stimulovat spotřebu Američanů – nákup rodinných domů a stále nových čínských výrobků. ČLR na oplátku dostávala záruku postupného zvyšování životní úrovně obyvatel, aniž by musela přikročit k transformaci poměrů – politických, sociálních a jiných. Jak poznamenal známý komentátor Thomas Friedman, toto 30leté partnerství se nyní vyčerpalo a bez zásadní změny ekonomickou krizi nepřežije. Je sporné, zda je vůbec třeba usilovat o obnovení tohoto modelu, jenž byl pumpou, která nafoukla gigantickou bublinu. Bez něj však ze „společného osudu“ Číny a Ameriky mnoho nezbývá. Možná že je poněkud předčasné slavit objevení „Čímeriky“.
